La Corsa della Bora

Stomílovka není žádná sranda. I když už jsem ji párkrát (dvakrát) běžel, vždy to představuje velkou výzvu. Je to dost dlouhý závod na to, aby se stihlo cokoliv zvrtnout. Pro mě to není tolik závod, jako spíš výzva, boj s tratí i se sebou samotným. Jak se ale říká, hlavně se z toho neposrat a to já zase né.

Není to pro mě úplně nový závod, přeci jen všechny mé stomílovky mají společného organizátora, název a místo cíle. Tratě a podmínky „hry“ se ale liší. Tentokrát jde rozhodně o nejtěžší kalibr. Proto jsem na závod vyrazil o pár dní dříve, ať si vše stihnu v klidu nachystat a pořádně se vyspat. Kdybych si před závodem nevybral den blbec, tak by se mi to i podařilo. Existovalo několik variant tratí a možností startu. Všechno mělo své pro a proti. Já si naštěstí vybral dřívější start. Varianty tratí trochu vzaly za své, když se na poslední chvíli měnila trať kvůli lavinám. Dva dny před startem napadlo v některých úsecích metr a půl sněhu, což by nám značně zkomplikovalo postup. Má předstartovní příprava spočívala v neúspěšném nahrání mapy do GPSky, marnému přemlouvání GPSky o nahrání aspoň trasy, zoufalému běhání po městě a hledání otevřené pošty, chaotickému balení věcí do závodní bedny, vyslechnutí si breafingu na poslední chvíli, když už nešlo stejně nic změnit a nic zařídit, odevzdání závodní bedny dvě hodiny po ukončení odevzdávání (prostě jsem ji nechal ve stanu registrace, protože tam nikdo nebyl) a finálnímu nahrávání trasy v jedenáct večer aspoň do mobilu. Někoho by to asi rozhodilo, nebudu kecat, mě trochu teda jo. Každopádně s pocitem, že už může být jenom líp, na pár hodin usínám.

Na ubytování jsou hodní a nachystali nám snídani na pátou ráno. Začíná to dobře. Nasedáme do autobusu a o dvě hodiny později se probouzím v Bovci na hranicích Slovinska a Itálie. Místo startu bylo přesunuto na horní stanici lanovky, takže si užíváme pohodlnou cestu vzhůru lanovkou. Závěje sněhu pod námi dávají tušit spoustu zmrzlé legrace. Startuje se tak nějak pocitově, kdo je zrovna připraven, žádný hromadný start se nekoná. Beztak se všichni za chvilku seběhneme, abychom se mohli střídat v prošlapávání hlubokého sněhu. Seběh dost bere energii, ale nechci zůstat pozadu a brodit se sám. Po hodině a půl se dostáváme do údolí, kde mizí sníh. Z mrazivého rána se stalo mrazivé dopoledne a naše stezka vede údolími, které jsou lemovány zasněženými horskými velikány. Svítí slunce a doslova to vypadá, jako reklama na běh. Už jsem si i našel parťáka Hannese z Rakouska, se kterým se mi běží dobře. On mapuje a já, já běžím. První významná občerstvovačka je na 40. kilometru v městečku Kobarid. Jsme tu o hodinu dříve, než se otvírá kontrola. Příjemné překvapení je, že tu na mě čeká bedna, kterou jsem bezprizorně včera večer nechal na registraci. Doplňuji zásoby a připravuji se na nejhorší úsek celého závodu. Společně s Hannesem vybíháme ve dvě odpoledne. Teda nejen my dva, ale několik dalších běžců, kteří doběhli na občerstvovačku brzy. To se hodí, protože následné prudké stoupání, kde se boříme místy až po kolena do sněhu, je dost vyčerpávající. Je to největší a zároveň asi i nejprudší stoupání celého závodu. Dokonce organizátor předesílal, že pokud tu napadne více sněhu, tak svahy budou lavinézní a my poběžíme náhradní trasu. Běh v těchto úsecích je spíše nadnesený pojem. Spíše se to dá nazvat brodění sněhem a supění do kopce. První falešný vrchol střídá druhý falešný vrchol a my se nemůžeme pořád dobrat bodu, kdy se to zlomí. Hlavně se nesmíme zlomit my. Čas si krátíme kličkováním ve stopách a kocháním se panorámat. Občas se noha nepříjemně propadne více, než je zdrávo. I romantický západ slunce tu proběhne.

 Nebýt toho, že jsme stále na začátku závodu, tak bych byl i rád. Trasa není značená, snažíme se běžet podle GPSky, což v místech, kde je pouze stezka a na ní půlmetru sněhu, dost komplikuje život. Nasazujeme čelovky a po chvilce parťákovi dochází baterie, naštěstí má záložní. To vypadá, že Hannes má GPSku a já budu mít čelovku. Další kolaps se naštěstí nekoná a my vystoupáme až na chatu Solari s krásným výhledem na osvětlená městečka v okolí. Je jasno, tudíš dost mrzne. Zde přichází můj první kiks a to, když sním vše na co přijdu. Tousťák se sýrem, tousťák se salámem, polívku s chlebem, čokoládu, štrůdl a pro jistotu ještě jeden tousťák se salámem. Etapa nám trvala o dost déle, než jsme čekali, a tak je potřeba vyrazit, abychom stíhali další časové brány. Vybíháme a já mám pocit, že tousťák chce ven. Je mi blbě, ale snažím se následovat Hannese a využít seběh. Zkouším to zapít, ale instantní čaj, co jsem si nasypal do camellbacku, řadím na seznam dalších chyb. Cestu na další občerstvovačku v Koradě si moc nepamatuji, protože mi bylo šoufl. Nemohl jsem jíst, ani moc pít. Naštěstí se o mě postaral Hannes a společně jsme tento úsek zvládli. Zde jsem čekal, že se můj parťák oddělí a poběží si vlastním tempem. Staly se však dvě věci. Předběhl nás tu první závodník z pozdějšího startu a Hannes se mnou chtěl pokračovat dál. Štěstí pro mě, smůla pro něj. Trochu nás přepadl spánek a místy jsme šněrovali silnici. To byla ještě sranda. Horší to bylo na hřebínku Sabotín, kde se pěšina změnila ve stezku vedenou po skalách, kterou lemoval prudký sráz do údolí. Na konci hřebene nás čekal vrchol a taky úsvit nového dne. Stačilo jen zkusit šusn do údolí a byli jsme na metě 105. km na občerstvení v Solkaně. 

Hannes se tu zakecal s jednou běžkyní z Francie a bylo jasné, že dál bude pokračovat s ní. V klidu jsem se převlékl, postaral se o nohy a vyrazil za dvojicí ze Španělska. Kluci vypadají, že navigaci mají v paži. Respektive každý celou dobu držel GPSku v ruce. Potom, co ale minuli tunel vedoucí skrz horu a vysupěli se mnou v patách až na hřeben, jsem se s nimi rozloučil. Takové navigační boty zvládnu i sám a tak raději pokračuji sólo. Když už jsem byl na hřebeni, tak popoběhnu kousek na vrchol, kde je krásný výhled na všechny strany. Opravdová třešnička na dortu tohoto stoupání. Navíc odtud vede stezka, která se napojuje na naši trasu. Volím si své tempo, nikomu se nepřizpůsobuji a začínám si závod opět užívat. Trochu mám strach o telefon, kolik toho vydrží při navigaci, ale obavy jsou bezpředmětné. Kopce se zmenšují a vzdálenost do cíle se krátí. Bohužel hole, které jsem několikrát opravoval během cesty, se staly neopravitelnými, a tak se jich zbavuji na občerstvovačce v Črniči. Zbývá posledních 40 km a několik z nás vyráží za posledními paprsky světla. Začínám dost mrznout, neb jsem se ráno převlékl do spíše podzimního úboru v domnění, že u moře bude tepleji. Opak je pravdou a mrzne. Jak už cítím konec, tak zrychluji. Padá tma a já nasazuji rychle čelovku. Říkám si, že už mě nemůže nic zastavit a já budu za chvíli v cíli. Náhle čelovku jednou blikne. To značí 20% baterie a mě trochu chytá panika, že někde skončím potmě. Přepínám čelovku na mód čtení knížky ve stanu a zrychluji, abych byl co nejdříve na další občerstvovačce. Dostávám se do stavu, že tělo běží tak nějak samo, hlava se cítí jak po půl flašce rumu a já jediné na co se soustředím je trasa, abych někde neseběhl z cesty. Tento stav mi vyhovuje, nic mě nebolí, běžím a doufám, že to takto vydrží dlouho. V tomto podivném delíriu se držím až do Volčji Gradu, kde na mě naposledy čeká bedna. Oblékám si zpět zimní gatě a hned je to lepší. Pojím tuňáka v tomatové omáčce spolu se Studentskou pečetí a vybíhám dál. Hned si uvědomuji, že to nebyla zrovna šťastná kombinace. Žaludku se to vůbec nelíbí. Na druhou stranu posledních 20 km doběhnu i na výpary. Dostat se opět do mimózního stavu mi nedělá sebemenší problém. Poslední občerstvovačku takticky jen probíhám, protože je to přeci závod a je potřeba i někoho předběhnout. Poslední úsek je pruda a moc mě nebaví. Sice tyto stezky kolem Sistieny jsou krásné, ale pro člověka, co toho má po 160 kilometrech plný brejle, nic moc. Dostávám se opět k sobě a poklusem se to snažím mít co nejrychleji za sebou. Kolem jedné ráno dobíhám do cíle v Porto Piccolu, po 40 hodinách závodu.

V cíli se opatrně ptám, kde mám batoh z depozitu a kde jsou sprchy. Organizátorka Zuzka mi suverénně odpovídá, že sprchy nejsou, protože přeci každý má sprchu na svém ubytování. Já ale nejsem každý. Vysvětluji jí, že ubytování nemám a že jsem rozhodnut zalézt do nějaké díry a vyspat se ve spacáku. Zuzka mě překvapivě zná z předchozích let (zvládl jsem se slušně zapsat hned svou první stomílovkou), a tak mi nabídne sprchy v zázemí pro organizátory a ve finále k přespání svého Fiata Punto. Beru vše a královsky se vyspím. Za mě absolutní spokojenost se závodem, vždyť ho dokončila necelá polovina běžců. Vyzkoušel jsem tu už spíše běžeckou stomílovku, taky více expediční stomílovku a teď takového hybrida. Každá mě moc bavila, jen tentokrát to bylo mnohem víc do kopce a byl sníh. Možná je na čase zkusit zase jinou destinaci.