Atlas Adventure 2014

Atlas Adventure byl můj první adventure závod. Dost jsem si od něj sliboval a dost se na něj těšil. Pořádá jej horooddíl Opava už několik let. Kamarádi už na něm byli několikrát a pokaždé z něj byli nadšení. Z naší skupiny nás nováčků moc nebylo. Parťačku jsem měl kamarádku od Kudrnů, takže na pohodu. Celkově nás tam jela skupinka osmi lidí, čtyři smíšené týmy.

            Ostatní vyjížděli z Brna a díky zácpě na dálnici mě vyzvedávali až před šestou v Olomouci. Plně naložená červená Felicie s vozíkem na kola dostala ve šternberských kopcích dobře zabrat. My z ní mačkali maximální výkon, abychom dojeli na registraci včas. Ta měla končit v devět. Chvilku před devátou dorážíme do cíle. Kamarádi dorazili chvilku před námi, tak máme podobná startovací čísla. Pořádně nestíháme nic, protože o půl desáté je výklad pravidel noční etapy a v deset má být odstartováno.

            Jsem zvyklý na předzávodní přípravu a tady tedy moc času není. Noční etapa má být na dvě hodiny. S Míšou se rozhoduji pro variantu začít v areálu Davidova mlýna, a pak se přesunout na skály. Hned po startu sprintujeme ke kánoím, kde bude největší čekačka. Tam dorážíme jako třetí, proto musíme chvilku čekat. Nasedáme do kánoe a já si rychle vzpomínám, jak jsem naposledy před dvanácti lety dělal zadáka. První disciplína je těžká romantika. Doplout na rybníku doprostřed, kde na polystyrénu byly svíčky. Tam si jednu odpálit a přivést ji zpět. Důležité bylo nenarazit do plovoucího ostrůvku, aby se nepřevrhl. Další disciplína je najít nedaleko pár písmen a složit z nich zprávu. To byla rychlovka. Protože do bazénku se nám v tak studenou noc ještě nechtělo a na počítací hru jsme nechtěli obětovat moc času, tak jsme se vydali ke skalám. Po cestě plníme ještě disciplínu u mostu a poklusem běžíme dál. Asi sto metrů před skalami jsme zastaveni. Před námi se tam udál incident s podnapilým majitelem nedaleké hospody a jeho partičkou. To je asi jediný černý puntík jinak skvělého závodu. Noční boulder se mi moc líbil a prolézání nasvícenou sítí bylo taky parádní. Po překonání všech disciplín u skal se vracíme zpět dorazit početní úkol a nakonec ten bazén.  Početní úkol spočíval v rozestavěné mřížce 10x10, kde u každého kolíku bylo číslo. Podle čtyř různých rovnic se tu počítalo. To nám docela šlo a už se hrneme do bazénu. Nejlepší zpráva nakonec. Bazén je vyhřívaný. Náhle se z obávaného úkolu stává dost příjemný. Vylovit ze dna fosforeskující krystal nebyl žádný problém. A o půlnoci je všechno hotovo a my máme padla. Tedy až potom, co postavíme náš Kudrnovský stan.

            Ráno vstáváme docela pozdě, chvilku před výkladem pravidel. To znamená, že na samotnou přípravu před závodem není opět moc času. To nemám rád. Na poslední chvíli ještě dávám do kupy kola a řadíme se na start. Máme trochu zmatek v tom, že nevíme, jestli se startuje na kole či bez něj, nebo co vlastně. Najednou je start. Někteří vybíhají bez kola rovnou k prvním disciplínám na mlýně. Ostatní na kole objíždí kolečko v areálu a vyráží ven. Stejně jako my. Na první křižovatce se většina dává doleva, ale my s menší skupinkou razíme vpravo. To je dobře, aspoň nebudeme muset nikde čekat. Na naše první stanoviště dorážíme jako první. Ve štolách hledáme písmena, a pak po brodu hledáme označovač, abychom si mohli označit první stanoviště. Jdeme po značkách a už si vůbec nejsme jisti, jestli jsme ho omylem nepřešli, nakonec nacházíme i lanovou lávku přes vodu, kterou překonáme a vracíme se ke kolům. Na stanovišti nás dohnali kamarádi a vypadá to, že budeme mít společnou cestu. Nevadí, aspoň se budeme moci navzájem hecovat. Na další stanoviště v kempu u vody dorážíme jako první. Na rozehřátí si dáváme shyby, pak šup do vody. Potom, co mého háčka na kánoi provezu křovím, si už dávám raději pozor. Všechny čtyři disciplíny zvládáme a vyrážíme dál na Krušberk. Trochu se zapotíme ve stoupání do serpentin, ale na Krušberku si trochu vydechneme. Zde nás opět dojeli kamarádi. Crossběh by byl docela přísný, kdyby to chtěl někdo běžet. Proto celý okruh jen rychle jdeme. Terén byl dost náročný, ale jinak parádní okruh. Další disciplíny jako šifra, boulder, fotopamatovák, kuželky, slanění a prusikování nám šli. S dobrým výsledkem i pocitem vyrážíme kolem jedné hodiny dál.  Sluníčko pěkně pálí a my se rozhodujeme, že na další stanoviště, orienťák, nepojedeme po zelené značce. Sice bonusové body navíc by se hodily, ale naše tracková kola byla proti. Proto si to šineme pěkně po asfaltu. Na orienťáku jsme opět chvilku s kamarády, kteří nás dohnali, ale pak se rozdělujeme a my proběhneme asi 14 kontrol. Cítíme, že nás už pomalu tlačí čas a tak se vydáváme v rychlosti na předposlední kontrolu ke skalám. Tam naštěstí zatím není moc lidí. Na doporučení jdeme první na slanění z přehrady. Míša slaňovala vloni, tak letos tento zážitek připadl na mě. Bylo to dost oujéé. Následné lezení na skalách jsme dost provařili. Riskovali jsme těžší cesty a díky tomu jsme ztratili potřebné body a dost se vysílili. To nás taky potom stálo body na malých lanových aktivitách. Tam jsme věděli, že už nemáme moc času, tak jsme odešli s asi jen polovinou bodů. Následovala pro mě asi nejtěžší disciplína, a to jít se vykoupat do přehrady. Přesněji řečeno do míst, kde vyvěrá voda zespodu přehrady, která má 4 °C. I když člověk zatnul zuby, tak cítil tu zimu a smrad. Jak já jsem byl pak rád opět na tom sluníčku a v pařáku. Necelou poslední hodinu jsme měli na úkoly na mlýně. Naštěstí ani tam nebylo moc lidí. Lanový park byl brnkačka. Jen jeden delší úsek se sítí a žebříky dal na konci dne zabrat. Poslední disciplína, co nás čekala, byla jízda na kolech cross tratí. Moje kolo docela skučelo a rozhodně se mu to nelíbilo. Asi bych si to na bajku užil víc a nemodlil se v každé zatáčce. Do cíle jsme dorazili za pět minut šest a čekali na ostatní. Někteří doráželi i po limitu, ale šlo poznat, že se neflákali. Chvilku po šesté se nás tam už sešla celá partička.

            Večer jsme se těšili na večírek, kde se našel i kytarista. O príma večer se krom kamarádů starali i škopky a špekáčky, co jen hrdlo ráčilo. Ještě večer se dozvídáme výsledky. Naše skupinka kompletně obsadila bednu v Mixech. Radost je veliká, jen naší dvojici se to moc nepovedlo. Nu co, tak příště. Únava nás nakonec dostihla a kolem půlnoci jdeme chrnět. Ráno po vyhlášení výsledky se ještě vydáváme lézt na potštátské skály a neděli rozhodně nepromarníme. Atlas Adventure mě rozhodně nadchl, moc jsem si ho užil. A na dalším ročníku snad nebudu chybět.

Sparťan race - Liberec

Sparťan race… Ledasco jsem o tomto závodě slyšel. Překážkový terénní běh s masou lidí. Startuje se po vlnách po cca 250 lidech a na závodě se prostřídá tisíce „Sparťanů“.

U nás v republice se běží tři základní trasy. 

Sprint- minimálně 5km a 15 překážek

Super – minimálně 13km a 21 překážek

Beast – minimálně 20 km a 26 překážek

Tak jsem si řekl, proč to nezkusit.

První závod jsem si vyzkoušel Sprint. Konal se v Liberci v lyžařském areálu Vesec. Do Liberce přijíždím o den dřív, abych prozkoumal terén a trochu zjistil, do čeho vlastně jdu. Nakonec si mě našla Muzejní noc, co ve městě probíhala, a tak jako správný Kudrnovec jsem využil tuto příležitost a  prošmejdil muzeum, galerii i IQlandii.

Moje vlna měla startovat v 9:30, hned po elitní vlně, která vybíhala už v 9 ráno. Proto do areálu přicházím za krásného počasí už chvilku po osmé, abych se zorientoval. Registrace proběhla rychle a hladce. Docela mě překvapilo, jak velká akce, ten Sparťan race, vlastně je. Přeci jen ultratraily na kterých bývám, jsou proti tomuhle trpaslíci. V areálu je spousta lidí, hromada chlapů tu chodí jen do půl těla oblečení a ukazují, co přes zimu nabouchali v posilovně. Ostatně je tu i mobilní posilovna, kde někteří podstivě buší už před samotným závodem. Já raději přemýšlím, jakou taktiku zvolit. Přeci jen je to dost krátká trať, tak nejlepší bude to na začátku napálit, snažit se držet tempu a až budou docházet síly, tak snad už budu v cíli. V případě nouze zatnout zuby. Pokud nějakou překážku nezvládnu, tak mě čeká 30 poctivých angličáků. Vím, že dělat víc jak jednu sérii by byla moje smrt, tak na to je se třeba též soustředit. Před startem jednotlivých vln přichází ještě společná rozcvička a dostání se do varu. V celém areálu dokola pouští znělky z 300: Bitva u Thermopyl. A co chvíli se mohutně skanduje Arooo. Elitní vlna vyběhla a mě zbývalo 30 minut do startu. Je na čase se samostatně rozcvičit a v hlavě si uspořádat důležitá fakta. Je hezké počasí, což u mých závodů bývá spíše naopak. Bude to rychlý, mnohem rychlejší než u ultramaratonů. Budu se tlačit na překážkách, v ultratrailu spíš občas někoho potkám. A vlastně moc nevím, co mě tam čeká za překážky. Takovéto šílenosti většinou na ulttrailu nedělám J

Za pět minut půl desáté se řadím do houfu lidí před startovní čáru. Jsem zhruba na konci první třetiny davu. Začíná společná rozcvička a kolem mě to vře. Je odstartováno. Všichni se vydávají poklusem vpřed. Jsem překvapen, že nikdo to pořádně nepálí, a tak já se teda snažím. Přeci není na co čekat. Trasa vede do mírné zatáčky a lehce stoupá, snažím se dostat na špici a po levé straně předbíhám, koho se dá. Po první překážce, kterou tvořily balíky sena už následuje seběh a mě se stále zdá, že Sparťani na něco čekají. Navíc z kopce je běh zadarmo a tak se snažím běžet, co to dá. Tohle mi z ultratrailů jde. Předbíhám další Sparťany a už jsem v první desítce z naší vlny. Následují první bahna a já zjišťuji, že vzít si pětiprsky asi nebyl nejlepší nápad. Respektive bahno a kamínky se dostaly všude a já musel dávat trochu pozor, abych v nějaké bahnité jámě nenechal botu. No nic, zbylý běh byl trochu jak na jehlách. První překážka, co mi dala zabrat, byla třímetrová zeď. Taková ta, kterou vojáci ve filmech vždycky přeskočí jak nic a běží dál. V reálu to sice taky šlo, ale už se mi pak neběželo tak ladně, jako před tím. Další běh lesem do kopce i z kopce běžím a pořád to docela jde. V půlce trasy je občerstvovačka s vodou. Nějací kluci přede mnou se tam zastavili a pohodově a pěkně vklidečku začali vydýchávat a pít vodu. Si říkám: „Co to je? Jsem na Sparťanovy!“ Dám jeden lok a už běžím dál. Nejtěžší překážka mi přišla šplh na laně. Sice tam bylo pár uzlíků, ale byli proklatě daleko od sebe. Tak jsem si musel zopakovat šplh na laně, co jsem naposledy dělal na základní škole. Když se to spojí s únavou z předchozího běhu a překážek, tak to stálo za to. Aby toho nebylo málo, tak za sto metrů na to na mě čekala překážka v podobě ručkování. Z té jsem měl největší respekt a doopravdy jsem tu nechtěl dělat třicet angličáků. Po laně jsem byl dost hotovej a mokré ruce tomu nepřidaly. Asi minutu stojím, suším si ruce a hecuji se, že to dám. Když pak přišlo na věc, tak jsem byl na druhé straně jak nic. Následovali další a další překážky, předbíhám i pár jedinců z elitní vlny. Docela rychle mi jde přelézt boulderová stěna a největší legrace byla na skluzavce. Sice jsem málem přistál na zádech jednoho Sparťana, ale naštěstí jen málem. Dobře, že tak na špici nebylo víc lidí. Aspoň nemusím nikde čekat, až se na mě dostane řad. Nejhorší byla poslední disciplína… Hod oštěpem doopravdy moc trénovat nejde, a tak nebylo divu, že jsem minul. Tak nakonec přeci jen těch 30 angličáků mám. Z posledních sil to nějak vykřečím a následný doběh do cíle už byl na pohodu. V cílovém prostoru jsem dostal medaili za doběh, banán a vodu. Po vzpamatování se a udělání posledních fotek, přišel čas na využití kuponu na škopka. Pivko po závodě bodlo. Pak už následovalo jen odbahnění a odpočinek.

                Toto byl můj druhý takto masový závod. Musím říct, že organizace byla zvládnutá na jedničku a rozhodně se těším na další akci Sparťana.