úterý 21. května 2019

OTOB – O Trofej Outward Bound 2019


Outward Bound byla původně škola přežití pro vojáky britského námořnictva. Termín "Outward Bound" charakterizuje v námořní angličtině loď opouštějící jistotu přístavů a vydávající se na moře s mnoha riziky.
foto: Marie Kozmová
Denča rok kvůli zranění pořádně netrénovala, Kuba nikdy nic podobného nejel. Přesto nás tento závod moc lákal. Vyzkoušet si, jak dokážou tři kamarádi namíchat koktejl vytrvalosti, zkušenosti a trochu šílenosti. OTOB je netradiční ARko na tři dny a dvě noci pro tříčlenná družstva, kde hlavní disciplínou je kolo a na startující čeká devět povinných disciplín. Devět disciplín ve stylu Prázdninové školy Lipnice, takže se můžeme těšit na spoustu kreativity a zážitků. Na výběr byly pouze kategorie repre a rekre. Parťákům jsem na výběr nedal.
Menšího závodu jsme se nedobrovolně zúčastnili hned ve čtvrtek, protože jsme se nevešli do vlaku ze Světlé nad Sázavou. Prvních 22 km si tedy dáváme na rozehřátí a jako přípravu sedací části na nadcházející událost. Na základně poblíž Chřenovic už přípravy vrcholí. Směle se do nich zapojujeme, ale překreslit celou mapu nestíháme. Zjišťujeme, že naši ultralight variantu, kdy nebereme karimatky, ani spacáky, nezvolilo moc týmů. Neplánujeme moc spát a ve váze je rychlost. Na předzávodním meetingu zjišťujeme hlavní zásadu a to N.K., neboli Buď člověk. Při výkladu pravidel se už značně ochlazuje, půjde do tuhého. Ve čtvrtek po osmé večer startujeme. První disciplína je závod do vrchu. Trochu protočíme pérka, zakyselíme lýtka a díky lehkému nákladu vyhráváme tuto disciplínu. Když dojíždím k vysílači, Kuba už obkresluje při čelovce mapu. V klidu si pořádně prostudujeme mapu a pak s mírných neklidem vyrazíme na sever přes celou mapu pro žolíka. Je zde totiž netradiční systém zapisování kontrol, kdy do tabulky 7x7 přesně zapisujete kategorii a číslo. Například rozhledna 4. Čím více máte stejných čísel, případně více polí v kategorii, tím více máte bodů. Kuba furt přemýšlí, které kategorie a čísla budeme sbírat. Já tuším, že se pokusíme zaplnit skoro všechna políčka, tak je to jedno. Cesta na sever vede převážně po silnici a jen občas projedeme někde terénem. První hodinu i potkáváme jiné týmy. 
foto: Marie Kozmová
Je fajn, že na dohledávky můžeme použít mapy v mobilu. To na klasických Adventure race závodech je zakázané. Bez problémů se dostáváme k žolíku u kostela sv. Jana Křtitele. Jediný problém, který nastal a stále se stupňuje je ta nepředstavitelná zima. Už máme skoro všechno náhradní oblečení na sobě. Mě hřeje mládí, láska, vzdor, dvoje rukavice a přesto mi mrznou prsty jak cip. První, co skutečně mrzne je voda v bidonech. Po našem bajkovém dobrodružství kolem Čejkovic nám namrzají ráfky, tudíš brzdy vypovídají službu. Nakonec trochu tuhne i úsměv na rtech. Vše překonáme a já dokonce na odbočce ke kontrole nalézám na zemi mobil. Parádní trofej. Na druhou stranu mi spadne řetěz mezi pastorek a rám a já ho musím vyrvat. To pocuchá moje nervy a taky články řetězu. Potkáváme několik spících týmů. Představa, že musíme vstávat do takového mrazivého rána no brr. Kolem šesté ráno objevujeme ve Světlé otevřenou pekárnojídelnu, kde si dáváme držkovou. Měníme v bidonech ledovou tříšť za tekutou vodu a razíme pomalu na disciplíny. Představa, že přijedeme na disciplínu o více jak 15 min později a budeme diskvalifikovaní, nás dost děsí. Aby toho nebylo málo, tak můj řetěz to už nebaví a raději se trhá. Kuba se mění rázem v mechanika a za chvíli můžeme pokračovat. První dorážíme na orienťák, říkám si, že ten by nám mohl jít, takže ambice tu jsou. Slepá mapka České republiky nás mile překvapila. Nikdy jsem podobný orienťák neběžel, ale přesto jsme slušně naběhali posloupnosti. Šanci na úspěch tak trochu spálil Kuba, který si myslel, že na konci časového limitu už nesmí cvakat, ale nemusí být v cíli. To nás stálo 6 minut a spoustu ztracených bodů. Trochu demoralizovaní se vydáváme na lana. Všechno jsem bez problémů až na překážku, kdy se podlézá stůl. Denča to zkouší několikrát, ale marně. Já s Kubou jsme marní i bez zkoušení. Raději sedáme na kola a vyrážíme dál. Několik týmů zapluje do hospody v Lipnici, my jen spočítáme počet obrubníků a pokračujeme. Na hospůdku nemáme nárok. Skoro hromadně se přesouváme na další disciplínu, a to je transport raněného. Los tomu chtěl, že jsme byli v silném týmu, který vymyslel trochu jinou taktiku, než všichni ostatní. I tak byl seběh a výběh sjezdovky fakt nářez. Jak člověk ale předbíhá týmy do kopce, tak mu to dodá sílu. Příjezd k Zahrádkám je plný očekávání. Vůbec netušíme, co to bude. Stylizovaná hra do 46. roku před zatopením vesnice Zahrádka jsme vážně nečekali. 
foto: Marie Kozmová
Já z toho byl tak v šoku, že jsem si hru pořádně neužil. Nedokázal jsem se vcítit do role. Zvlášť, když jsem od Denči dostal dvanáct otázek a ať chodím a ptám se lidí. To mě teda vůbec nebavilo. Nedokázal jsem přepnout z režimu závod. Později jsem měl problém se zase do tohoto režimu dostat. Ještě hodinku dvě po Zahrádkách jsem z toho byl takový vyjukaný. Z letargie mě vytrhlo až hledání kontroly u vrcholu nad Kamennou Lhotou. Hledáme dlouho a důkladně, avšak marně. To na náladě moc nepřidá. Všichni se už těšíme, jak si v Ledči dáme večeři. Tento nápad nemáme jediní, a tak se v restauraci potkáváme s dalšími týmy. Pan vrchní to bere sportovně, jen se trochu divně dívá, když si pod stolem mažu vazelínou nohy. Na noční „šichtě“ objíždíme kontroly v okolí. Rozhodně to není po rovině a rozhodně to není zadarmo. Hlásí se u nás spánek a tak zastavujeme na autobusové zastávce v Pavlově, kde si vybíráme první půlhodinovou pauzu na spánek. Hezky zabalit do termofolie a lehnout na zem. Spánek je naštěstí silnější než zima. Noční jízda ubíhá celkem v poklidu, dokud se nerozhodneme sjet po zelené turistické značce k řece. Nejdříve nás zbrzdí v půlce sjezdu polom, po polomu nás zastaví totálně zarostlá stezka bez značky. Vůbec netušíme, kudy cesta může pokračovat. V tomto pytli necháváme hodinu času a spoustu energie. Taky získáváme zkušenost, že né všechny turistické pěšiny jsou sjízdné. Noc naštěstí není tak mrazivá, jak se předpovídalo, a na disciplínu ve čtyři ráno dojíždíme s předstihem. 
foto: Marie Kozmová
S takovým, že se opět balíme do termofolie a za neustálého šustění si dáváme patnáct minut spánku na divadelních židličkách. Disciplína, kdy se svezeme vlakem na další zastávku a zpět musíme doběhnout, nám sedne. Denča se sice málem upeče pod množstvím oblečení, co má na sobě, ale dobíháme první. Trochu jí to upeče, a proto si dává spánek navíc, zatímco já s Kubou plánujeme další postup. Vyzvedáváme žolíka a nejkratší možnou trasou, kdy se dají pobrat všechny kontroly dojíždíme na další disciplíny. Naše pětiminutová rezerva nám moc klidu nedodala, ale hlavně, že jsme stihli. Následuje zhruba 6 smyslových soutěží, kdy spolupracují vždy dva týmy. Mě se zdá, že se nám docela daří, ale spíše jsme takový průměr. Všichni se pak přesouváme přes kopec, kde nás čeká předposlední disciplína. Los nám přiřadil zdánlivě slabší tým. Naštěstí tato hra nebyla jen o rychlém běhu, ale taky o správné strategii. 

foto: Marie Kozmová
Podařilo se mi rychle vymyslet velkofarmu na čápy a i ostatní si nevedli špatně. Díky tomu tuto hru vyhráváme. Únava je na našem týmu znát. Než se rozkoukáme, tak jsme na louce jediní. Ještě pár kontrol po cestě do cíle chceme pobrat, tak musíme pohnout. Docela nás překvapuje, že některé týmy ještě zastavují v hospodě na pivko. My už na to nemáme. V jednom sjezdu se poprvé přistihuji, že se mi chce spát a nedávám pozor. Naštěstí mentolový plátek od Nutrendu to spravuje a můžeme vesele pokračovat dál. Kopce už doopravdy bolí a my se šineme pomalu do cíle. Potkáváme stále více týmů a to je vždy dobré znamení. Jsme v cíli, ale to ještě není konec. Čeká nás Dothlon. Sice víme název, ale vůbec netušíme, co to je. Snad jen, že nás čeká disciplína na totální zrušení závodníků. Spíše jsme vzrušení, když se dozvídáme, že se bude běhat. To by nám mohlo jít. S Kubou za to vezmeme a ke konci nám pomáhá už i Denča. Pro nás rozhodně nejlepší finální disciplína. Že jsme ji vyhráli, bylo pro mě tedy překvapením, pro Kubu prý ne. Však jsme běžci.
                Na konci závodu nevíme co dřív. Jít do sprchy, pořádně se najíst a nebo jen ležet. Postel na chatce vypadá tak lákavě. Postupně využijeme všeho toho luxusu, abychom po večeři mohli převzít putovní pohár Outward Bound. Díky pořadatelům za skvěle zorganizovaný závod. Čekal jsem od něho hodně a byl ještě suprovější. Díky parťákům, že mě vzali s sebou a vydrželi to se mnou.
foto: Marie Kozmová