Horská výzva - 24 hod

Několik let jsem si říkal, že běžet vytrvalostní závod na krátkém okruhu musí být pakárna. Proto se mi dařilo těmto závodům delší dobu odolávat. Letos shodou několika náhod se mi do mysli vkradla špatná myšlenka, že bych si měl svoje tvrzení ověřit, a tak se taky stalo. Přihlásil jsem se na čtyřiadvacetihodinový závod Horské výzvy. Startuje se v Koutech nad Desnou a okruh vede přes Medvědí horu. Kdo dá nejvíce okruhů, vyhrává. Moc jsem nevěděl, co od toho čekat. Přeci jen, když člověk běží klasický ultratrail, tak aspoň trochu vidí, jak se posunuje na mapě a krajina se přitom mění. Tady nic takového nehrozilo. I strategie se lišila díky možnosti si dát kdykoliv oraz po doběhu kola. Možnost to na chvíli zabalit a jít si lehnout do spacáku byla lákavá. Okruh, který se všem účastníkům určitě vryl do paměti, měřil zhruba 8,5 km a měl převýšení kolem 600 m. To dávalo tušit, že budou rozhodovat seběhy. Kdo je umí, tak měl větší šanci, že mu nohy vydrží o nějaké to kolo navíc. Na místě nepotkávám moc známých tváří z klasických závodů, kde se běží z bodu A do bodu B. Trochu asi vím proč.

V sobotu v poledne bylo odstartováno. První kolo jsem jak jinak než napálil a spolu s kamarádem Romanem jsme ho dali za hodinku. Všechna ostatní kola byla už pomalejší (překvapivě J). Přes den, dokud svítilo slunce, to všechno byla ještě sranda. Člověk neměl moc přehled jak je na tom, ale nikdo mě zatím nepředběhl o kolo. Moc jsem nechápal, proč mám v prostoru start/cíl pípat dvakrát čipem a plastová krabička od svačiny jako měřidlo mi moc důvěry nedávala. Škoda, že při čipové kontrole chyběly aktuální výsledky, jak je kdo na tom, aby člověk aspoň věděl, jestli se s někým nahání, nebo doopravdy bojuje pouze sám se sebou. Člověka by to mohlo trochu hecovat vpřed. Jakmile se snesla tma a s ní první kapky deště, všechna sranda šla stranou. První borci mě už předběhli a díky tomu, že jsem si z tratě odskočil třeba na záchod, tak jsem vůbec netušil, kdo je přede mnou. Vždy po kole jsem si šel dát tak desetiminutový oraz a tak jsem se nějak prokousával závodem. V Koutech pršelo, na Medvědí hoře sněžilo. Moje typické kolo v noci vypadalo asi takto: vydám se na trať poklusem, první stoupání jdu a snažím si srovnat žaludek, protože jsem se předtím v pauzičce pořádně najedl. Následuje krátký seběh, který velkou kaluží přechází do nekonečného stoupání. Cesta nikam neuhýbá, pouze stoupá a mně se to zdá nekonečné. Po čase trať odbočí doprava a do člověka se opře vítr. To je moc fajn, když jste zmoklí. Jak jinak, než že cesta opět stoupá vzhůru a člověk ví, že někde předtím už bude rovinka vpravo, ale ta stále nepřichází. Zhruba tak po třetím typu, že už by konečně mohla být, tak se doopravdy dostaví. To je velká úleva a člověk si může plně užít tu krátkou rovinku, než narazí do zdi v podobě stezky podél černé sjezdovky. Směr vzhůru samozřejmě. Vyjde se sjezdovka černá i červená a kousek pod horní stanicí lanovky se odbočí na asfaltku vedoucí na Dlouhé Stráně. Opět je tu marný pokus o běh, který se zhruba od čtvrtého kola nedaří. Po chvilce se odbočí na lesní cestu mířící na Medvědí horu. Krátká rovinka vybízí ke krátkému běhu. Cesta přechází v pěšinu plnou kamenů a kořenů. Ta ústí na Medvědí hoře a člověk ví, že stoupání má za sebou a přichází to horší – seběh. Abych se na to peklíčko mohl duševně připravit, tak tu máme ještě poslední delší rovinku. Ta většinou jde. Seběh po kořenech v lese k horní stanici lanovky, kde je občerstvovačka, překonávám občas tanečním vstoupením a občas stylem kamikadze. Občerstvovačka je jediné světýlko na této osm a půl kilometrové pouti. Výhledy jsou zhruba každé druhé kolo. Občas jdou krásně vidět Kouty i Šumperk, jindy mě zmrzlé jehličky fackují do obličeje. Seběh byl hodně přísný a užíval jsem si ho plnými doušky každý metr. Moc to bolelo a ani pak nevím, co bylo horší – jestli jít či běžet. Každopádně nic z toho dobrý nebylo.

Během závodu jsem měl žolíka v podobě přítelkyně Majdalenky, která mi přijela před půlnocí na pomoc. Absolvovala se mnou kolo a trochu mě vytrhla z té letargie. Nakopla mě tak, že další kolo jsem doslova letěl. Dokonce tak moc, že po tomto letu jsem na následujícím kole málem vypustil duši. Chvilku po vyběhnutí mě přepadl sušák, který se mi nepodařilo zahnat. Nebylo čím, tak jsem začal improvizovat. V horních partiích trasy byl poprašek sněhu a toho jsem musel využít. Nejprve přišel na řadu trs trávy – to byl špatnej nápad.  Na houpačce z klády to už bylo lepší, tam se dalo trochu sněhu nahrabat. Ideální byly zasněžené listy, ze kterých jsem si mohl sníh nasypat rovnou do pusy. Finální záchrana byl až stolek na Medvědí hoře, kde bylo sněhu, co hrdlo ráčí. No jak říkám, doopravdy krize. Celej promrzlej jsem došel na občerstvovačku, něco do sebe hodil a silou vůle jsem to dopajdal dolů. Majda se o mě postarala a já se uložil na půl hoďky do spacáku. K mému překvapení tam už chrblal Roman, který předtím bojoval o bednu. Nějak mu to už nešlo dál. Já se po půlhodince probudil skoro jako znovuzrozený a poslal jsem tam ještě tři kola. Jedno opět s Majdou.

VÝSLEDKY:

Vůbec jsem netušil, jak jsem na tom v konkurenci ostatních. Průběžné výsledky byly pouze na papíře a to několik hodin staré, tak jsem si jel svoje. Až na konci celého závodu jsem zjistil, že pořadí se počítá podle počtu kol a pak času strávený na trati. To v propozicích psané nebylo a díky tomu jsem trochu ztratil. Beztak to bylo spíš o tom zjistit, co člověk za čtyřiadvacet hodin dokáže uběhnout a jestli je to doopravdy taková pakárna, jak jsem si myslel... A ano – je J!

Karpattrek - Létající sviňa

Toto je jeden z mála vícedenních trekových závodů ve dvojicích. Poprvé jsem si tohoto závodu všimnul vloni a hned se mi ho podařilo vyhrát. Po loňském těsném vítezství jsem se letos více připravil, abych prvenství obhájil. Jako parťáka jsem si zvolil Romana a pod vlajkou Moravských vrabců uvidíme, co se bude dít.

V pátek v noci dorážíme na základnu ve Zbyňově, kde nás vítá už většina závodníků spolu s Jairem a bečkou místního piva. Příjezd zapijeme, pozdravíme se s loňskými účastníky a zjišťujeme, kolik nás vlastně bude startovat. Dohromady osm týmů, což je míň než vloni a to je rozhodně škoda. Tento závod si zaslouží větší účast. Nikomu se nechce stavět stan, protože by ho měl do závodu mokrý, a tak uléháme na zem v útrobách místního fotbalového zázemí.

Probouzíme se do prosluněného rána. Čas startu je ještě daleko a nakonec i ten se trochu posouvá. Jairo ještě ráno šel klást nějaké lampióny. Proto se startuje až před jedenáctou. Mrknem na všechny body na mapě, zhodnotíme čas a říkáme si, že je možný dát všechny kontroly. S tímto rozhodnutím se pouštíme za ostatními. První vrchol-vysílač je hned na dohled. Překvapivě k němu běžíme asi jediní. Při stoupání k druhé kontrole zjišťuji, že naše mapa je nějaká zastaralá. V posledních třech letech se urodila v okolí spousta naučných stezek a my v mapě nemáme žádnou. Sbíráme kontroly a potkáváme ostatní dvojce. Některé s batohy, kde mají povinnou výbavou, jiné bez batohů. První pořádný seběh absolvujeme kamenolomem, protože se nám nepodařilo najít stezku. Naštěstí místní kamenoborec nás varuje před psem hlídajícím u sýpky. Psisko nám pak pomůže do kroku. Nad námi se tyčí zřícenina hradu Lietava a my si říkáme, jaká je škoda, že tam není kontrola. Trochu pocitově si myslíme, že jsme v pomyslném čele závodu. Probíháme Lítavou sviní (Lietavská svinná) a máme z toho srandu. Kontroly se nám daří hledat bez problémů a běží se taky dobře. Oříšek na naší mapě má jméno Budzogáň. Za prvé nevím co to je a za druhé tam nevede cesta. Teda až do chvíle, než uvidíme naučnou stezku mířící k tomuto bodu. Problém je vyřešen. Obíháme i poslední dva body v mapě a na tábořiště se dostáváme s dvouhodinovým předstihem. To nikdo nečekal, takže tam ještě nikdo z pořadatelů ani není. Zhruba čtyřicet minut za námi dobíhá druhá dvojice a pak další a další. Stavíme náš stan, který je spíše dětskou verzí stanu. S Romanem a všemi věcmi se do stanu stěží vlezeme. Večer máme ještě jednu bojovku, a to dopíjení včerejší bečky a dnešních lahví vína. To se nám obstojně daří a po večeři a toustech na ohni jdeme spát.

V šest ráno se do mokré trávy nechce nikomu vstávat. Slunce se na nás ještě neusmálo a my balíme mokrý stan a narychlo snídáme. I tak nejrychlejší dvojíce odcházejí o čtvrt hodiny před námi. Jairo to chtěl udělat trochu těžší, a proto ke včerejším kontrolám přidal nové dvě. Díky časovému limitu, který je o dvě hodiny kratší než v sobotu, váhám, jestli je možné to všechno stihnout. Rozhodně to zkusíme. Sice je škoda, že budeme obíhat místa, která už známe a nepodíváme se pořádně nikam dál, ale na druhou stranu nemusím skoro vůbec vytahovat mapu. Za mě bych raději více nových kontrol. Dneska není času nazbyt, a tak obíháme body na mapě v opačném pořadí. Po cestě potkáváme ostatní dvojice, které vynechávají některé kontroly. Nakonec se na řadu dostala i zřícenina hradu Lietava. Jen škoda, že nebylo více času na ní posedět. Ženeme se vstříc poslednímu stoupání a už víme, že tohle vítězství obhájíme. To nám dodává sílu i na poslední kontroly. Naše putování končíme opět na vysílači, kde jsme předchozí den začínali. Závěrečný sprint do cíle s dalšími dvojicemi si užíváme. Krom jediného ženského týmu všichni stíhají časový limit. Holky se asi více kochaly. V cíli si všichni dáváme odměnu v podobě guláše. Dokonce i na chvíli rozbalím hamaku. Vládne pohoda a nám se nikam nechce. Pomalu balíme a malou návštěvou Rajeckých Teplic končíme náš výlet na Slovensko.

Odkaz na závod: ZDE

Czech Adventure race - Moravští vrabci

Již před patnácti lety, když jsem poprvé uviděl závody Adventure race v televizi, jsem se do tohoto závodu zamiloval. Cesta na Wenger 2016 byla hodně klikatá a složitá, ale nakonec se podařila. Měsíc před závodem jsem dal dohromady tým a mohl se začít těšit. To nemělo dlouhého trvání, protože jsem nečekal, kolik takový závod má logistických problémů. Dodávka se sehnala, kolo se půjčilo, jídlo nakoupilo a smyce se sešly. Nikdo z nás podobný závod ještě nejel, tak to byla velká neznámá, co to s námi vůbec udělá. Každopádně jsme se těšili a děsili zároveň.

                Vykopat se z Olomouce byl první problém. Všichni měli hromadu věcí a naskládat vše do dodávky chce svůj čas. Pětihodinová cesta do Sušic ale probíhala v pohodě. V kempu už pár týmů bylo. A podle registrace na netu už více týmů ani přijet nemělo. Potkáváme známé tváře, ale především se musíme soustředit na sebe, protože máme svých starostí dost. Večer po rozdání map poprvé testujeme naši připravenost. Chybí nám nůžky, zvýrazňovač i průhledná lepicí páska. Všechno si hold půjčujeme. Zatímco já s Jirkou plánujeme, kudy povedou naše kroky po následujících 400 km, Denča s Romanem chystají depa. Kolem desáté večer jdeme chrnět. Tento týden první a taky poslední vydatný spánek.

                Ráno jsme již od sedmi na nohou. První hodinku jen snídáme a duševně se připravujeme. Zbývá už jen nachystat věci na prolog do depa a dofouknout píchnutej člun. Chvilku před startem váháme, jestli vzít na první trekovou etapu hůlky. Jako jediní je máme, ale pochybujeme o skvělosti nápadu. Za nás nakonec dobrý, a tak vyrážíme s nimi.

Den 1.

Chvilku po startu se závodní pole dělí, aby se vzápětí všichni sešli u Žižkova kalichu na kopci. Trek se snažíme jít svižně, ale moc neběháme. Teda tady ještě ano, ale později už vůbec. Raději pomaleji a na jistotu, přeci jen celý závod je ještě před námi a odvařit se hned na začátku by nikomu neprospělo. Při cestě na další kontrolu potkáváme čelo závodu a pozdější vítěze. To bylo naposledy, kdy mezi námi a prvním místem byl rozdíl v pouhých minutách. Ztráta nakonec narostla přes 24 hodin. Trek se nám docela povedl, i když nám většina týmů utekla. 

Na prvním boulderu jsme si ověřili, že byl dobrej nápad nechat lezečky v depu, protože to bylo spíš jen skákání přes skalky. Následující inline etapa mě i Denču děsila už dlouho předem. Mě oprávněně, protože během prvních pár kilometrů mi odpadlo přední kolečko. Od té doby jsem si jízdu užíval více než jiní. Naštěstí Jirka s Romanem potahali, když to šlo. Říkal jsem si, že pro mě brusle bude nejhorší etapa, pak už zvládnu všechno. Nakonec to tak nebylo. Packrafty v našem provedení byli dva nafukovací „rybníčkový“ čluny, se kterým jsme měli chvilku blbnout na vodě. I při té chvilce se nám podařilo jeden člun prorazit a zrovna ten úplně nový půjčený. Nedá se nic dělat, je to závod. S proraženým člunem končíme náš prolog. Teď už začíná opravdický závod a nás čeká bajková etapa s vloženým orienťákem. Hned ze začátku, abych to neměl tak jednoduché, mě bodla vosa do krku. Však proč ne. Na kolech se ukazuje, jak má kdo potrénováno, a tak začínáme opět ztrácet. Nedá se nic dělat, musíme si zvyknout, že tu bojujeme hlavně o přežití a né o čelní pozice. Některá místa znám z Horské výzvy, ale nedá se moc kochat pohledy. Bojujeme s týmem Běhal v dešti o poslední místo. Na orienťák dojíždí chvilku před námi a vůbec netušíme, jak se dostali před nás. Stmívá se a díky Denče zvládáme orienťák skoro bez chybičky. Vyrážíme na kole do noci a před půlnocí se zastavujeme v zatáčce u hospody. Už máme dost tyčinek, tak chceme nějaké normální jídlo. Dostáváme nakládaný hermelín a utopence.

Den 2.

Kolem jedné ráno dojíždíme do pseudodepa, kde necháváme kola a pěšky se máme vrátit do Sušis. Podle našeho časového nástřelu před závodem jsme tu měli být za světla a né po půlnoci. První kontrolu se nám nedaří najít tak snadno, jak jsme doufali, další už jsou v pohodě. To taky díky přibývajícímu světlu. V noci a nad ránem každý chytá svou první krizičku se spánkem. Přesto jdeme a všichni se těšíme, jak se vyspíme v Sušucích v depu. Podařilo se nám i setřást Běhal v dešti. V jedné vesnici narážíme na otevřený obchod, tak se nekompromisně nastěhujeme do rohu prodejny a baštíme na co má kdo zrovna chuť. 

Celá etapa spíše připomíná pochodové cvičení, než nějaký závod, kde by se mělo běhat. Ke konci naší „procházky“ máme ještě zpestření v podobě dalšího boulderu. Tam se dozvídáme, že díky teplému počasí hladina řeky Otavy stále klesá a už teď je kousek nad hranicí sjízdnosti. To pro nás znamená, že si dáváme pouze rychlé depo, žádný spánek a frčíme na kánoe. Prvních pár kilometrů byl horor, museli jsme několikrát slézat z lodí a tahat je přes kameny a jezy. Pak bylo vody o trošičku víc, tak se dal zhruba každý druhý jez sjet. První hodinku, dvě jsme etapu pojali spíše jako správný vodácký výlet. Svačinky, někteří trochu spánku, pokec a unášení se proudem. Když jsme za sebou uviděli opět tým Běhal v dešti, začali jsme makat. Já jsem plně zúročil své dva tréninky s kajakářským pádlem, které pro mě byli naprosto nedostačující, jak jsem zjistil. 

Hodně jsem bojoval jako zadák s lodí. Bylo to pro všechny dlouhé a namáhavé. Za mě rozhodně nejtěžší etapa. Kolem osmé večer jsme dojeli do psaudodepa ke kolům. Krom jedněch uplavaných ponožek žádné ztráty. Dali jsme si něco dobrého do žaludku – smažák s hranolkama a šli poprvé na hodinku regulérně spát. Probouzíme se do noci. Poprvé zapínáme čelovky, někteří z nás mají spíše bludičky. Tým Běhal v dešti potkáváme po hodině jízdy zalomené v příkopě a pokračujeme dál.

Den 3.

Během noční jízdy zažíváme větší či menší halušky. Já si na minutku usínám při jedné zastávce a Denča vidí v lese pantera. Takže u zříceniny hradu … si dáváme další hoďku spánku. Vyhráli ti, co se zabalili do termofólie. Já s Jirkou jsme pěkně ztuhli. Tam nás Běhal v dešti předjíždí. Ještě za noci se dostáváme k lomu, kde nás čeká plavecká část. Voda je teplá, měsíc svítí a má to kouzelnou atmosféru. Za svítání dojíždíme na Bolskros a pěkně nám to načasování vychází. To nám přestalo vycházet až na orienťáku, kde strávíme necelých šest hodin vtom největším vedru. Vůbec nám to nejde. Ze začátku se snažíme běhat, ale ze snahy se stává spíše přání. Všichni chtějí mapovat a to nás taky trochu zdržuje. Samozřejmě jsme všechno zvládli, akorát Denča si odnesla drobný úpal. Vetíme se ve vedlejší hospodě. Druhá polovina bajkové etapy je těžší, než ta první, tak se trochu obáváme, co to s námi udělá. Zkratka přes Mouřenín nás trochu zbrzdila, ale jinak se nám šlape lépe než kdy dřív. I když je to pořád do kopce. Konečně chytáme tempo a zkoušíme i vláček. Na poslední chvíli ještě zastavujeme u sámošky, kde utrácíme poslední zbytek peněz. Sedíme před samoškou na zemi vedle psích exkrementů, dáváme si svačinu a je nám hej. Na rozhledně potkáváme poprvé náš zdravotnický tým a zjišťujeme, jak na tom jsou ostatní. Sice pocitově jsme poslední, ale jeden tým již odstoupil a druhý pokračuje ve třech. Nečekali jsme, že takto budeme stoupat pořadím, ale taky je to varianta. Etapu dojíždíme za tmy. V poslední námi zvolené zkratce předjíždíme i Běhal v dešti. Stíháme časový limit s více jak hodinovým náskokem. Já se snažím udělat všechno proto, abychom vyrazili na další trek. Parťáci mě budí chvilku před desátou a já mám hned rozhodnout, jestli půjdeme trek celý, nebo jen zkrácený, s tím, že oni chtěli kratší variantu. Nezbývá mi než to odsouhlasit. Přesunujeme se do stanu a tam si dáváme další dvě a půl hodiny spánku.

Den 4.

Zaspali jsme a já upadám do hluboké trudomyslnosti. Honí se mi hlavou spousta věcí, co děláme špatně a co se nám daří. U kontroly na Kašperku se strašlivě zasekáme, protože nám chybí poznámka, že kontrola může být i zdvojená. Zpět do depa dorážíme jako poslední kolem osmé ráno. Přebalujeme a už relativně nalehko se vydáváme na poslední bajkovou etapu s vloženým jumarem. Zadek od sedla už docela bolí, absence cyklogatí během celého závodu je znatelná. Před polednem, kdy jsme si užili parádního sjezdu se protáhneme na jumarech. Pro všechny z nás nová zkušenost. To už cítíme cíl, a tak se vydáváme na poslední kilometry. Cyklovláček nám už pěkně funguje a my dorážíme do cíle přesně po 74 a půl hodině. Velká radost je umocněna i fanoušky v cíli, včetně šéfa kempu s vychlazeným šampaňským, kterým se kropíme jako na formuli jedna.

                Následuje několik životně důležitých úkonů, které jsme během závodu museli omezit. První pivo, druhá sprcha, třetí spánek. Probouzíme se akorát na vyhlášení, všude kolem stanu je roztahanej náš materiál, ale ostatní týmy jsou na tom podobně. Celkově jsme skončili na šestém místě. Což vzhledem k tomu, že jsme byli nejmladší tým a ještě nikdo z nás nikdy na takovém závodě nebyl, považuji za úspěch. Závodili jsme i v akademických vodách a tam to dokonce stříbrně cinklo, což je ještě větší paráda. Jen do budoucna doufám, že bude větší konkurence. Po vyhlášení nás čekalo nudné a únavné balení všeho. Před pivními štafetami jsme šli ještě natrénovat do nedaleké restaurace. Tam se nám tak zalíbilo, že jsme štafety úspěšně prošvihli. Naštěstí večer se kvůli nám ještě jeden souboj odehrál, kde jsme mohli hrdě prohrát. Nedělní cesta zpět proběhla v poklidu, jen mi přišlo, že po každém dalším spánku jsem rozbitější a rozbitější. Ještě ze dva spánky a nemusel bych to přežít. Když zpětně hodnotím tento závod, tak jsem moc rád za splněný sen. Určitě se poučíme z chyb, uděláme jisté změny a na dalším AR už více zabojujeme. Když to jednou člověka chytne, tak to nepustí!

Ferraty Solné komory - Slunce smažilo až praštilo

Máme před sebou tři dny ferrat. Počasí slibuje horké dny bez mráčku, a tak se máme na co těšit. Noční přejezd z Brna přes Budějovice až do Solné komory proběhl hladce, takže už kolem osmé se mašlíme do úvazků. Většina skupinky poprvé, tak s tím trochu bojují. Říkáme si, co a jak se používá, co se na ferratách dělá a čeho se naopak vyvarovat. Sluníčko začíná hřát, a tak se jdeme ukrýt do lesa k nástupu na první ferratu. Za půl hodinky jsme u ní a jde se na to. Pro většinu první ostrý start na ferratě. Leadership je ferrata obtížnosti C, kde je trochu těžší nástup a pak ke konci jeden komínek, jinak je v pohodě. Kdo chce zažít pořádnou divočinu, může před komínkem vlevo zvolit variantu Život na vlásku a pustit se do opičí dráhy. My si toto zpestření odpouštíme a kocháme se výhledy, kterou tato ferrata nabízí. Na vrcholu Predigstuhl 1278 m pár lidí je, ale místa je tu dost. 

Slunce nás za chvíli vyhání zpět do stínu a my sestupujeme západním směrem přes ještě jeden jištěný úsek zpět k chatě, kde dáváme oběd. Dnes máme v plánu dvě ferraty, a tak se neohroženě pouštíme na cestu k té druhé. Vítá nás vstup do chladné jeskyně. To je začátek krásné a trochu těžší ferraty Mein Land - Dein Land (C). Nejdříve se leze jeskyní vzhůru, kde to občas dost klouže, pak je parádní lanový mostek s následným hliníkovým žebříkem. Když se přechází, lehce se prohýbá, což umocňuje zážitek. Dál je už ferrata v pohodě, jen občas je to trochu silovější, když se musí lézt nohama na tření. Nahoře nad ferratou jsou z toho někteří tak zmožení, že při čekání na zbylé spolulezce usnou. To ale ještě dneska není všechno. Čeká nás ještě třešnička na dortu. Teda spíše fotografický koutek tvořený dvěma vysutými mostky vedle sebe. 

Každý chce mít fotku z toho místa, a proto se tu šahá do psychických rezerv. Jedna fotka pro babičku, druhá na FB a může se jít. Sestup k autobusu trvá jen chvilku a tam už na nás čeká vychlazené pivo.

Další den nás opět čekají dvě ferraty, a protože nás slunce plánuje usmažit, tak první ferratu si dáváme pěkně ve stínu. Ferrata Schmied Klettersteig (C) je rozdělena do třech úseků. První je traverzový, asi silově nejnáročnější. Je zde však možnost si nástup trochu přiostřit a zvolit nástup D/E. Ten je o pár desítek metrů vedle od normálního nástupu a vede k němu vyšlapaný chodník. Kramle jsou tam ale dost nesystematicky rozházené a člověk se v tom mírném převisu dost nadře. Takže klasické D/E :-D Druhá část ferraty stoupá a je to pěkné polezení. V třetí části je lanový mostek, který skýtá nádherné výhledy do údolí. Pak už nás čeká jen „vrcholová“ lavička a kasička na příspěvek budovatelům ferrat.  

Kolem oběda jsme zpět u autobusu a dopíjíme poslední piva. Panika! Autobusák nás trochu podcenil a vedro udělalo taky svoje. Přejíždíme kousek vedle k jezeru Gosau, dáváme obědovou pauzu, při které se někteří koupou a někteří pozorují potápěče. Kolem druhé hodiny, když už je skála fest vyhřátá a ocelové lano rozpálené, se chystáme na ferratu Laserer Alpin Klettersteig (C). První úsek ferraty se stáčí těsně nad hladinou jezera, což je netradiční zážitek, ale je horko. Do druhého úseku se člověk dostane vylezením lanového žebříku, na němž se sice dobře fotí, ale je stále větší horko. V druhé části je plotnové lezení a dlouhý lanový most. Je tu ale stále fest horko a ti, jako třeba já, kteří si nevzali rukavice, musí trpět při držení se ocelového lana. Jsem rád za camelback, protože jsem mohl během této vertikální sahary aspoň doplňovat tekutiny. 

Ti co lezli Laserera dvě hoďky bez pití byli potom trochu chcíplí. Pro většinu to znamenalo se jít osvěžit. V chladném a čistém jezeře žádný problém. Na konci dnešního dne se ještě jedeme podívat na městečko Hallštatt, které je zapsáno v seznamu Unesco a nedávno zkopírováno čínskou vládou. To už ale jen brouzdáme po ulicích, kocháme se architekturou a hledáme obchod s pivkem. 
Večer je pak zpestřen ohňostrojem, velkým Marsem a nalezením ledničky plného piva.

Třetí den je poznamenaný brzkým odjezdem z ubytovny. Chceme si vylézt ferratu HTL Wels Klettersteig (C) a ještě se vrátit v rozumnou dobu do Brna. V cestě k dosažení našeho plánu nám pomůže lanovka, a tak je to o dost snazší. Po půlhodinové procházce už stojíme vedle naší ferraty. Takže krátké rozcvičení a už sestup na start. Pro některé je sestup těžší než samotný výstup ferratou. Celá ferrata se leze stále vzhůru po skalním žebru a jak jinak než na sluníčku. Taky nejrychlejší z nás byli nahoře za hodinku a těm, kteří nastupovali do cesty jako poslední, to trvalo přes dvě hodiny. Na vrcholu nám byl odměnou kříž, značící středobod Evropské unie Aberfeldkogel 1708 m. Každá členská země je zde zastoupena jednou krychlí, v níž je vsazen kámen z dané země. Chvilku stačí postát u kříže a hned máte v ruce pár mobilů a foťáků, každý chce mít fotku z tohoto místa. Až je to k úsměvu.

 Kolem druhé hodiny odpolední, když už jsme stihli nasát tu největší vlnu veder, se dopravujeme lanovkou zpět do nížin. Tam objevujeme parádní splav a dáváme si pár temp ve studené vodě.  Bezvadně osvěžení se naloďujeme do busu a míříme směr ČR. 

Náš Kudrnovský tým

 Odkaz na zájezd

Hřebenovka Julských alp - kozoroh kam se podíváš

Ráno kolem sedmé dojíždíme do sedla Vršič, což je nejvýše položené sedlo na Slovinku. Bereme si batohy a na pět dnů se loučíme se zbytkem osazenstva autobusu. Jedna z nejkrásnějších ferrat Julských alp – Prisojník  je kvůli údržbě zavřená, proto volíme protější kopec. Většinu věcí si necháváme na chatě a vyrážíme obtěžkání pouze svačinou a ferratovým setem. Nad hlavami se nám honí mraky a my se po chvilce dostáváme pohodovou stezkou na vrchol Slemenova špica . A protože je toto ferratový zájezd, dáváme si první den na rozlez Malou Mojstrovku. Ferrata je obtížnosti B/C, je na dvě hodiny a občas je i jištěná. 

Bohužel předpověď počasí se naplnila a nám ve vrchních pasážích, kde jištění už zcela chybí, začíná pršet. Na vrcholku Mojstrovky si pořizujeme jednu deštivou fotku v mracích a už šupeme normálkou do sedla Vršič a na chatu. Komu to ještě nestačilo, mohl se vydat na krátkou procházku v dešti k nedalekému bunkru z první světové války. Na chatě mají výborný segedin a chatař nám dovolil si bundy sušit přímo v hospodě.

           

Další den  vyrážíme už o půl osmé, abychom všechno ten den na pohodu stihli. Stezka se stáčí nejdříve po úbočí Prisojnika, později začíná stoupat na jeho zadní vrchol. To si někteří z nás rozmysleli a raději celou horu obcházejí. My si to šlapeme vzhůru a spolu se sluníčkem se začíná přiostřovat i sklon hory. S batohy se vydrápeme až do sedla, kde se mašlíme do feritových setů. Dál nás čeká cesta přes Zadní okno do sedla Škrbina. Ferrata je pojata jak jinak než ve slovinském stylu. Tzn. málo jištění a hodně dobrodružství.

V Zadním okně byl ještě sníh a hned po něm byl krásný sešup do sedla. Kamzíci jsou na Prisojníku jako doma, tak jen doufáme, že nám nepošlou pár kamenů na uvítanou. V sedle je naše skupinka už opět kompletní a společně vyrážíme impozantní stěnou Razoru vzhůru. V sedle Planja necháváme batohy a na lehko vyrážíme na samotný vrchol. Aby nám to Razor nenechal zadarmo, tak nám do cesty staví ještě krátkou ferratu, se kterou jsme si poradili jištění pouze odvahou. 

Vrcholová fotka byla opět v mlíku, ale začínáme si zvykat.  Ze sedla se už jen schrastí dolů k chatě Pogačnikov dom. Po cestě ještě potkáváme školku kozorožců. Zhruba 3 kozorožce a 12 prcků. Chata je narvaná k prasknutí. Najednou je všude hromada lidí a humbuk, na který nejsme za celý den v horách zvyklí. Spíme za komínem.

           Ráno opět časně vyrážíme. Od chaty nás vyprovází ovce a později skupina kozorožců. Stoupáme ve stínu až do sedla Dovška vratca, kde se mašlíme do ferratových setů, abychom následně vylezli na první prosluněný vrchol Bovški Gamsovec. 

Děláme si první vrcholová fota s výhledy a krásně vidíme naši následující cestu na vrchol Triglav. Sestupujeme do údolí Luknja, kde se od nás opět odděluje skupinka, která nechce riskovat ve feratě Plemenica. Je pravda, že je to spíš taková ferrata neferrata, protože je jištěn pouze začátek a pak chvíli konec. Mezi tím je to volné lezení občas II.stupně UIAA. Při lezení si povídáme a cesta dobře utíká, závěrečné kamenné pole je trochu opruz, ale už stojíme pod poslední ferratou na vrchol. S přibývající nadmořskou výškou přibývá i počet lidí, které potkáváme. Při cestě na vrchol se ještě chvíli zdržujeme při hledání cashe, kterou nenacházíme. Standartně přišly mraky, takže výhledy za moc nestojí. Jediné, co tu stojí je hromada lidí. Naštěstí vše končí happyendem. Mraky se po chvíli roznesou, lidi se odnesou a my trávíme příjemné chvilky na vrcholu. V dobré náladě i zkoušíme, kolik lidí se vleze do „rakety“. A protože dobrých lidí se vleze, tak k nám by se ještě pár lidí taky vešlo. Asi doopravdy maximálně dva. Sestup dolů po „magistrále“ je úplně jiný, než co jsme tu zažili. Spousta lidí, spousta nejistících se lidí a pár ustrašených lidí. Nakonec nás vítá chata Triglavsky dom na Kredarici. 

To je hlavní chata, pokud chcete vyrážet na vrchol. Už jsem zde zažil ledasco. Například jeden den příchod klientů jedné nejmenované pojišťovny, následovaný bujarým večírkem a ukončeným odletem helikoptérou další den ráno. My se ubytováváme opět nejvýše v chatě, co to jen jde. Prostě máme rádi podkroví. A když je to náš poslední večer na horách, uspořádali jsme si večírek, kde hlavní slovo měl Double a Aktivity. Tam se zrodilo heslo našeho zájezdu. Kamzík kadící na kameni.

          Ač je to k nevíře, tak naše skupinka je připravena k odchodu dřív, než bylo třeba. Takže už o půl osmé se loužíme s chatou a vyrážíme do údolí Vrata. Při sestupu se už nechceme trápit ferratou a tak volíme normálku. I ta nám přichystala pár úseku zajištěných kramlemi a jeden extra úsek s kramlemi a ocelovým lanem. Při sestupu, kdy se do nás stále opírá sluníčko, se všichni těšíme na horskou bystřinu pod námi. Všichni dáváme povinně koupačku. Teda spíš jen skočit do vody a než se hladina zavře zase vylézt. Tohle byla hodně příjemná obědová pauza. Nožky ve vodě, výhled do severní stěny Triglavu a sluníčko. Poslední naše kroky vedou k Aljaževu domu, kde končí naše putování. Dáváme si všichni pivko z vyhrané sázky a tím končí náš zájezd Hřebenovka Julských alp.

                Odkaz na zájezd

Atlas Adventure - před deseti minutami dvanáct

Do třetice všeho dobrého. Na tomto závodě jsem začínal a rozhodně nehodlám ještě končit. Atlas adventure je další závod ze škatulky přírodního víceboje dvojic. Tento závod má domácí atmosférů, krásné prostředí Davidova mlýna a noční etapu jako bonus.

                Letos jsem vyměnil parťačku za parťáka, našlapal a naběhal více kilometrů a nabil nějakou tu zkušenost. Parťák Martin se tu už několikrát na bednu dostal, takže tentokrát já se budu snažit sekundovat jemu a budu doufat, že neodpadnu. 

Příjemná změna po několika letošních závodech, tak uvidíme, co z toho bude. 

Na mlýn přijíždíme v klidu kolem osmé, to se mi ještě taky nepodařilo. Při registraci se spravedlivě dělíme. Já mám tričko pánské Mko a Martin dámské Sko. Z večerní etapy si hlavu moc nelámeme. Zkušenosti z let minulých nám napovídají, že není třeba se nikam hnát a když si dá člověk trochu pozor, tak z večerní etapy můžeme mít plný počet bodů. Při rozpravě k noční etapě tomu tak všechno nasvědčuje, jen jako bonus se budou co deset minut házet tři osvětlené balónky ze stožáru na zem a kdo je chytí, dostane za každý tři bonusové body. Je odstartováno a my se nikam neženeme. Proč taky. Disciplíny zvládáme v pohodě a daří se nám. Dokonce Martin v osobních soubojích vyhrává padající balónky, až jich nashromáždíme šest. Pak to ale přijde. Kopání s balónkem provaříme pro jistotu hned ze startu. Při prolézání pavučiny si dáváme na čas, takže to pokazí až ten druhý z nás. A aby to nebylo málo, tak sice z vyhřátého bazénku lovíme správně všechna písmenka, ale díky časové tísni na kostlivce nepřijdeme. Že tato noční etapa bude až tak hravá jsme nečekali, body jsme dali lacino, ale nic není ještě ztraceno, hold budeme muset v sobotu více šlápnout do pedálů.

                Ráno nemůžu dospat. Martina omylem budím o hodinu dřív a moc se mu to nelíbí. Pak se uklidním a ještě na hodinku zalezu do spacáku. Ráno už jde všechno automaticky, dostáváme mapy, posloucháme výklad k trati atd. Jen asi úplně nedáváme pozor, protože si nejsme jisti koncem závodu. Respektive nechápeme nápovědy k šifře a co všechno je potřeba objet, abychom mohli na bonusový trail. Vlastně ani pořádně nechápeme, jak se startuje, že musíme něco obíhat a něco vylézt. Když se to vezme kolem a kolem, tak nerozumíme docela dost věcem. Toho se trochu bojím. Docela velká změna pro mě byla při vymýšlení strategie, jaké cyklokontroly projedeme. Martin prostě prohlásil, že všechny a tak se taky stalo. Ve všudypřítomném šumíčku se snažíme zorientovat jak vlastně vystartovat. Na poslední chvíli si navlékáme sedáky a prostě poběžíme za Tomem Petrečkem. Snad ten bude vědět. Je odstartováno a běží se kolem rybníčka, druhého, přes řeku a hurá na skály. Když už jsme tu, tak vylezeme tři ze čtyř možných cest. Letos jsme lezení moc nedali, ano stydím se, a tak tomu obtížnost odpovídala. Zase lepší si to odbít začerstva, než ztrhanej ke konci J Konečně nasedáme na kolo. První kontroly jdou nad očekávání špatně. Dohledávání je peklíčko. Stále se střídáme s jedním mixem, což nám taky leze na nervy, protože ač je to milá společnost, my už chceme být mnohem dál. Při jednom sjezdu Martin namotá hodně slušnej klacík, který má přes metr na délku a pár centimetrů na tloušťku, díky tomu zařve nejedna špice, ale i s osmou bravurně jede dál. Dokonce se nám podařilo nalézt jednu kontrolu, která se přestěhovala a málo kdo ji našel. Je taky pravda, že jsme ji tam dobu hledali a až díky známému mixu jsme ji našli. Sluníčko pěkně začíná píct a já začínám za Martinem lehce zaostávat, ale bojuju, co to jen jde. Už se těším na disciplíny. Jako první po projetí skoro všech cyklokontrol si dáváme na protažení orientační běh. Není nijak náročný, pěkně běhavý, to je fajn. Plavání i kánoe nám jde. Zato další zastávka u střelby je už horší. Diabolky létají vzduchem jak splašené a já si lámu hlavu nejdřív jak zlomit pušku a pak jak vystřelit. Musím říct, že dědova vzduchovka je v tomto ohledu mnohem nebezpečnější. 

Tam prostě nabiju a vypálím. Žádný zdržování s pojistkama. Co mi přišlo jako totální hukot byla další disciplína, zdánlivě jednoduchý početní úkol. Lezli jsme přitom na betonové veleschody, které rozhodně nebyly zadarmo. Když si k tomu připočtu tretry na nohách, tak to byl trochu vabank, kdo zahučí dolů. Začínáme být trochu nervózní, že závod je skoro u konce a my stále ještě nemáme šifru. To napravujeme u další disciplíny na zřícenině. Takhle po stromě jsem lezl poprvé a v mém sedáku to bylo obzvláště žůžolabůžo. Šifra nám vůbec nic neříká a žádné vnuknutí zhůry taky nepřišlo. Po cestě na mlýn bereme poslední cyklokontroly a doufáme, že nás pustí na bonusový trail. Až na místě zjišťujeme, že podmínka je mít hotové i všechny disciplíny. To je docela škoda, protože nám trail ve finále utekl tak o 10 minut. Zvolňujeme a jdeme na lanové aktivity. V klidu všechno prolézáme, akorát zazdíme nějaké přemostění, či co. Čas byl, jen jsme na to zapomněli jako většina týmů. S šifrou si lámeme hlavu a díky šumíčku při ranním výkladu jsme nevěděli, že jednotlivé nápovědy jsou k dispozici vždy jen patnáct minut. Co už. Těsně před uplynutím limitu tipuju, že odpověď na šifru je 5. Martin jak čeká ve frontě na odevzdání průvodky, tak z dlouhé chvíle nakonec napíše jako odpověď 6 :-D Později se dozvídáme, že správně byla pětka, ale to nikdo nemohl tušit. Teda aspoň z nás.

                Hned po konci následuje kofola a pivo. Spálení a vysušení jsme tak, že se nám práší od úst. Po sprše se vzpamatujem. Zbavím se pár přisátých černých pasažérů a jdeme se veselit na Bivojpárty. Buřty jsem měl naposledy asi vloni přesně na Atlasu J Podle předběžných výsledků, které se před půlnocí dozvídáme, jsme třetí. Pro Martina je to už asi kolorit, pro mě úspěch. Myslím, že dobrý začátek spolupráce J Příští ráno se výsledky potvrzují a my stoupáme na stupínek. Sice nejnižší z třech možných, ale příští rok jsme ochotní se porvat o příčky vyšší.

                Díky organizátorům za krásný závod.       Výsledky

EPO Survival 2016

 EPO Survival má titul MČR v přírodním víceboji dvojic. Orientujete se dle turistické mapy, kde jsou vyznačené kontrolní body a vložené disciplíny. Letos jsme se těšili na kros, horské kolo, orientační běh, kánoe, bolskros, lezení, in-line brusle, trek, slaňování a nějaké to překvapení.

Tři dny před závodem si říkám, že je na čase nasednout na bike a aspoň trochu se projet. Silnička nezahálela, ale na 19“ kola se jen prášilo. Po malém okruhu jsou nohy cajk, ale zadek bolí. No to se chci vidět v sobotu. S Romanem ještě nejsme sehraný tým, ale přesto si myslím, že nějaký dobrý výsledek uhrajem. První komplikace přichází hned v pátek při odjezdu, kdy nabíráme dvouhodinové zpoždění a díky tomu dorážíme do kempu Cholín až před devátou večer. Před takovým závodem jsem rád, když mám dost času na prostudování mapy a propozic k disciplínám. Můžu si všechno naplánovat a trochu mi to dává i jistotu, že to ve zdraví přežiju. To se tentokrát nedělo, tak jsem byl trochu nervózní. Aspoň, že tu potkávám kamarády. Nu což, pořádek je pro sraby, ať žije chaos! Po předzávodní rozpravě se ještě na chvíli nakláníme nad mapou, chystáme věci a spát jdeme k půlnoci. V jednu ráno se probouzím a slyším místní štamgasty, jak se k něčemu hecujou. Snad se nikdo nezraní. Pak vyvolávají „Policiééé!!!“ a já už neusnu.

Start závodu je tradičně ve tři ráno. Tentokrát jsem podchytil jídelníček, tak mě snad nepostihnou křeče jako vloni. Když si vezu kolo do depa, už je tam spousta závodníků a čelovky se jen míhají. Mám rád ten pocit těsně před startem. Ve tři hodiny ráno je odstartováno. Všichni se povinně rozbíháme více či méně rychle do kopce, kde nás čeká zahřívací kolečko. S Romanem se nám běží dobře a zpět v depu jsme zhruba desátí. Potřebovali jsme nabrat pozici, abychom ji vzápětí mohli začít ztrácet na kánoích. Nevím, kdy naposledy jsem dělal zadáka, ale Roman na háčku s tím bojoval obdobně. Přál bych vám vidět jeho „robinzonády“ při naloďování. Pod rouškou tmy sedáme na kola a frčíme na in-line brusle. Hodně jsem se bruslí bál, a to dokonce tak, že jsem se dva dny předem na nich začal učit raději i brzdit. Naštěstí díky kombinaci, že jeden bruslí a druhý ho doprovází na kole, nebylo brždění ani třeba. Rozednilo se. To nám dává šanci zvládnout obstojně trek, a proto se vracíme zpátky do kempu. Někteří borci vyrazili na trek ještě v noci, ale to bychom byli totálně v pytli. Takhle máme šanci. Moc nepřemýšlíme, které kontroly na treku nebrat, a proto bereme všechny. Když už jsme tak nebojácní, tak si i flašku s vodou necháváme pro jistotu u kol. Terén není moc běhací, spíše je to o kotnících. Nakonec nejsilnější zážitky z celého závodu mám při plavání přes Vltavu. Není nic lepšího, než si jít v sedm ráno v oblečení zaplavat a na břehu zdravit vykulené majitele houseboatů. Trek nám zabral pět hodin, což je podle Romanových odhadů tříhodinové zpoždění - podle mých jen hodina. Totálně vysušení nasedáme na kola a snažíme se dohnat pomyslnou ztrátu. Pijeme vše, co nám přijde pod ruku. Na disciplíně „vrhboy“ vrháme vším, co nám přijde pod ruku. Oštěp, granát, frisbee. Potkáváme další týmy a dostáváme se opět trochu do závodu. Jak nám to tak jde, tak si řekneme, že zkusíme projet i některé vzdálenější kontroly za více bodů. Rozjetí jsme slušně, sluníčko pálí, voda dochází a my si dáme nějaký ten kufr. Čas se krátí a mně začíná docházet, že to zase tak dobrej nápad nebyl. 

Postupně je jasné, že nestihneme objet všechny disciplíny. Jako první jsme tedy odpískali orientační běh. Po lezení si ještě věříme na bolskros, ale bohužel i tuto disciplínu musíme nakonec díky narůstající únavě a vzrůstající časové tísni odpískat. Na ten desetimetrový skok už jsem se vážně začínal i těšit. Nebo jsem se s ním spíš už alespoň smířil. Ze štol se podle mě dalo vymáčknout víc - ty mě moc nenadchly. Zato závěrečné slanění doprostřed Vltavy během začínajícího deště bylo příjemnou tečkou celého závodu.

Z průběžných výsledků úplně radost nemáme. Dvě prokaučované disciplíny nás hodně srazily, ale i o tom je závod. Hold každá zkušenost dobrá. Hlavní je, že máme zážitky. Závod nám ukázal, kde máme rezervy a na čem je třeba zapracovat. Nad výsledky vítězů nevěřícně kroutíme hlavou. Něco si ze závodu přeci jen odnášíme - dohromady asi devět klíšťat. 

Příště zas, znovu, lépe a hlavně pořád s nadšením!   Výsledky

CUTT - Bílé Karpaty

Ultratrail v Bílých Karpatech? Tam jsem ještě neběžel! A když si vezmu, že je to jeden ze závodů ze série CUTT od Marka Navrátila, tak to je příjemný bonus navíc. Závody CUTT se totiž snaží o rodinnou atmosféru. Nesnaží se o kvantitu závodníků, ale spíše o kvalitu samotného závodu a to se mi líbí. Trať 64 km se stoupáním 2 600 m mi přišla jako slušná vzdálenost. Právě pro tyto důvody jsem si zvolil závod CUTT.

                S kamarádem Romanem vyrážíme z Olomouce již kolem páté ráno, abychom byli na startu včas. Kdybychom věděli, jaké tam bude zázemí, tak přijedeme o den dříve a pořádně se vyspíme. Spánkový deficit je po posledních nocích už znatelný a tak vybíhám s vlnou běžců, aniž bych vůbec nějaký start slyšel. Posilněn vodíkovou vodou, kterou jsem dostal při registraci, si to pěkně štráduju do kopečka. Nejrychlejší mi utíkají, ale první půlhodinový výběh do kopce přesto klušu. Když si chci užít náležité odměny v podobě seběhu, tak je něco špatně. Cítím mokro. Zásah, loď potopena. Můj vak na vodu se protrhl. To jsou nemilé zprávy na začátku parného dne. Poprvé zastavuji, zachraňuji  co se dá, ale moc se toho zachránit nedá. Roman kvůli křečím ztrácí a díky mým nuceným zastávkám se potkáváme častěji, než bychom si oba přáli. Od začátku bylo v plánu, že mi Roman uteče a potkáme se až v cíli J Na Velké Javořině jsem se stal hrdým majitel sedmičky flašky, která mi od té doby a poté i z větší části závodu zavazela v ruce. 

Až do Strání, kde místní vytvořili úžasnou atmosféru, se mi běželo parádně. Velký Lopeník, ale bylo jiné kafe, a hlavně rozhodl, že mi už parádně nebude. Hned na začátku mi seklo a moc nahoru to nešlo. Byl to boj. Když mě předcházel jeden ze závodníků a viděl můj utrápený výkon, tak mi nabídl v dobré víře gel. Teda doufám, že to bylo v dobré víře, protože já si ho ze zoufalství vzal a díky tomu jsem se následující hodiny proklínal. Žaludek se začal vzpouzet a hlavně křečit. Vloni mě to trápilo a letos jsem si říkal, že snad už bude klid a prd. Běh a chůze se regulérně změnili na klopýtání a šourání vpřed. Vůbec mě to nebavilo. Na občerstvovačce v Lopeníku do sebe posílám chleba s tlačenkou, což mě na chvíli spraví. Bohužel jen na chvíli a tak se moje „dálkoplazení“ opět hlásí ke slovu. Sluníčko pálí, flaška s vodou mi furt vadí v ruce, žaludek křečí, do toho se ozývá dehydratace a nohy mě už nechtějí nést dál, ale jinak je na tom světě krásně. Tak se stane, že i běhací úseky spíš jen pomalu procházím a poposedávám. Na poslední občerstvovačku je to pekelně daleko. I hudba ve sluchátkách mě omrzela. Nějak nemám náladu na rytmické tempo, kterého nedosahuji ani náznakem. Na občerstvovačce si posedím, dám si chleba se škvarkama, zapiju to birellem a rázem to jde. Taky si tu počkám na Ivču. Do té doby jsem ji neznal, ale po následující kilometry až do konce závodu jsme tvořili dvojku, která společným úsilím dorazila zbývající kilometry. Poslední seběh do cíle byl dlouhý a výživný, přesto jsme ho odběhli s vidinou konce. Pod obloukem nás vítají doběhnuvší závodníci i přihlížející. Nastává návrat do reality. V kempu panuje pohodová a přátelská atmosféra. S Romanem, který doběhl hodinu přede mnou a netrpělivě čekal na moje klíče od auta, se dáváme do kupy a odjíždíme během vyhlášení výsledků. To ještě netušíme, že v následné tombole každý z nás něco vyhraje J

Díky Marku Navrátilovi a dalším organizátorům za parádní závod.

                                                                         Výsledky 

Vyškovská 50 - jedním dechem

Vyškovská 50 je terénní orientační závod dvojic na zhruba padesát kilometrů, kde závodníky čeká několik tajných disciplín. Na tento závod jsem se těšil už loni, ale nakonec dostala přednost Jesenická stovka. Letos jsem již neponechal nic náhodě a s týmem Moravských vrabců jsme se vydali prověřit naši jarní kondici. Roman s Martinem startovali jako Moravští vrabci a já s Denčou jsme vyrazili v přestrojení za Ztracené iluze.

                Scuka jsme si dali ve Vyškově už pro jistotu v pátek večer. Akorát tak v čas, abychom našli hospodu na poslední třetinu zápasu našich hokejistů s týmem Ruska. Prolezlí kouřem a posilněni pivkem si v tělocvičně chystáme místo na spaní a zběžně kontrolujeme věci na zítřek. Co tam asi bude za kontroly, co si máme vzít s sebou navíc?

                Ráno budíček v pět hodin a o půl šesté už rozprava k závodu. Já se budím celej polámanej  a nějak se během půlhodinky nedokážu pořádně probudit. Rychle snídám, hážu věci do batohu a ejhle. Část camelbacku jsem zapomněl doma. Denče pro změnu teče. Možná jsme měli včera té přípravě věnovat trochu víc pozornosti. Co už. Provizorně všechno řešíme pár minut před startem. Rychlé foto a je odstartováno. V popředí se usídlilo pár mužských týmů, které se nám pomalu vzdalují. My si běžíme svoje a zatím je to cajk, protože sluníčko nepálí a pylová smršť ještě spí. Pomalu necháváme většinu startovního pole za sebou a v poklidném tempu dobíháme čelo závodu na první kontrole. Zjišťuji, že dohledávání kontrol jen pomocí mapy 1:50 000 není úplně ideální, ale nějak se s tím budeme muset poprat. Kontrolu zvládáme s mínusovýma minutama. Na každé kontrole se dá nabrat až 30 bonusových minut, nebo naopak 30 minut zdržení. Běží se nám fajn, můžeme si po cestě i povídat. Občas si zpestříme běh mimo turistické značky a díky tomu máme i pár šrámů od trnů. Malý bonus, viděli jsme celou kančí rodinku. Časem se na nás dotáhne jedna mixová dvojice, ale po Denčině excelentní střelbě z luku volíme každý jinou cestu a my se dostáváme opět do popředí. Sluníčko už začíná pálit, ale nás víc trápí pylová sezóna.  Parťačce se dýchá hůř a hůř, prostě alergie je potvora. Sem tam uděláme navigační botu, ale to k závodu patří. Opět se potkáváme s jiným mixem, který běží docela svěže, tak s ním chvíli závodíme. Nakonec díky mé chybě v mapě nás předbíhá. Až později si uvědomuji, že to byli ti z kratší trasy. Skautskou klubovnu jsme napoprvé úplně netrefili, tady mají výhodu domácí. První pomoc byla pro mne jen formalita a pro Denču byla formalita  slackline. Než jsem těžce nacvičil prvních pět kroků, Denča prošla celou lajnu a bylo hotovo. V cíli jsme o třičtvrtě na dvě a dobíháme celkově asi jako 5. tým.

                Následuje návrat do reality, vyřešit lehkou dehydrataci, smýt prach a něco pojíst. Další závodníci se pomalu trousí do cíle. A zatímco Martin s Denisou musí už do Olomouce, my s Romanem budeme čekat do večera na vyhlášení. Dlouhou chvíli si krátíme klábosením se „soupeři“, koukáním na filmy, večerním rautem a koncertem kapely Maggots. Nakonec vyhlašování začíná až chvíli před desátou. To už jsou všichni v cíli a znatelně se ochladilo. Nejdříve vyhlašují třicetikilometrovou trať a pak přicházíme na řadu my. Doufám, že uhájíme první místo v mixech. O to je větší překvapení, když lezu na pódium za druhé místo v celkovém pořadí. Roman s Martinem jsou první! Takový úvod Moravských vrabců jsme nečekali. Když volám Denise, co se nám povedlo, nechápe.

                Před skauty z Vyškova klobouk dolů. Dokázali připravit moc pěkný závod, na který se budu rád vracet. Doufám, že jim nadšení vydrží.

                                                                  

VÝSLEDKY

Krkonošský survival 2016 - hlavně dojít...

            Závodů typu survival najdete v České republice více. Ale jen jeden z nich se odehrává v zimě a navíc formou scorelaufu (volný postup mezi stanovišti). Závodníci musí kromě nedostatku spánku překonávat i mrazivé počasí a přitom uvážlivě volit postup mezi kontrolami. Velmi důležitou roli hraje strategie rozložení sil a doplňování energie. Jedná se o 20 hodinový závod, kde závodí 3 členné týmy.

            Tohle se píše v propozicích Krkonošského survivalu a prakticky už od konce předchozího ročníku se těším na ten letošní. Od přelomu roku, kdy jsme se nahlásili jako tým CK Kudrna – Maňásková varianta, se museli dva maňásci z různých důvodů vyměnit. Což mělo za následek přehodnocení cílů na závodě a spíše si závod užít a nabrat další zkušenosti.

            Poučeni z předchozích nezdarů jsme už trochu věděli, na co si dát pozor. Přesto balení výbavy je vždy spíš sázka do loterie. Při zhlédnutí mapy a letmém prozkoumání trasy je nám jasný postup. Příště to bude chtít asi více pozornosti, než jen letmo. Cesta autobusem je dlouhá a já si zapomněl vzít s sebou nějaké jídlo do busu. Tak se pouštím do svých zásob na závod. Aspoň bude lehčí batoh. Hned v úvodu prologu se chopí mapování Míša, která nás skoro bezchybně provede docela jednoduchým prologem. 

První menší kufr si dáváme hned vzápětí, kdy si volíme seběh na špatnou stranu kopce. Na druhý pokus už trefujeme první kontrolu a závod se začíná rozbíhat. Noční kontroly na vyhlídkách jsou parádní a nedokáže je pokazit ani neustálé lehké mrholení. Už předem jsme si řekli, že se pokusíme pobrat všechny kontroly v horní části mapy a na Bejkárnu, což bylo brodění řeky a následný běh těžkým terénem, zkusíme dorazit hned v osm hodin ráno. Plán to byl dobrý, ale nepočítal s hodinovou zacházkou kamsi do pekla mimo mapu, krátkým šlofíkem a přechodu z běhu do chůze. Při seběhu ze Špičáku jsme minuly jednu odbočku a kufr byl na světě. Když člověk hledá v mapě, co by potřeboval, tak to vždycky nějak napasuje a to se nám stalo. Aspoň jsme si prohlídli Finské Domky, kam bychom se jinak určitě nepodívali. Před rozedněním si beru mapu do ruky já a s vynecháváním některých plánovaných kontrol nás vedu na Bejkárnu. Po cestě nás předbíhají týmy, které se bijí o první pozice a pravděpodobně mají kontroly zatím všechny. Co jsme potkávali týmy na kontrolách, tak by si někteří mohli šáhnout do svědomí, jestli na kontrolách měli vždy kompletní tým (max. 50m rozestup). 

Né vždy to tak bylo. Díky našemu tempu toho dokážu sníst nějak víc, než jsem čekal a tak mám pořád hlad. Utěšuji se aspoň tím, že v Harrachově bude čas na polívku. Na Bejkárnu ve finále dorážíme o půl desáté dopoledne. Rychle se přebalujeme a jdeme na věc. Roman ani Míša nejsou zrovna dlouháni, tak se bojí, aby jim voda nesahala až po krk. Nakonec vodu po krk měl akorát Roman a to až potom, co se mu smekla noha a on udělat ukázkové tempo v protiproudu J Zbylé drápání se blátem do svahu mě moc neohromilo a spadnout v jednom úseku by byl lístek na konec závodu a pěkně naraženou prdel. Dost nás tlačí čas, protože vyzvednout si běžky na další disciplíně můžeme pouze do dvanácti hodin a před sebou máme ještě jeden kopec. Opět nahazuji buzolu a díky krásně prošlapané stopě se bezpečně objevujeme na vrcholu Čertovy hory. Seběh po černé sjezdovce je třešničkou na dortu. Zvlášť potom, co jsem vymyslel další účel mapníku. V Harrachově se obědová zastávka nekoná a my prcháme, asi naposled, na běžky. Stíháme to chvilku před dvanáctou a Míša nás uklidňuje, že 25km na běžkách v klidu proletíme do třech hodit. Ve tři totiž zavírá kontrola, kde by nám běžky opět odvezli na chatu. Druhá varianta je se s běžkami tahat až do cíle. To jsme ovšem netušili, že za tři hodiny celou trasu zvládl ujet pouze jeden tým. Byli jsme nahraní. Cesta na magistrálu s běžkami v ruce nás stála třičtvtě hodiny drahocenného času. Pro mě i pro Romana byla i následná magistrála za trest. Občas bylo lepší sundat běžky a vyjít si stoupání po svých. Hold nejsme běžkaři.  Možná by bylo lepší vynechat běžky úplně a zaměřit se na další, dobře bodované disciplíny. Pozdě ale bycha honit. Čas neúprosně letí vpřed a my se táhneme jak sopel. Už je jasné, že odevzdání běžek ve tři hodiny nestíháme. Později je jasné, že nestíháme dojít ani na Karu včas. Po přejetí jedné odbočky se objevujeme v Horní Rokytnici. To je sakra daleko, když se uváží, že za chvíli bude pět odpoledne (deadline je 18:00) a máme před sebou cca 12km chůze s běžkami na zádech po asfaltě. Tak to je konec pánové. V Rokytné si chvilku pohráváme s myšlenkou nechat se odvézt na Karu, ale to je řešení pro sráče, takže si konečně skočíme do obchodu pro jídlo a pak už vyrážíme do cíle vstříc mínusovým bodům. O půl osmé jsme v cíli jak na koni. Dokonce si i pár lidí všimlo, že tam ještě nejsme. Stihli jsme vydávání večeře i vyhlášení, takže co. O nic zásadního jsme nepřišli. Teda krom šance se umístit na lepším než posledním místě. To ale spravil následný pokec, popíjení pivka a sdílení zážitků ze závodu. Už se těším na příští rok, kde se popereme snad o lepší výsledek, než letos.