sobota 4. listopadu 2017

Na plný boty - plný bahna

Desátý ročník tohoto závodu značí, že to není nějaká rychlokvaška, která se zrodila na poslední běžecké vlně. Má už jistou tradici, kvalitu, oblibu u starých běžců, výzvu u nových běžců a hlavně stále zapálené skautské organizátory. Už dávno odzvonilo době, kdy stačilo občas trochu popoběhnout a bedna byla jistá. Bavíme se tu o závodě Na plný boty. O závodě, kde se hodinu před startem dozvíte tři vrcholy, které je potřeba oběhnout ve volném pořadí a opět se vrátil zpět na základnu. Buď jako jednotlivec a kdo se bojí sám v lese, tak je možnost dvojic. Já už jsem si vyzkoušel všechny pro mě dostupné varianty a každá má něco. Rozhodně ale stojí za to si závod vyzkoušet.
Letos jsem si zvolil Jirku do dvojice. Pro nás oba je to srdcový závod. Navíc jsme se tu před čtyřmi roky poznali. Tenkrát byl ztracenej jak lesní včela a držel se mě celý závod jak ocásek. Teď už jsme rovnocenní parťáci a hlavně dobří kamarádi.
Do Horní Bečvy přijíždíme kolem osmé hodiny. Zázemí závodu je v místní škole v tělocvičně. Hned ve dveřích si tiskneme ruce s organizátory a při registraci dostáváme trička a obloženou bagetu. Tělocvična je vyzdobena velkoformátovýma fotkama z Mongolska a tak tu máme i trochu toho umění. Postupně přijíždí další závodníci, nové tváře i staří známí. Objevují se tu i známější běžci jako Vít Otevřel, nebo multitalent Tomáš Petreček. Ještě před zveřejněním vrcholů se losuje tombola o piva Koníček. Po šťastných výhercích se už dozvídáme ony vrcholy: Kladnatá, Miloňová, Hluboká. V prvé chvíli máme s Jirkou problém vrcholy vůbec najít. Naštěstí organizátoři jsou prozřetelní a vrcholy nám ukáží.  Zároveň zjišťujeme naše štěstí, že aspoň na jedné mapě ze tři se nachází všechny naše cíle. Chvilku před startem řeší Jirka přetlak na záchodech tím, že si jde odskočit do hospody. Já zatím koukám, kudy se to běží kolem kostela. 
V deset večer je odstartováno. Všichni vybíhají a skoro všichni jiným směrem než my. Nenecháme se zvyklat a říkáme si, že aspoň chvilku jsme ve vedení. To se rychle mění, jakmile oběhneme kostel a napojíme se na zkratku, kde potkáváme chvost závodníků mířící naší trasou. Běžíme do kopce co to dá, až k odbočce, kde se skupinky dělí a my si vybíráme skoro přímo vzhůru. To už neběžíme, ale přemlouváme lýtka, ať vydrží. Na vrchol Hluboká dorážíme jako třetí dvojice a na dohled před sebou máme konkurenci. Jak si tak běžíme po hřebeni, narážíme na zbloudilého kamaráda Martina, který stále hledá první vrchol. Tož ho nasměřujeme a pokračujeme dál. Po nějaké době se nám daří doběhnout dvojici před náma - Pivovar Koníček. Na Miloňovou dobíháme společně, avšak následný postup je rozdílný. Nechce se nám přes Vysokou, což byla trasa asi většiny závodníků. Místo toho sbíháme na modrou značku a po silnici si to obíháme.  Nejen v duchu si říkáme, že jsme si touto „zkratkou“ nejspíše závod provařili. Mysleli jsme si, že to sice bude dál, ale lepší cestou, což nakonec nebyla úplně pravda. Na hlavní cestě se naštěstí opět potkáváme s Koníčkama a můžeme se těšit na společnou cestu po červené vzhůru na Kladnatou. My i oni cítíme, že tu se bude lámat chleba. Koníčci zaveleli k útoku a v jednom stoupání šlapou na max. Sežadili jsme se špalíru první koníček, já s Jirkou a druhý koníček. Jelo se na max a každý doufal, že někdo tempo nevydrží. Pro nás to naštěstí skončilo dobře a na vrcholu jsme byli o pár desítek vteřin první. Pak už následoval jen úprk dolů do Horní Bečvy. Plánovaná žlutá trasa vzala za své, když jsme běželi podél potoka v močálu mimo jakékoliv značení. Nakonec jsme narazili na červenou, která nás dovedla až na hlavní silnici. Měsíc v úplňku zářil na lesy, že jsme si i vypli čelovky a běželi „po tmě“. Parádní pocit. A ještě parádnější, když jsme doběhli do cíle. A to jsme se celou dobu ještě báli, že se na nás někde z boku vyřítí Koníčci.
Tohle je prostě parádní závod. Jsem moc rád, že jsem si ho letos nenechal ujít. Pro mě srdcovka a rozhodně nejsem jediný, kdo tento závod vyhlíží už napřesrok.