Stovka Podkrkonoším

Tento závod jsem vůbec neplánoval dopředu. Spíš to bylo takové spontánní rozhodnutí, že si ke konci sezóny zaběhnu ještě nějakou stovku. A 108 kilometrů se zhruba 2000 metry převýšení mi přišla jako přívětivá trať. Musím se přiznat, že mě k tomu asi nakonec přemluvily 3 UTMB body (Ultra Trail the Mont Blanc), které se vždycky hodí mít. Navíc stovkové závody mě vždycky lákají, protože člověk nikdy nemá jistotu, jak to dopadne a jestli vůbec dokončí. Čtyři dny před startem jsem tedy poslal přihlášku, a pak jsem se teprve kouknul jaké má být počasí. Předpověď slibovala kekel.

                Díky Facebooku jsem v pohodě sehnal odvoz z Brna na závod, a pak i v neděli zpět do Olomouce. Takže cestou jsem mohl spokojeně pochrupkávat a naspávat drahocenné hodiny. Po sedmé večer jsme dojeli na start, kde jsem bohužel nikoho neznal. Co už, poznám na trati. S přibývajícím časem se místnost naplňuje závodníky a někteří vypadají, že to berou hodně vážně. Já mám cíl jasný. Po kouknutí z okna ven, chci hlavně tento závod pojmout tak nějak na pohodu, neonemocnět a po závodě se nerozpadnout.

                V deset večer je odstartováno, zapomínám na nějaké to „na pohodu“, a deru se do čelní skupiny. Daří se mi jí držet docela dlouho, protože vždy, když se otočím, vidím jen tmu. Nějak jsme prchli zbytku závodníků. Už jen proto se mi ji nechce opouštět. Mlha sílí a mně se nechce bloudit samotnému. Nakonec se dostaví zdravý rozum, řekne mi, že „na pohodu“ vypadá jinak a že tímto tempem bych na padesátém kilometru umřel. Zvolňuji tedy a nechávám se doběhnout dalšími závodníky. Někdy v noci narazím na Karstena. Závodníka z Německa, co vypadal trochu jako Vabroušek. Teda tak mi v noci za mlhy a mrholení přišel. Akorát teda mluvil německy a měl moje tempo. Hned ze začátku jsme naše přátelství ztvrdili kufrem ve Vítězné. A další hodiny jsme si navzájem pomáhali v držení tempa. Po občerstvovačce v hospodě, kde jsme se zastavili na čaj a polévku, jsem se opět začal proklínat, že tak ženu. Taky jsem mohl zůstat v hospodě pěkně v teple hodinku, nebo dvě a dát si krátkého šlofíka. Ano, začínalo se mi chtít strašně spát. Každá autobusová zastávka mě volala k sobě a nabízela mi pohodlnou lavičku. Naštěstí Karsten mě táhl dál. Byl to ale boj, protože jsem věděl, že tak spěchat nemusím a že je úplně jedno, kdy dorazím do cíle. Protože pětadvacetihodinovou  hranici pokořím s přehledem i po krátkém šlofíku. Těžko říct, co by se dělo, kdybych fakt usnul, vytuhl a vymrzl. Při rozednívání se k nám připojuje Martin. Pochvíli zjišťujeme, že máme společné známé a krom běhu i společné zájmy. Po čase se oddělujeme od našeho německého přítele a frčíme si na samostatné vlně. No frčíme, z popobíhání jsme přeřadili na regulérní chůzi. Všechno už docela bolí a navíc je kosa. Při tom všem začíná kolem mě popobíhat vlk a to je vždy špatný znamení. Už si plánuji, kde najdu ve Dvoře Králové otevřenou lékárnu či drogérii, když vtom mě zachrání support jednoho ze závodníků. Chvála jemu, jsem zachráněn od kousnutí J. 

Před poslední občerstvovačkou nás dobíhá opět Karsten. Na poslední úsek cesty (cca18km) se vydávám už jen s německým doprovodem, protože Martin potřebuje delší pauzu. Karsten už šetří síly  kde jen může, takže běží vždy jen za mnou a nikdy netáhne. Ve Dvoře Králové běžíme podle itineráře, protože moje GPS nezvládla trasování a spolubojovník běží podle mě. Tak se stane, že nás pár lidí předběhne zkratkou. To mě docela naštve a krom našeho popobíhání začínám přitápět pod kotlem. Začínám opět závodit. Skupinku lidí předbíhám, a pak se dobu přetahuji s nějakými Angličany. Ti mi nakonec docela utíkají a zezadu se na mě dotahuje další chlapík. Držím si teda tempo v poklusu i do kopce a vzdaluji se mu. Bojuji až do posledního kilometru. Až později zjišťuji, že ti „naháněči“ ke konci závodu kolem mě, byli z padesátkové tratě a ne ze stovkové. To pak ledasco vysvětluje. Každopádně jsem doběhl do cíle docela zřízenej, ale šťastnej, že se zadařilo. Úplně na pohodu mi to teda nepřišlo, ale asi to jinak sám neumím J.

 Další hodinu jen sedím a snažím se nabrat síly a rozum. Oboje mi po cestě vyprchalo. Po trochu bolestivé sprše, kdy se začínají ozývat unavené svaly, přijde vhod večeře. Vhozenou rukavici v podobě zabíjačkových hodů přijímám. A prdelačka následována jitrnicovým prejtem se zelím byla ideální kombinace na doplnění energie. Kolem sedmé večer jsem hotovej a hledám, kde že to vlastně spím. Letní chatičky mě trochu překvapily, ale byl jsem tak ztahanej, že mi to bylo v tu chvíli úplně jedno. A protože jsem neumrzl, tak můžu psát tento článek J

Díky Tomášovi (organizátorovi) za tento závod. Jde na něm vidět kus práce a odhodlání. Smekám.

Super Sparťan race v Koutech

Když jsem přežil zimní sprint v Jasné i beast v Tatranské Lomnici, tak pro mě dokončení závodu v Koutech v kategorii super, nebylo výzvou. Lákalo mě něco jiného, dostat Sparťanskou minci. To by byla fest příjemná tečka za dokončením trifekty. Když si ale člověk na jaře plánuje závody, tak zase tolik do toho nevidí a vůbec ho nenapadne, že by se mohlo MS konat dřív, než některý „obyč.“ závod. A tak se taky stalo, že jsem si to špatně spočítal a minci na tomto závodě už prostě dostat nešlo. Když jsem to zjistil cca dva týdny před závodem, tak jsem trochu ztratil chuť i motivaci se dál hecovat v tréninku a nechal věci volně plynout. Však se uvidí a nějak to dopadne. Pod svá ochranná křídla mě vzal tým Hedvábní šnuflíci. Za což jsem rád, akorát by si mohli změnit název týmu :-D

                Poprvé ze všech Sparťanů odjíždíme na závod až v ten den konání. Trochu jsem z toho nesvůj, protože startuji v elitní vlně hned v devět hodin. Ale komfort domácí postele je komfort domácí postele. V Koutech se nás schází početnější skupina a v restauraci, ještě plni sil, se hecujeme, jak to všechno podrtíme. Já se úplně na drcení necítím, ale nějak to půjde. Počasí nám přeje, a i když je po ránu zima, vypadá to na pěkný den.

                Stoupám si do druhé řady s respektem k ostatním. V nohách cítím sílu, ale nechci to přepálit. Už jen čekám na start. Po odstartování se ženu vpřed, co to jen jde. Držím se přední skupinky až do prvního stoupání, kde výrazně přituhuje. Já zpomaluji, ale stále se držím na hranici desítky. Furt mám v hlavě, že kdyby byl tento závod o dva týdny dřív, tak by to bylo na minci. Těchto myšlenek se ale musím zbavit a zase se začít soustředit na závod. Žiška je už kdesi za humny, ale před sebou pár lidí stále vidím. Za mnou je rozhodně početnější hladový dav. Když se vypořádám s hlavou zjišťuji, že nemůžu pořádně dýchat. V té zimě mám ucpaný nos a zahleněný krk. Nic moc situace, ale k monkey baru trochu přidušený přeci jen dolezu. Následná kladina, ze které jsem měl respekt, mě pustila dál a já se začínám dostávat do tempa. Jakmile se zahřeji na provozní teplotu, tak už se mi běží skvěle. Volně dýchám a není už moc překážek, kterých bych se bál. U oštěpu s nadílkou angličáků počítám, takže není překvapení, když se netrefím. Po tom, co zvládnu šplh i boulder vím, že další angličáky se už konat nebudou. Neohroženě běžím vpřed, než klesnu pod tíhou pytle s pískem. Docela slušně nám naložili a já trpím. A to ještě nevím, že neskučím naposledy. Teda Sparťan neskučí, ale bojuje. Takže to není naposledy, co musím pořádně zabojovat. Když si beru kbelík s kamínky na rameno, všimnu si, že je naprasklý, ale kašlu na to. Po pár metrech zjišťuji, že je to pěkně na prd mít prasklý kýbl, ale už se nedá nic dělat. Balancuji na hraně zlomeného krku a vysypaného nákladu, což stojí dost sil. Cíl je ale už v dohledu, tak zabejčím. Na řadu přichází mokrá překážka a jsem moc rád, že ji orgové zařadili až na konec. Na předposlední překážce ještě hážu kaskadérský kousek přes síť, díky níž jsem předběhl dva Sparťany, ale za cenu, že jsem tam málem nechal nádobíčko. Díky tomu ještě svedeme souboj ve vodě, kde se ubráním alespoň jednomu attacku. Cíl tentokrát vidím strašně rád. A jsem moc rád, že už mám tu medaili na krku. Je mi šoufl a nevím co dřív. Totálně promočený a vyčerpaný bych ideálně někoho, kdo za mě uschne u ohniště, převlíkne se, nají a dá si pivo. Zatím jsem jen přešel k ohni a letargicky pozoroval ostatní. Všichni natěšení, nažhavení do startu a tak to má být. Po tom, co jsem se dal do kupy a dal si ještě minibojovku dojít k autu a převléci se, jsem se šel podívat na trať. Postupně jsem viděl asi všechny Hedvábné Sňuflíky jak bojují na trati a jsem rád, že jsem jim mohl fandit a vidět jejich xicht..obličeje, jak se musí ponořit do vody :-D

                Za mě podařený závod, ověnčený 16. místem celkově. S malou hořkou pilulkou v podobě mince. Každopádně aspoň je motivace na příští rok ;-)

             

Karpattrek - Rychlý průzkum Muráňské planiny

Již dlouho mě lákalo zkusit si nějaký etapový závod. Proto, když jsem se dozvěděl o tomto dvoudenním závodě, kde člověk běží relativně  na těžko a s parťákem se v terénu snaží najít co nejvíce kontrol, zaujalo mě to. Do povinné výbavy patřil mimo jiné i stan, vařič a spacák, což dávalo tušit laborování s váhou batohů. Stín (parťák) to vzal docela odvážně a vzhledem k tomu, že karimatka nebyla v povinné výbavě, tak jel bez ní.

                Když by to bral člověk hodně na pohodu, tak by váhu moc neřešil. Normálně si zabalil a takový batoh by pak vážil s klidem kolem deseti kilo. S takovým závažím se moc běhat nedá, a tak jsem přemýšlel, kde ušetřit váhu. Nakonec jsem doma našel svůj první stan, ve kterém jsem spal naposledy asi v páté třídě. Nevěřil jsem, že ho ještě vůbec máme. Jeho váha 1,5 kila dala zapomenout na to, že už asi ztratil větruodolnost, nepromokavost a že jsme se do něj v oné páté třídě tak akorát vešli dva. Dál jsem si od kamaráda půjčil péřový spacák, který je menší, lehčí a teplejší, než můj. A nakonec jsem poslední dva týdny doma vařil kafé na kartuši, abych ji tak zpola vyprázdnil. Tak jsme dostali batohy na snesitelnou váhu, i když proti některým soupeřům se stále máme co učit.

                Měli jsme štěstí, že krom nás jeli na závod i kamarádky z Brna, tak jsme ideálně obsadili auto. Cesta na Muráň, díky kolonám a objížďkám, byla malé peklo. Přesto jsme se kolem jedenácté večer objevili v tělocvičně, kde se k našemu milému překvapení, ještě nespalo, ale točilo pívo. Tož jsme se seznámili, kopli do sebe pár škopků a šlo se na kutě.

                Ráno vstáváme, začínáme se chystat, ale mně se zdá, že tu nevidím moc týmů. Všehovšudy, po některých odhlášených, se nás sešlo celých devět týmů. Co naplat, komorní akce bývají nejlepší. Je zábavné pozorovat, když při oblékání Kudrnovských dresů, nás ostatní hned pasují do role favoritů. I když my se tak necítíme a zkušenostmi zrovna taky moc neoplýváme. Startuje se v deset a my vybíháme do sychravého počasí. Nikdo neběží naším směrem a Stín docela zatápí pod kotlem, že mu sotva stačím. Takovým tempem bych neběžel ani nalehko, natož takhle. Naštěstí mu za chvíli dochází pára. První kontrolu nacházíme bez problémů a při cestě zpět nám zkříží cestu první jelen. Je období říje a během víkendu jich potkáme ještě několik. Máme štěstí. Do teď jsem ale netušil, že jeleni jsou taky velký „bestie“ J. Po chvilce potkáváme naše holky, jak běží v protisměru. To je taky naposledy, co je dneska během závodu vidíme. Pak už jen potkáváme dvě nejzkušenější dvojce v závodě, které pracují spolu. To nám zrovna klidu nedodává a počasí  se horší. Další kontrolu ani s 6 páry očí nemůžeme najít, a tak s pomocí přítele na telefonu se dozvídáme, že je jinde. Se Stínem se vydáváme vstříc asfaltu a oddělujeme se od favoritů. Jako jediní pak tuto kontrolu nacházíme o kilometr dál po cestě. Asfaltka i počasí začínají trochu prudit, a tak si krátíme chvíli vymýšlením přezdívek ostatním týmům. Tím zaháníme trudomyslnost a necháváme asfaltový podklad za sebou. Doufal jsem, že už pro dnešní den ho bylo ažaž, a že už ho neuvidíme. Bohužel jsem se mýlil. Volíme docela velký okruh a doufáme, že to všechno stihneme oběhnout. Protože nedoběhnutí v časovém limitu by znamenalo diskvalifikaci. Na trasách se nám daří srážet časy proti mapě zhruba na polovinu, z čehož máme radost. A kdyby nepršelo a nebyla taková zima, tak i krajina a příroda kolem je moc pěkná. U Ledové   jamy  potkáváme  naše soupeře, opět oba týmy spolu. Víc očí víc vidí J. Nenecháme  se  nějak rozhodit a běžíme dál. Bohužel další kontrolu nemůžeme najít. Dvakrát si vylezeme na ten stejný, ale pokaždé  špatný  vrchol, a tak to vzdáváme. Měli jsme jen mapu od pořadatelů, a ta nám nějak nestačila. Aspoň budeme vědět pro příště. Říkali jsme si, že si spravíme chuť aspoň na poslední kontrole, ale taky bohužel. Nová mapa se od té naší lišila pouze tím, že odbočka byla o víc jak půl kilometru jinde, a to jsme už prostě nedohledali. Na tábořiště jsme se dostali zhruba 5 minut před časovým limitem a stejně jsme nebyli poslední. Dva týmy přišli až po. Organizátoři proto změnili pravidla a dali jim jen trestné body. Neříkám, že to udělali špatně, ale mě změny pravidel během závodu trochu zneklidňují. Večer na tábořišti byl ve znamení sušení věci. Se Stínem jsme během závodu hrdinsky chodili jen v trikách a dresech a teď je bylo třeba aspoň trochu usušit. Stín to vzal opět po svém a totálně se vyudil a taky trochu vysušil. Se stavěním stanu jsme čekali až do noci, kdy bude pod přístřeškem trochu místa, protože v náš stan jsme neměli stoprocentní důvěru. Když jsme ho pak stavěli, tak jsme sklízeli úsměvy od ostatních. A když jsem lezl jako druhý do stanu a Stín mi rovnou musel pomáhat do spacáku, protože ve stanu bych se do něj už nezapnul, věděl jsem proč.

                Ráno vstávat v šest do šera bylo krutý, skoro stejně jako si brát potom na sebe vlhký triko a mokrý dres. Na start se už docela těšíme a počasí vypadá, že by se mohlo taky už umoudřit. Rychle zakreslujeme místa do mapy a se včerejšími body v tom už začínám mít trochu guláš. Některé kontroly jsou stejné jako předchozí den, a tak si je dáváme na jistotu. Včera večer jsme pobrali trochu rozumu ohledně strategie a dneska ji plánujeme využít na maximum. Obíháme všechny kontroly kolem tábořiště a přes hrad Muráň se už hrneme na další nejvíce ohodnocená místa. Když Stín zjistí, že chci dát oba vysílače, tak se pro něj stávají spíše vysírače J.  Moc nechápu, jak celou dobu může Stín existovat jen na Delisách, později zjišťuji, že nemůže. Ke konci máme trochu problém s vodou a parťákovi dost rychle dochází energie. Naštěstí první vysílač střihneme na první dobrou a druhý s vypětím všech sil dáváme taky. Za krásného slunného počasí se dostáváme do cíle chvilku po dvanácté hodině. Tentokrát nestihl časový limit jeden tým. Moc nevím, jak se měnila zase pravidla, byl jsem z toho nějaký zmatený. Každopádně gulášek k obědu a „bedna“ po obědě pro nás i pro holky byla fantastická.

"pohár"

                S holkama přemýšlíme co s načatým víkendem. Přeci jen máme v pondělí státní svátek a není kam spěchat. Lucie ztratila na hradě mp3, a tak je rozhodnuto. V hospodě dáme ještě na oslavu pár škopků a razíme dobýt hrad. Tempo je za poslední dva dny nějaké pomalé, ale nikomu to nevadí. Po cestě nás napadne, krom jiných bomba nápadů, vzít na hrad dřevo, že si uděláme oheň. Akorát se vzdáleností jsme to nějak nevychytali a dřevo se docela proneslo. Aspoň, že Lucie byla vysmátá od ucha k uchu, když našla svůj přehrávač. Stín mezitím nasadil tempo a celou cestu na hrad jsme ho už neviděli. Když jsme se na hrad doplazili i my s hromádkami dřeva, začínalo se šeřit a na hradě už jeden oheň plápolal. Měli jsme to štěstí, že hradní páni nás pozvali ke svému ohni. Byli to zajímavý lidé a náš večer tím rozhodně obohatili. Taky nám ukázali, kde je nejlepší spaní proto,  aby  jsme  v  noci viděli krvavý měsíc a ráno krásný východ slunce. Měsíc jsme zvládli úspěšně prospat, ale východ slunce jsme si už ujít nenechali. Ráno bylo tak parádní, že jsme z hradu dolů k autu schrastili až kolem jedenácté dopoledne. Cesta zpět do ČR, díky uzavírkám, rozkopaným silnicím a kolonám, nám trvala bezmála deset hodin. To bylo teprve peklo.

Naše parta: Lucie, Kača, Stín a já

                Parádní akce s milou společností. Díky organizátorům Jairo týmu. Příště zas J !?

A na závěr: Mira Mira Mira Mira....:-D