La Corsa della Bora

Stomílovka není žádná sranda. I když už jsem ji párkrát (dvakrát) běžel, vždy to představuje velkou výzvu. Je to dost dlouhý závod na to, aby se stihlo cokoliv zvrtnout. Pro mě to není tolik závod, jako spíš výzva, boj s tratí i se sebou samotným. Jak se ale říká, hlavně se z toho neposrat a to já zase né.

Není to pro mě úplně nový závod, přeci jen všechny mé stomílovky mají společného organizátora, název a místo cíle. Tratě a podmínky „hry“ se ale liší. Tentokrát jde rozhodně o nejtěžší kalibr. Proto jsem na závod vyrazil o pár dní dříve, ať si vše stihnu v klidu nachystat a pořádně se vyspat. Kdybych si před závodem nevybral den blbec, tak by se mi to i podařilo. Existovalo několik variant tratí a možností startu. Všechno mělo své pro a proti. Já si naštěstí vybral dřívější start. Varianty tratí trochu vzaly za své, když se na poslední chvíli měnila trať kvůli lavinám. Dva dny před startem napadlo v některých úsecích metr a půl sněhu, což by nám značně zkomplikovalo postup. Má předstartovní příprava spočívala v neúspěšném nahrání mapy do GPSky, marnému přemlouvání GPSky o nahrání aspoň trasy, zoufalému běhání po městě a hledání otevřené pošty, chaotickému balení věcí do závodní bedny, vyslechnutí si breafingu na poslední chvíli, když už nešlo stejně nic změnit a nic zařídit, odevzdání závodní bedny dvě hodiny po ukončení odevzdávání (prostě jsem ji nechal ve stanu registrace, protože tam nikdo nebyl) a finálnímu nahrávání trasy v jedenáct večer aspoň do mobilu. Někoho by to asi rozhodilo, nebudu kecat, mě trochu teda jo. Každopádně s pocitem, že už může být jenom líp, na pár hodin usínám.

Na ubytování jsou hodní a nachystali nám snídani na pátou ráno. Začíná to dobře. Nasedáme do autobusu a o dvě hodiny později se probouzím v Bovci na hranicích Slovinska a Itálie. Místo startu bylo přesunuto na horní stanici lanovky, takže si užíváme pohodlnou cestu vzhůru lanovkou. Závěje sněhu pod námi dávají tušit spoustu zmrzlé legrace. Startuje se tak nějak pocitově, kdo je zrovna připraven, žádný hromadný start se nekoná. Beztak se všichni za chvilku seběhneme, abychom se mohli střídat v prošlapávání hlubokého sněhu. Seběh dost bere energii, ale nechci zůstat pozadu a brodit se sám. Po hodině a půl se dostáváme do údolí, kde mizí sníh. Z mrazivého rána se stalo mrazivé dopoledne a naše stezka vede údolími, které jsou lemovány zasněženými horskými velikány. Svítí slunce a doslova to vypadá, jako reklama na běh. Už jsem si i našel parťáka Hannese z Rakouska, se kterým se mi běží dobře. On mapuje a já, já běžím. První významná občerstvovačka je na 40. kilometru v městečku Kobarid. Jsme tu o hodinu dříve, než se otvírá kontrola. Příjemné překvapení je, že tu na mě čeká bedna, kterou jsem bezprizorně včera večer nechal na registraci. Doplňuji zásoby a připravuji se na nejhorší úsek celého závodu. Společně s Hannesem vybíháme ve dvě odpoledne. Teda nejen my dva, ale několik dalších běžců, kteří doběhli na občerstvovačku brzy. To se hodí, protože následné prudké stoupání, kde se boříme místy až po kolena do sněhu, je dost vyčerpávající. Je to největší a zároveň asi i nejprudší stoupání celého závodu. Dokonce organizátor předesílal, že pokud tu napadne více sněhu, tak svahy budou lavinézní a my poběžíme náhradní trasu. Běh v těchto úsecích je spíše nadnesený pojem. Spíše se to dá nazvat brodění sněhem a supění do kopce. První falešný vrchol střídá druhý falešný vrchol a my se nemůžeme pořád dobrat bodu, kdy se to zlomí. Hlavně se nesmíme zlomit my. Čas si krátíme kličkováním ve stopách a kocháním se panorámat. Občas se noha nepříjemně propadne více, než je zdrávo. I romantický západ slunce tu proběhne.

 Nebýt toho, že jsme stále na začátku závodu, tak bych byl i rád. Trasa není značená, snažíme se běžet podle GPSky, což v místech, kde je pouze stezka a na ní půlmetru sněhu, dost komplikuje život. Nasazujeme čelovky a po chvilce parťákovi dochází baterie, naštěstí má záložní. To vypadá, že Hannes má GPSku a já budu mít čelovku. Další kolaps se naštěstí nekoná a my vystoupáme až na chatu Solari s krásným výhledem na osvětlená městečka v okolí. Je jasno, tudíš dost mrzne. Zde přichází můj první kiks a to, když sním vše na co přijdu. Tousťák se sýrem, tousťák se salámem, polívku s chlebem, čokoládu, štrůdl a pro jistotu ještě jeden tousťák se salámem. Etapa nám trvala o dost déle, než jsme čekali, a tak je potřeba vyrazit, abychom stíhali další časové brány. Vybíháme a já mám pocit, že tousťák chce ven. Je mi blbě, ale snažím se následovat Hannese a využít seběh. Zkouším to zapít, ale instantní čaj, co jsem si nasypal do camellbacku, řadím na seznam dalších chyb. Cestu na další občerstvovačku v Koradě si moc nepamatuji, protože mi bylo šoufl. Nemohl jsem jíst, ani moc pít. Naštěstí se o mě postaral Hannes a společně jsme tento úsek zvládli. Zde jsem čekal, že se můj parťák oddělí a poběží si vlastním tempem. Staly se však dvě věci. Předběhl nás tu první závodník z pozdějšího startu a Hannes se mnou chtěl pokračovat dál. Štěstí pro mě, smůla pro něj. Trochu nás přepadl spánek a místy jsme šněrovali silnici. To byla ještě sranda. Horší to bylo na hřebínku Sabotín, kde se pěšina změnila ve stezku vedenou po skalách, kterou lemoval prudký sráz do údolí. Na konci hřebene nás čekal vrchol a taky úsvit nového dne. Stačilo jen zkusit šusn do údolí a byli jsme na metě 105. km na občerstvení v Solkaně. 

Hannes se tu zakecal s jednou běžkyní z Francie a bylo jasné, že dál bude pokračovat s ní. V klidu jsem se převlékl, postaral se o nohy a vyrazil za dvojicí ze Španělska. Kluci vypadají, že navigaci mají v paži. Respektive každý celou dobu držel GPSku v ruce. Potom, co ale minuli tunel vedoucí skrz horu a vysupěli se mnou v patách až na hřeben, jsem se s nimi rozloučil. Takové navigační boty zvládnu i sám a tak raději pokračuji sólo. Když už jsem byl na hřebeni, tak popoběhnu kousek na vrchol, kde je krásný výhled na všechny strany. Opravdová třešnička na dortu tohoto stoupání. Navíc odtud vede stezka, která se napojuje na naši trasu. Volím si své tempo, nikomu se nepřizpůsobuji a začínám si závod opět užívat. Trochu mám strach o telefon, kolik toho vydrží při navigaci, ale obavy jsou bezpředmětné. Kopce se zmenšují a vzdálenost do cíle se krátí. Bohužel hole, které jsem několikrát opravoval během cesty, se staly neopravitelnými, a tak se jich zbavuji na občerstvovačce v Črniči. Zbývá posledních 40 km a několik z nás vyráží za posledními paprsky světla. Začínám dost mrznout, neb jsem se ráno převlékl do spíše podzimního úboru v domnění, že u moře bude tepleji. Opak je pravdou a mrzne. Jak už cítím konec, tak zrychluji. Padá tma a já nasazuji rychle čelovku. Říkám si, že už mě nemůže nic zastavit a já budu za chvíli v cíli. Náhle čelovku jednou blikne. To značí 20% baterie a mě trochu chytá panika, že někde skončím potmě. Přepínám čelovku na mód čtení knížky ve stanu a zrychluji, abych byl co nejdříve na další občerstvovačce. Dostávám se do stavu, že tělo běží tak nějak samo, hlava se cítí jak po půl flašce rumu a já jediné na co se soustředím je trasa, abych někde neseběhl z cesty. Tento stav mi vyhovuje, nic mě nebolí, běžím a doufám, že to takto vydrží dlouho. V tomto podivném delíriu se držím až do Volčji Gradu, kde na mě naposledy čeká bedna. Oblékám si zpět zimní gatě a hned je to lepší. Pojím tuňáka v tomatové omáčce spolu se Studentskou pečetí a vybíhám dál. Hned si uvědomuji, že to nebyla zrovna šťastná kombinace. Žaludku se to vůbec nelíbí. Na druhou stranu posledních 20 km doběhnu i na výpary. Dostat se opět do mimózního stavu mi nedělá sebemenší problém. Poslední občerstvovačku takticky jen probíhám, protože je to přeci závod a je potřeba i někoho předběhnout. Poslední úsek je pruda a moc mě nebaví. Sice tyto stezky kolem Sistieny jsou krásné, ale pro člověka, co toho má po 160 kilometrech plný brejle, nic moc. Dostávám se opět k sobě a poklusem se to snažím mít co nejrychleji za sebou. Kolem jedné ráno dobíhám do cíle v Porto Piccolu, po 40 hodinách závodu.

V cíli se opatrně ptám, kde mám batoh z depozitu a kde jsou sprchy. Organizátorka Zuzka mi suverénně odpovídá, že sprchy nejsou, protože přeci každý má sprchu na svém ubytování. Já ale nejsem každý. Vysvětluji jí, že ubytování nemám a že jsem rozhodnut zalézt do nějaké díry a vyspat se ve spacáku. Zuzka mě překvapivě zná z předchozích let (zvládl jsem se slušně zapsat hned svou první stomílovkou), a tak mi nabídne sprchy v zázemí pro organizátory a ve finále k přespání svého Fiata Punto. Beru vše a královsky se vyspím. Za mě absolutní spokojenost se závodem, vždyť ho dokončila necelá polovina běžců. Vyzkoušel jsem tu už spíše běžeckou stomílovku, taky více expediční stomílovku a teď takového hybrida. Každá mě moc bavila, jen tentokrát to bylo mnohem víc do kopce a byl sníh. Možná je na čase zkusit zase jinou destinaci.

OTOB – O Trofej Outward Bound 2019

Outward Bound byla původně škola přežití pro vojáky britského námořnictva. Termín "Outward Bound" charakterizuje v námořní angličtině loď opouštějící jistotu přístavů a vydávající se na moře s mnoha riziky.

foto: Marie Kozmová

Denča rok kvůli zranění pořádně netrénovala, Kuba nikdy nic podobného nejel. Přesto nás tento závod moc lákal. Vyzkoušet si, jak dokážou tři kamarádi namíchat koktejl vytrvalosti, zkušenosti a trochu šílenosti. OTOB je netradiční ARko na tři dny a dvě noci pro tříčlenná družstva, kde hlavní disciplínou je kolo a na startující čeká devět povinných disciplín. Devět disciplín ve stylu Prázdninové školy Lipnice, takže se můžeme těšit na spoustu kreativity a zážitků. Na výběr byly pouze kategorie repre a rekre. Parťákům jsem na výběr nedal.

Menšího závodu jsme se nedobrovolně zúčastnili hned ve čtvrtek, protože jsme se nevešli do vlaku ze Světlé nad Sázavou. Prvních 22 km si tedy dáváme na rozehřátí a jako přípravu sedací části na nadcházející událost. Na základně poblíž Chřenovic už přípravy vrcholí. Směle se do nich zapojujeme, ale překreslit celou mapu nestíháme. Zjišťujeme, že naši ultralight variantu, kdy nebereme karimatky, ani spacáky, nezvolilo moc týmů. Neplánujeme moc spát a ve váze je rychlost. Na předzávodním meetingu zjišťujeme hlavní zásadu a to N.K., neboli Buď člověk. Při výkladu pravidel se už značně ochlazuje, půjde do tuhého. Ve čtvrtek po osmé večer startujeme. První disciplína je závod do vrchu. Trochu protočíme pérka, zakyselíme lýtka a díky lehkému nákladu vyhráváme tuto disciplínu. Když dojíždím k vysílači, Kuba už obkresluje při čelovce mapu. V klidu si pořádně prostudujeme mapu a pak s mírných neklidem vyrazíme na sever přes celou mapu pro žolíka. Je zde totiž netradiční systém zapisování kontrol, kdy do tabulky 7x7 přesně zapisujete kategorii a číslo. Například rozhledna 4. Čím více máte stejných čísel, případně více polí v kategorii, tím více máte bodů. Kuba furt přemýšlí, které kategorie a čísla budeme sbírat. Já tuším, že se pokusíme zaplnit skoro všechna políčka, tak je to jedno. Cesta na sever vede převážně po silnici a jen občas projedeme někde terénem. První hodinu i potkáváme jiné týmy. 

foto: Marie Kozmová

Je fajn, že na dohledávky můžeme použít mapy v mobilu. To na klasických Adventure race závodech je zakázané. Bez problémů se dostáváme k žolíku u kostela sv. Jana Křtitele. Jediný problém, který nastal a stále se stupňuje je ta nepředstavitelná zima. Už máme skoro všechno náhradní oblečení na sobě. Mě hřeje mládí, láska, vzdor, dvoje rukavice a přesto mi mrznou prsty jak cip. První, co skutečně mrzne je voda v bidonech. Po našem bajkovém dobrodružství kolem Čejkovic nám namrzají ráfky, tudíš brzdy vypovídají službu. Nakonec trochu tuhne i úsměv na rtech. Vše překonáme a já dokonce na odbočce ke kontrole nalézám na zemi mobil. Parádní trofej. Na druhou stranu mi spadne řetěz mezi pastorek a rám a já ho musím vyrvat. To pocuchá moje nervy a taky články řetězu. Potkáváme několik spících týmů. Představa, že musíme vstávat do takového mrazivého rána no brr. Kolem šesté ráno objevujeme ve Světlé otevřenou pekárnojídelnu, kde si dáváme držkovou. Měníme v bidonech ledovou tříšť za tekutou vodu a razíme pomalu na disciplíny. Představa, že přijedeme na disciplínu o více jak 15 min později a budeme diskvalifikovaní, nás dost děsí. Aby toho nebylo málo, tak můj řetěz to už nebaví a raději se trhá. Kuba se mění rázem v mechanika a za chvíli můžeme pokračovat. První dorážíme na orienťák, říkám si, že ten by nám mohl jít, takže ambice tu jsou. Slepá mapka České republiky nás mile překvapila. Nikdy jsem podobný orienťák neběžel, ale přesto jsme slušně naběhali posloupnosti. Šanci na úspěch tak trochu spálil Kuba, který si myslel, že na konci časového limitu už nesmí cvakat, ale nemusí být v cíli. To nás stálo 6 minut a spoustu ztracených bodů. Trochu demoralizovaní se vydáváme na lana. Všechno jsem bez problémů až na překážku, kdy se podlézá stůl. Denča to zkouší několikrát, ale marně. Já s Kubou jsme marní i bez zkoušení. Raději sedáme na kola a vyrážíme dál. Několik týmů zapluje do hospody v Lipnici, my jen spočítáme počet obrubníků a pokračujeme. Na hospůdku nemáme nárok. Skoro hromadně se přesouváme na další disciplínu, a to je transport raněného. Los tomu chtěl, že jsme byli v silném týmu, který vymyslel trochu jinou taktiku, než všichni ostatní. I tak byl seběh a výběh sjezdovky fakt nářez. Jak člověk ale předbíhá týmy do kopce, tak mu to dodá sílu. Příjezd k Zahrádkám je plný očekávání. Vůbec netušíme, co to bude. Stylizovaná hra do 46. roku před zatopením vesnice Zahrádka jsme vážně nečekali. 

foto: Marie Kozmová

Já z toho byl tak v šoku, že jsem si hru pořádně neužil. Nedokázal jsem se vcítit do role. Zvlášť, když jsem od Denči dostal dvanáct otázek a ať chodím a ptám se lidí. To mě teda vůbec nebavilo. Nedokázal jsem přepnout z režimu závod. Později jsem měl problém se zase do tohoto režimu dostat. Ještě hodinku dvě po Zahrádkách jsem z toho byl takový vyjukaný. Z letargie mě vytrhlo až hledání kontroly u vrcholu nad Kamennou Lhotou. Hledáme dlouho a důkladně, avšak marně. To na náladě moc nepřidá. Všichni se už těšíme, jak si v Ledči dáme večeři. Tento nápad nemáme jediní, a tak se v restauraci potkáváme s dalšími týmy. Pan vrchní to bere sportovně, jen se trochu divně dívá, když si pod stolem mažu vazelínou nohy. Na noční „šichtě“ objíždíme kontroly v okolí. Rozhodně to není po rovině a rozhodně to není zadarmo. Hlásí se u nás spánek a tak zastavujeme na autobusové zastávce v Pavlově, kde si vybíráme první půlhodinovou pauzu na spánek. Hezky zabalit do termofolie a lehnout na zem. Spánek je naštěstí silnější než zima. Noční jízda ubíhá celkem v poklidu, dokud se nerozhodneme sjet po zelené turistické značce k řece. Nejdříve nás zbrzdí v půlce sjezdu polom, po polomu nás zastaví totálně zarostlá stezka bez značky. Vůbec netušíme, kudy cesta může pokračovat. V tomto pytli necháváme hodinu času a spoustu energie. Taky získáváme zkušenost, že né všechny turistické pěšiny jsou sjízdné. Noc naštěstí není tak mrazivá, jak se předpovídalo, a na disciplínu ve čtyři ráno dojíždíme s předstihem. 

foto: Marie Kozmová

S takovým, že se opět balíme do termofolie a za neustálého šustění si dáváme patnáct minut spánku na divadelních židličkách. Disciplína, kdy se svezeme vlakem na další zastávku a zpět musíme doběhnout, nám sedne. Denča se sice málem upeče pod množstvím oblečení, co má na sobě, ale dobíháme první. Trochu jí to upeče, a proto si dává spánek navíc, zatímco já s Kubou plánujeme další postup. Vyzvedáváme žolíka a nejkratší možnou trasou, kdy se dají pobrat všechny kontroly dojíždíme na další disciplíny. Naše pětiminutová rezerva nám moc klidu nedodala, ale hlavně, že jsme stihli. Následuje zhruba 6 smyslových soutěží, kdy spolupracují vždy dva týmy. Mě se zdá, že se nám docela daří, ale spíše jsme takový průměr. Všichni se pak přesouváme přes kopec, kde nás čeká předposlední disciplína. Los nám přiřadil zdánlivě slabší tým. Naštěstí tato hra nebyla jen o rychlém běhu, ale taky o správné strategii. 

foto: Marie Kozmová

Podařilo se mi rychle vymyslet velkofarmu na čápy a i ostatní si nevedli špatně. Díky tomu tuto hru vyhráváme. Únava je na našem týmu znát. Než se rozkoukáme, tak jsme na louce jediní. Ještě pár kontrol po cestě do cíle chceme pobrat, tak musíme pohnout. Docela nás překvapuje, že některé týmy ještě zastavují v hospodě na pivko. My už na to nemáme. V jednom sjezdu se poprvé přistihuji, že se mi chce spát a nedávám pozor. Naštěstí mentolový plátek od Nutrendu to spravuje a můžeme vesele pokračovat dál. Kopce už doopravdy bolí a my se šineme pomalu do cíle. Potkáváme stále více týmů a to je vždy dobré znamení. Jsme v cíli, ale to ještě není konec. Čeká nás Dothlon. Sice víme název, ale vůbec netušíme, co to je. Snad jen, že nás čeká disciplína na totální zrušení závodníků. Spíše jsme vzrušení, když se dozvídáme, že se bude běhat. To by nám mohlo jít. S Kubou za to vezmeme a ke konci nám pomáhá už i Denča. Pro nás rozhodně nejlepší finální disciplína. Že jsme ji vyhráli, bylo pro mě tedy překvapením, pro Kubu prý ne. Však jsme běžci.

                Na konci závodu nevíme co dřív. Jít do sprchy, pořádně se najíst a nebo jen ležet. Postel na chatce vypadá tak lákavě. Postupně využijeme všeho toho luxusu, abychom po večeři mohli převzít putovní pohár Outward Bound. Díky pořadatelům za skvěle zorganizovaný závod. Čekal jsem od něho hodně a byl ještě suprovější. Díky parťákům, že mě vzali s sebou a vydrželi to se mnou.

foto: Marie Kozmová

Krkonošský survival 2019

Již po čtvrté jsem se účastnil Krkonošského survivalu. Tentokráte jsem si ale hezké počasí ani málo sněhu nevymodlil. Poprvé čistě v mužském týmu. Co mne všechno na tomto závodě již potkalo a překvapilo a na co se můžu opět těšit? Jediné, co mi dodává trochu klidu, je parťák Martin a jeho kamarád Honza. Zbytek mě spíše zneklidňuje. Budou půjčené běžky s šupinkama v pohodě? Jak moc bude pršet? Vadí, že jsem si zapomněl goretex bundu doma? Nezabiju se na běžkách? Snažím se na to nemyslet a chystám se na závod.

Už při nastupování do autobusů, které nás dovezou na místo startu do Vrchlabí, se kazí počasí. Snažím se na to nemyslet. Hned při prologu přišla na řadu pláštěnka, ale ani ta nám nepomohla stihnout šibeniční čas dvou hodin. Následný „výběh do kopce“ nám jde a divíme se, kolik pomalejších týmů je před námi. Dobře nám to odsýpá až do chvíle, kdy se dostáváme k běžkám, kde dochází k největší botě celého závodu. A můžu za to já. Bota je to doslova. Při chystání běžkařských bot před závodem jsem omylem zaměnil svoje půjčené 47 boty za druhé Honzovi 42. A jaký byl výsledek? Pár puchýřů a nejspíše dva nehty. Já jel v Martinových botách o dvě čísla menších, Martin jel v Honzových botách o tři čísla menších a Honza si liboval pěkně ve svých. To nám ale na zápalu neubíralo, spíše naopak jsme chtěli běžkařskou část co nejrychleji zvládnout. Já se stále cítím spíše jako běžec než běžkař, a tak sjezdy v hlubokém sněhu a po sjezdovce byly pro mě velké poprvé. Klukům jsem dával čas si vydechnout a správně namapovat. Naštěstí na předposlední zastávce běžkařské časovky jsme správně vyhodnotili, že o pár minut nestíháme a už jsme se nehnali. To nám ušetřilo pár vrásek, čas a síly. Při svítání si Martin samou radostí zlomil hůlku.

Vzhledem k tomu, jak jsme toho měli plné brejle, jsme se rozhodli prioritně pro určité disciplíny. Tak jsme to švihali, že jsme na benzinku (místo odevzdání běžek) dorazili ještě před limitem. To byl impulz dát si teplou snídani. Na Bejkárnu pana ředitele se nikdy netěším, protože brodit se do půlky stehen v řece a pak vybíhat do kopce, to není zrovna můj šálek čaje. Jakmile prošlapeme cestu až k disciplíně, proběhne kolem nás tým Salomon – Suunto. Kluci jsou odvážní a k lanu se ani necvakají. Když ale vidím, jak se postupně celí noří do řeky a bojují s proudem, začíná ve mně vzrůstat adrenalin. Myšlenka na brodění pouze do půlky stehen je jen vzdálená prosba. Nejdříve s brodem bojuje Martin, s ním padají i veškeré pokusy o lepší napnutí lana. Honza volí odvážný přeskok. Já se vykoupu ještě, než dorazím do největšího proudu. Tam se nějak divně seknu a nemůžu dál. Když mě už nebaví glgat vodu z řeky, tak se pouštím. Naštěstí visím na smyci, díky které pak nacházím potřebnou oporu a vyškrábu se na břeh. Louhoval jsem se jako čajový pytlík, nic příjemného. S tímto brodem získala Bejkárna nový rozměr. Celí promočení doběhneme na kontrolní bod, kde se převlékám aspoň do suchého trička a mikiny. Nasáklá softshelka je těžká a v tuto chvíli už neusušitelná. Povinný postup svahem proti proudu potoka je dost pruda. Dokonce mě to tak prudí, že si přitom málem vypíchnu oko. Tohle je správný survival. Orienťák nestíháme, i když jsme na Bejkárně byli první. To je docela na prd. Jak ale později zjišťujeme, tak limit na orienťák byl nesplnitelný, takže dobře, že jsme se na něj vybodli.

Náš další postup vedl do Rokytnické hospody. Běhat na kontroly, které jsou ztracené v hlubokém rozbředlém sněhu, se nám nechtělo, a tak jsme čekali, až se nám otevře poslední disciplína. Nejlepší věc z Krkonošáku jsme objevili na pánských záchodech, a to pořádnej fukar. Sušit se u něj byla slast, i když procházející se na nás docela podezíravě dívali. Po necelých dvou hodinách opět vyrážíme do terénu. Tentokrát už ale v apartních termofóliích a pláštěnkách. Na poslední disciplíně Thermopily se to jen hemží hlídkami. Tady všichni jsou! Po krátké, ale intenzivní, taškařici už nechceme objevovat krásy okolí, ale co nejkratší cestou si to namíříme do cíle. Potkáváme i pár fajnšmekrů s běžkami, kteří nestihli předání.  Po devatenácti hodinách a 15 minutách dorážíme za drobného deště na chatu Kara, kde je cíl.

Letos to bylo opět velice intenzivní a jak organizátoři sami tvrdí, snaží se dělat tento závod výjimečný, a to doopravdy je. Letos měl můj anděl strážný plné ruce práce a já doufám, že zase delší dobu bude mít klídek. Parťáci byli skvělí a i díky tomu jsme obsadili celkově šesté místo.

Czech Adventure race - Běhal v dešti

Adventure race je závod smíšených týmů v přírodním víceboji

Letmo úvodem, co to vlastně Adventure race je. Je to závod čtyřčlenných smíšených družstev v přírodním víceboji, kde se tým společně pohybuje po povinných kontrolách, ale cestu samotnou si určuje sám. V praxi to vypadá tak, že společně tým absolvuje například cyklistickou etapu, kde si mapují pro sebe co nejjednodušší postup avšak tak, aby prošli všechny kontroly dané etapy. Pak volně přechází na další disciplínu a další a další. Času na spánek moc není. Limit je zhruba 75 hodin a trasa má odhadem 450 km.
Já se na tento závod přihlásil již po třetí. V loni jsme byli nuceni vzdát, proto jsme měli s tímto závodem nevyřešené účty. Tým jsme obměnili pouze z jedné čtvrtiny – chlapy zůstávají, ženy se mění :-). Náš tým EPO Běhal v dešti měl vysoké ambice. Dostat se v limitu do konce a neskončit poslední. Může se to zdát jako banalita, ale zkuste si něco podcenit na třídenním závodě. Ještě před závodem zažíváme krušné chvilky při shánění kolejdy. Což je jakýsi pseudovozík na kanoe, pokud je chcete tahat po souši. Málokdo to zná a ještě méně lidí je vlastní.

Adventure race se první den nevyhrává, hlavní je nepřepálit začátek.

Zbytek výbavy jako kola, pádla, inliny a sedáky už jsou bez problémů. V úterý navečer se společně setkáváme v kempu Adršpach. Náš tým ve složení Martin, Víťa, Majda a já je připraven na vše. Teda krom té strašné zimy, která tu v údolí právě panuje. Potkáváme kamarády i známé a všichni se těšíme. Určitě to bude super závod, jen škoda, že je tu pouze 9 týmů. Takový obří závod by si zasloužil aspoň dvojnásobnou účast. Chystáme si věci do noci a pak si jdeme užít na dlouhou dobu poslední pořádný spánek.
Vstáváme před sedmou ráno. Na všech je znát nervozita. Už aby to začalo. Mně se už v noci zdálo, že závodím a nejraději bych se už viděl v cíli. Pár slov do kamery, předzávodní týmové foto, popřát soupeřům hodně zdaru a jde se na to. V osm ráno je odstartováno. První etapa je běžecká a vede nás do Adšpašských skal. Běží se podle toho, jak je tým namotivovaný. Náš tým běží jen do prvního stoupání. Musíme běžet chytře a zbytečně se neunavit. Respektive první den se tento závod nevyhrává. První kontrolu na vyhlídce cvakáme stejně v zástupu ostatních týmů. Pak už se to začíná trhat a krom Jonášova týmu už nikoho moc nepotkáváme. Začínáme si uvědomovat, že to bude hodně nahoru a hodně dolů. Spousty vyhlídek, schodů, strmých stoupání a neběhatelných klesání. První etapu máme za tři hodinky hotovou a jsme rádi, že jsme trochu před naším plánem.
Člověk by se i zaradoval, že už pouze 72 hodin do cíle. Depo máme trochu pomalejší, protože Majda, náš nováček, potřebuje chvilku, aby se srovnala. Aspoň máme víc času na lelkování. Následuje zbytek dne na kolech, kde zvládáme defekt i zastávku v hospodě na Kofole. Hlavně nepřepálit start. Pořád se potkáváme s Jonášovým týmem, což přispívá pouze k lepší náladě v týmu. Navečer v depu opět necháváme kola a vydáváme se na celonoční trek. Všichni víme, že to bude doopravdy dlouhá etapa. Rozhodně to bude více připomínat pochodové cvičení než běh v našem podání.

Západ slunce si užíváme kde jinde než na vyhlídce a s kým jiným než s Jonášovým týmem. Naštěstí pak dělají orientační chybu a my jim pomyslně unikáme. V noci v kopcích naštěstí taková zima není a i hvězdy jdou krásně vidět, takže se pochoduje v rámci možností dobře. Chvílemi se chce spát hodně a chvílemi ještě víc. Na to jsou tam ale parťáci, aby rozproudili „zábavu“. Povídáme si vtipy, pijeme extra dobrou železitou vodu z pramene a šlapeme, co to jen jde. Etapa se nám tak líbila, že na ní strávíme dokonce o pár hodin více, než jsme původně chtěli.

Rozjezd cyklistické etapy je krušný, nakonec si ho ale zpestříme i o knedlo zelo vepřo.

Další depo se nám protáhne na více jak hodinu. Je potřeba se postarat o nohy a žaludek, přebalit si věci a nachystat kola. Kluci stíhají půlhodinový spánek. Potkáváme se opět s Jonášovým týmem a už letíme na kolech vstříc další etapě. Ze začátku se docela trápíme. Mě osobně bolí zadek a nohy se nějak nechtějí rozjet. Ostatní jsou na tom dost podobně. Je to tryzna, která nás naštěstí po pár kontrolách opouští a nám to najednou jde nějak lehce. Na oběd se dokonce stavíme v oblíbené hospůdce na knedlo zelo vepřo.

Náladu mi ani nezkazí prodřená záda od batohu, protože jsem s tím nějak od začátku počítal. Rádi bychom stihli následující orienťák ještě za světla, to se nám daří dost na hraně. Opět se tam potkáváme s Jonášovým týmem. Naštěstí se nebojíme to napálit polem nepolem, kopcem i roklí a tak získáváme opět drobný náskok. Bolskros, překážkový běh, se mi dost líbil, i když jsem rád, že jsem neviděl, v čem jsme plavali. Jinak to byla sranda, pořád nahoru a dolů, seskočit vyskočit. Rozhodně větší sranda než potom v mokrém oblečení běžet ty kilometry do depa. Na kánoi začíná naše první souhra s Majdou. Vypadá to, že to půjde a tak se plavíme zatím pouze kousek proti proudu na jumarování a následné slanění.
Jako jediný tým máme specialitku v podobě jednoho minijumaru pouze na nohu. To má za následek, že pouze nám se stávalo, že nám minijumar vycvakl. Před už seriózní etapou na vodě dáváme Jonášovu týmu náskok. Já z této etapy mám největší bobky vzhledem k tomu, že vím, jaký jsem vodák. Majdě to raději moc nepřiznávám, ale potom, co jsem s ní vymetl asi všechno křoví na řece, na to asi přišla sama. Hned u druhého jezu na nás rozlícený a zlý pán volá policii, protože nedokáže pochopit, že existují vodáci, co splouvají řeku i ve tři ráno.

Přibývá adrenalin a nám tečou nervy a voda do lodi.

Chvilku po třetí už Martin vytahuje občanku před strážníky. Ti nám spočítají jezy, co nás ještě čekají a popřejí hodně štěstí. V noci nám to ale moc nejelo a byl to boj. Proto jsme chvilku před ránem zaveleli k pauze. Hodinový spánek na břehu za autem byl sladký, ale zároveň dost studený. Museli jsme se chvilku pak procházet po břehu, aby se nám rozproudila krev. Po chvilce pádlování už to bylo cajk. Dokonce nám vznikla taková komická situace, kdy já jsem jel v tričku a Majda zababušená v bundě a pláštěnce.

Martin s Víťou nám razili cestu a my to měli o to trochu lehčí. I tak mi ale řeka přišla dost nekonečná. Samý meandr, spadený strom anebo něco, co narušovalo můj spánek v kánoi. Nehledě na to, že nám tam furt teklo. Poslední úsek, kde přehrada Rozkoš vypouští část sebe, je o dost rychlejší a tím náročnější. Adrenalinu přibývá a nervy tečou. Naštěstí je to jen krátký úsek, i když dost zběsilý. Končí voda a začíná projekt zvaný Kolejdy. Instalujeme naše podvozky na kánoe.

Když ale obhlídneme stav asfaltky, tak naše naděje, že na inlinech potáhneme lodě, berou rychle za své. Docela se vyčasí a my pod rozpáleným sluncem táhneme naše lodě na vachrlatých kolečkách nekonečných devět kilometrů až na přehradu Rozkoš. Tam v dáli na přehradě zpozorujeme dvě kánoe a nám je jasný, kdo v nich je. Nasazujeme tempo, i když na přehradě je těžké držet směr. Sinice jsou všude kolem nás a kostry ryb na břehu mluví za vše. Co nejrychleji chceme z přehrady vypadnout i za cenu, že na břehu dojíždíme Jonášův tým. Nasazujeme opět naše super kolejdy a zatímco Jonášův tým si vybírá slabší chvilku, my jsme na vlně.

Závěrečný finish v zombie stavu protkaný mikrospánkem a vytoužené finálové depo.

Nasazujeme k trháku, k asi osmikilometrovému tahání kánoí po souši. I naše kolejdy stávkují, ale my to zvládnem. Zvládáme to dokonce tak bravurně, že i depem prosvištíme a nastřelení se pouštíme na poslední kola poslední noc. Nastřelení mi vydrží přesně ještě asi tak patnáct minut a pak mě přepadne spánek. V týmu je to tak padesát na padesát. S Víťou si to docela šněrujeme po silnici, zatímco Marťas s Majdou vypadají docela svěže. Absolvujeme příjemné zastavení v hospůdce, kde si dáváme utopence.
Hostinský je tak srdečný, že nám dokonce přinese i Kofolu a Studentskou pečeť na účet podniku. To náš spánek opět trochu oddálí. Když stoupáme na kolech, tak to jde. Ale na delší sjezd si netroufáme. Přeci jen by někdo z nás mohl projet nějakou zatáčku rovně. Dáváme si proto tolik vytouženou půlhodinku spánku. Po půlhodince mě někdo probouzí a já vůbec netuším, kde to jsem a kdo je tu se mnou. Po chvilce se dostávám zpět do tvrdé reality a pokračujeme dál.

Na závěr etapy si dáváme ještě pořádný kopec s asi milionem serpentin. Jak ale už všichni cítí depo, tak to překvapivě odsýpá. Už nás čeká jen poslední orienťák a bude konec. Já si hned ze začátku vyberu tři mikrospánky a zombie stav, pak už se dostávám trochu do normálu, jak to jen třetí den závodu jde. Dokonce potkáváme opět i Jonášův tým. Ten má ale velkou ztrátu proti nám a všem je jasné, že tu je už rozhodnuto. Společnými silami to doklepeme do cíle a je hotovo. Nikde nikdo, až po chvilce se rozezní znělka Stand up for the champions a přichází orgové. Boucháme šampáňo a jsme rádi, že jsme v cíli. Je to báječný pocit.
Teď přichází na řadu sprcha, pořádné jídlo a spánek. Během toho končí další týmy i z mini kategorie. Vyhlášení je pak příjemným překvapením, protože se dostáváme v kategorii akademiků na třetí místo. Jinak top five z devíti týmů :-D Jsem moc rád, že jsem se tohoto závodu účastnil a doufám, že příští rok se tu opět objevím a s více týmy budu moci poměřit síly.

Drakensberg ultratrail - JAR

Což takhle dát si ultra zemí Mordoru?

Když už letím na čtyři týdny do Jihoafrické republiky, tak proč si tam něco nezaběhnout? Oko mi padlo na Ultratrail Drakensberg. Ze čtyř vzdáleností se mi samozřejmě nejvíce zamlouvá stomílovka. Kamarádky mě ale drží při zemi s tím, že pak budu potřebovat ještě tři týdny fungovat a hlavně řídit po Africe. Volím tedy stokilometrovou variantu napříč NP Drakensberg. Startovné je samo o osobě dost pálka, protože asi polovinou ceny přispíváme na ochranu nosorožců.

V pátek přijíždíme na start závodu. Už z dálky nás vítají hory Drakensbergu s pozadím majestátních hradeb království Lesoto. Zde by klidně mohl Tolkien brát inspiraci na zemi Mordor. Nejde samozřejmě o království jako takové, ale o více jak tři tisíce metrů vysoké skalní štíty, které chrání toto království. Jsme tu o něco dříve, tak se jdeme ještě projít po kopečkách kolem. Odpoledne se registrujeme. Krom triček dostáváme přiděleny i stany, ve kterých se můžeme vyspat. Večer máme briefing s vysvětlením trasy. Na mě je těch informací v angličtině hodně, a tak tomu nechávám volný průběh. Hlavní je, že všude je pitná voda, žádné zvíře se mě nebude snažit sežrat a odjezd na start je ve tři ráno před branou. Zbytek se nějak poddá.
Ve tři ráno tedy nastupuji do pofidérního autobusu řízeném ještě pofidérnějším Afričanem. Naštěstí se za chvilku autobus začíná plnit dalšími běžci a já vím, že jsem tu dobře. Autobusem jedeme směrem k hranicím s Královstvím Lesoto. Po chvilce se asfaltka mění v prašnou cestu, a i ta po zanedlouho ztrácí svou kvalitu. Na hřebeni po pravé straně vidíme občas nějakou čelovku některého z borců ze stomílovky. Kodrcá to čím dál víc a mně začíná být blbě. Jsem dost šťastný, když konečně vystupujeme. Sotva se rozkoukám a žaludek se zklidní, hned mě odchytne kameraman a chce rozhovor. Houby mu po ránu rozumím, ale tak si povídám to svoje a všichni jsou spokojení. Přijíždí další autobusy a běžců přibývá. Člověk by čekal více černých běžců, ale muži i ženy mají pouze jednoho zástupce. V pět ráno se řadíme u hraniční závory a je odstartováno.

Na první velké občerstvovačce mám královský servis.

Nechci přepálit start. Je tma a vím, že to bude dlouhý. Dopředu se poklusem vydává jen jeden borec a nikdo ho nechce následovat. Tak to teda ne a pouštím se za ním. Na to reagují další tři běžci a společně se dereme vpřed. Čeká nás výběh na skutečnou hranici s Lesoto, která je ve třech tisících metrech nad mořem. Je to jediná hranice na východě království, kudy se dá dostat dovnitř. Navíc se dá do sedla dostat pouze pěšky nebo offroadem. Makáme, co to jde a mně se docela daří. Občas kolem nás projede teréňák a zvíří prach. Prachu je tu ostatně až nezdravě hodně. Nahoře v sedle jsem na druhé pozici.

Pak mě ale trochu zmatou fáborky, které vedou dál do království. Chvilku po nich běžím, ale nemám z toho dobrý pocit, protože s sebou nemám pas. Pak mi dochází, že je to trasa stomílařů a raději se vracím. Při seběhu se dostávám opět na druhou pozici. Tak nějak si žiju v euforii a z euforie. To má za následek, že na nějaké šetření sil kašlu a makám, co to jde. Člověk musí zkoušet, co vydrží. Po dvaceti kilometrech všechno šlape jak na drátkách. Pak ale začne docházet pára, a já netuším proč. Začínají mě předbíhat běžci. No co už. Nějak se mi nechce běžet. Což o to, hlava by běžela, ale nohy ne.

V tomto stavu poklusávám po náhorních plošinách, když v tom se mi jako fata morgána zjeví občerstvovačka. Borec stojící uprostřed ničeho. Má malý stolek, kde má tyčinky a pár lahví nápojů. Hodně tam fouká a on dost zápasí s větrem. Přijde mi to jako dost zvláštní situace. Dobíhám na první velkou občerstvovačku na čtyřicátém kilometru. Uklidím se do hangáru a najednou ke mně přijdou dvě organizátorky a starají se o mě jako o vlastního. Jedna mi doplní camellback a opět mi ho zabalí pěkně do vesty. Druhá se zatím stará, abych měl co jíst a pořádně se namazal před sluníčkem. Když vidí můj opalovák, tak mi raději sežene nějaký tester padesátku. Přeci si na měsíc v Africe nebudu brát nějaký malý balení opalováku. :-)

Tak trochu jiný kraj…

Zjišťuji první velký problém a už taky vím, proč mi to neběželo. Za prvních čtyřicet kilometrů jsem vypil pouze půl litru vody. To je průser! Jako bych si to předtím neříkal, že se to může stát. Stezka vede údolím proti proudu říčky a já nemám šťávu. Když potkám lidi, tak se snažím vypadat, že běžím, abych nevypadal jako úplná lemra. Závod v pravém slova smyslu pro mě asi skončil, teď jedu hlavně na dokončení. Když si toto uvědomím, v klidu se vyzuji a jdu se ráchat do vody. Sedím si spokojeně na kameni, nohy v potoce, když mě postupně předbíhá dalších pár běžců.
Po čtvrthodince nicnedělání pokračuji dál. Do kopce to fakt nejde a motá se mi hlava. Z kopce to nějakým zázrakem jde. Na zádech si s sebou nesu nějakou divnou vodu ,a i když ji vyměním, tak ji camelback změní opět v jen těžce pitnou vodu. Možná jsem si měl ten nový camelback vícekrát propláchnout.

Na padesátém kilometru měním trochu strategii. Vypiji tam, co se dá, sním pár brambor a hlavně si nechám z petflašky udělat provizorní kalíšek. S ním pak běhám od pramínku k pramínku a vždycky a všude piju. Jeden kalíšek hrknu do sebe a pak si vodu nesu dál. Tak putuji celý den po úbočích Dračích hor a přes jeho vrcholky. Málokdy někoho potkám a každá občerstvovačka je za odměnu.Takto jsem si to úplně nepředstavoval. Jak si tak koukám pod nohy, všimnu si ostnů z dikobraza. Prostě trochu jinej kraj.

Závěr ve znamení bloudění, nekonečného stoupání v dešti a úprku před místní zvěří.

Jak se začíná stmívat a já se blížím na další občerstvovačku na 70.km. Čeká mě ještě jeden slušnej brod. Padá tma a s ním začíná i mírně krápat. To je to, co znám a začíná se mi vracet síla. Vydávám se do tmy vstříc nepříznivému počasí a posledním kopcům. Najednou všechno jde tak, jak jsem si přál. Jak cítím cíl, tak přidávám. Poslední občerstvovačka. Tři orgové spolu se třemi strážci parku sedí u ohně v dešti.

Něco sním a chci vyběhnout dál, ale nevím kam. Celá trasa je totiž značená a my nemáme ani mapu. Jeden kluk mi řekne, že musím běžet zpět a na křižovatce vpravo. Divně se u toho směje a já mu moc nevěřím. Běžím tedy tak, jak řekl, ale nic nenacházím. Vracím se tedy zpět na občerstvení v domnění, že si ze mě dělal srandu, ale ne. Na druhý pokus nacházím nějakou jinou křižovatku. Vydávám se po stezce, ale něco mi říká, že jdu vážně špatně. Pak najednou uslyším napůl štěkot napůl vrčení a já přemítám, jestli to zvíře uteče, a nebo mám raději brát nohy na ramena já.
V tu chvíli chytám alespoň signál od kamarádek. A dozvídám se o důležité křižovatce, o které byla řeč na briefingu před startem. Teď do sebe dost věcí zapadá a já se vracím na správnou cestu. Už to chci mít za sebou. Dávno jsem už překročil časový limit, za který jsem to chtěl uběhnout. Říkám si, že už bych měl pomalu klesat do cíle, ale vůbec. Pořád stoupám a za každou další zatáčkou se otevírá nové stoupání. Je to divný, ale kvůli dešti, mlze a tmě jsem totálně dezorientovaný.

Konečně sbíhám dolů do vesnice. K mému překvapení ale po chvíli vybíhám z vesnice a pokračuji ještě dál. Můj cíl je ještě tři dlouhé kilometry daleko. To se už zvládne a já po necelých 24 hodinách jsem v cíli na 7. místě. Dostávám fakt nepovedenou finisherskou medaili a jsem štastnej. Šťastnej, že jsem si tohle dobrodružství nenechal ujít. Díky holkám, že na mě v cíli tak dlouho čekaly a odvezly mě pak spát do nedalekého kempu a já už nikam nemusel pěšky.

Thajsko - 3 závody

Jako Evropana na vás budou koukat trochu jako na exota. 
Proč by člověk jezdil běhat do Thajska? Rozumný důvod mě nenapadá, ale jako zpestření dovolené proč ne? Rozhodně se jedná o nevšední zážitek, který by si každý nadšený běžec neměl nechat ujít. Budu tu psát hlavně o silničních závodech, protože ty jsem si běhal každý víkend. Přestože Thajsko hostí i terénní ultratraily s body do UTMB.

Závody u nás a závody v Thajsku jsou si v ledasčem podobné, přesto se najde několik rozdílů, které člověka překvapí, zarazí a nebo mu přinejmenším vykouzlí úsměv na rtech. Pokud hledáte nějaký závod, nejlepší je mrknout samozřejmě na net. Většinou po zadání hesla běh – Thajsko vám vyskočí několik běžeckých agentur, co startovné domluví. Problém nastává hned na začátku, většina textu je totiž v thajštině. Strýček Google něco dokáže přeložit, ale i tak je to občas dost sázka do loterie.
Naštěstí pořadatelé závodů většinou komunikují přes Facebook i anglicky, takže není problém se domluvit skoro na všem. Každý víkend se běží několik závodů od 10 km až po maraton. Stačí si jen vybrat. Počítejte s tím, že závody startují v brzkých ranních hodinách, ještě za tmy, dokud jsou teploty v mezích snášenlivosti. Jako Evropana Vás tam budou mít trochu za exota, tedy pokud zrovna neběžíte mezinárodní maraton. Dost tomu taky pomáhalo, že jako kudrnáč jsem vyčníval nad Thajci o hlavu. Na druhou stranu si s Vámi chce spousta lidí povídat, nebo se alespoň fotit. Po samotném závodě dostanete místo vody do ruky kokos a čeká vás pořádná hostina, kde doberete energii. Jen je dobré se vyhnout Kum Yum polévkám, která jsou dost pálivé a na lačný žaludek nedoporučuji – vyzkoušeno.

Charitativní běh Vichaivachine Minimaraton 2
Tento závod na 10,5 km se nekonal v Bangkoku, ale ve vedlejším městě. Takže jsem až do osudného rána žil v domnění, že doprava na registraci a samotný start bude pohoda. Registraci a uhrazení startovného jsem zvládl ještě doma přes počítač. S organizátory se dalo domluvit, aby mi startovní balíček neposílali kamkoliv po Thajsku, ale raději ať mi ho nechají ráno na registraci. Start je naplánován na 6 ráno, teplota 28 °C. Startovné mě stálo 300kč.
Vstávám před čtvrtou ráno, abych vše stihl. S mototaxi jsem domluvený na půl pátou, že mě bude čekat na ulici. Jaké je překvapení, že tam nikdo nestojí. Ulice je lemována pouze nastartovanými auty a v nich spícími řidiči. Tuktuky se prohánějí ulicí a já využívám jejich služeb. Cena je dohodnuta a místo je určeno. Teda jen do doby, kdy mi prozradí, že můj cíl je mimo Bangkok a že cena bude mnohem vyšší. S tím nesouhlasím, a proto vystupuji. Čas se mi krátí a já přemýšlím, co dál. Absence internetu v telefonu mi teď dost komplikuje život. Nezbývá, než si vzít taxíka. Ten mě veze na místo skoro půl hodiny, a to i po dálnici. Nedokážu si představit, kudy bych se proplétal s tuktukářem.

Zázemí na policejní akademii, sanitka co 500 metrů a neustálé fotky s místními. 
Na místě je asi tak tisíc běžců a většina z nich jsou v tričkách závodu. Celé zázemí je na policejní akademii. Tím, že se běh koná na podporu nemocnice, tak i ona je tu zastoupena v hojném počtu a má tu spoustu stánků, kde se prezentují jednotlivé obory. Já si šel změřit jen tlak, aby se neřeklo. Trochu si tu připadám nesvůj, když na mně lidi pořád koukají a dokonce se chtělo pár běžců se mnou fotit. Mimo mě tam byl asi už jen jeden Evropan. Všichni Thajci jsou před závodem nadšení a natěšení. Fotí se a někteří mají různé kostýmy. Jsou dvě možnosti. Běh na 10,5km a procházka na 3,5km.
V šest ráno je odstartováno. Já vůbec netuším, jak takový závod rozběhnout. První kilometr si dávám svižnější, to má za následek, že na druhém kilometru ze mě leje jako bych se zabalil do potravinářské folie. Sanitky s potencionální záchranou jsou rozmístěny cca po pět seti metrech. Kolem mě se vyselektovala skupinka, kde jsem vyčníval minimálně o hlavu a těžší jsem byl taky aspoň o 20 kilo. Funím jedinej, teda mi to aspoň přijde. Přichází první voda. Ne na brodění, ale na pití. Na jednu stranu to samozřejmě přijde vhod. Na tu druhou se ve všech turistických průvodcích dočtete, že vodu pijte jedině balenou. Koukám na kelímky s vodou a prostě není co řešit. Drapnu, vypiju a zahodím. Začínám se nějak srovnávat s místním klimatem a utíkám své skupince. Taktika je jasná, nenechat se předběhnout, postupně předbíhat ostatní a na posledním kilometru ještě zrychlit.

Všechno se mi daří, jen někdo zapomněl na poslední 4 kilometry nachystat vodu, takže poslední kilometr jedu spíše na výpary a rozhodně nezrychluju. V cíli jsem první Evropan! Paráda a co dál? Sprchy jsem tam nenašel, za to v zázemí bylo nachystáno asi tak 50 stánků s různým občerstvením. Ochutnal jsem tři různé polévky. Co v nich bylo či plavalo, nedokážu moc říct. Nasekli mi kokos, takže tekutiny taky byly. Pak jsem dostal ještě spoustu různých malých pitíček s kokosovou vodou a sójovým mlékem. Jako zlatý hřeb považuji maso zabalené do novinového papíru. Chvíli jsem zkoušel běžce, jestli mě nehodí do Bangkoku, ale všichni byli místní. Taky pravda, co by přespolní jezdili na charitativní běh do jiného města. Nasedám tedy na místní bus a vracím se do velkoměsta.

Doi Kham půlmaraton, vítězství zkrášlené včelím žihadlem do nártu.
Tento půlmaraton na severu země se koná na počest první továrny na potraviny v Thajsku. Přímo u ní se také startuje a končí. Přes Facebook proběhla super komunikace, se vším poradili a pomohli. Do města Fang, které je nejblíže závodu, přijíždím o den dříve. Musím si dojet k továrně vyzvednout startovní číslo a tričko. Do zhruba dvacet kilometrů vzdáleného cíle není zprvu jednoduché se dostat, protože kolo ani motorku si zde nejde půjčit. Naštěstí pak recepční hotelu někam zavolá a pro mě přijede mikrobus, který mě tam zadarmo hodí. Závod má zařízené svozové autobusy na registraci i na samotný závod, to je fajn a mně to dost šetří starosti. Mikrobus mě vyhodí u továrny a hned několik usměvavých lidí mi ukazuje cestu. Jen slečny na registraci trochu ztuhnou v obličeji, když se k nim řítím a mluvím anglicky. Ujme se mě ale slečna, se kterou jsem komunikoval přes Facebook a vše je v pořádku.
Vyzbrojen startovním číslem, kde čísla nemůžu ani přečíst, a tričkem se pomalu vydávám vesnicí dolů k autobusům. Pořadatele připravili po vesnici interaktivní prohlídku jednotlivých produktů, co se v okolí pěstují, chovají a vyrábí. Tak si to pozdní odpoledne užívám a zkoumám všechno možný, dokud mě nedžigne včela do nártu. To je den před závodem docela průšvih. Uplynou zhruba dvě hodiny, než si žihadlo vytahuju na hotelovém pokoji. O půl čtvrté ráno, již s napuchnutou nohou, čekám spolu s dalšími pěti Thajci před hotelem na minibus. Ten nás vyzvedává přímo před ubytováním a po několika dalších zastávkách tam, kde byste dobrovolně vystoupit nechtěli, nás dováží na místo startu. Tady ještě moc lidí není, ale s přibývajícím časem se to tu začíná hemžit běžci víc a víc. Jde poznat, že jsme na severu. Takhle brzo ráno je pouze 16°C. Ideální teplota pro běh.

Závodu předcházelo několik proslovů i rozcvička. 
Přichází několik proslovů, rozcvička od mladých děvčat v krojích a jdeme se řadit do koridoru. Běžců na půlmaraton není mnoho, tipl bych tak sto. Jsou tu pak ještě dvě tratě, na deset a na čtyři kilometry. Těsně před startem slyším, jak moderátor něco říká o mě, ale v thajštině tomu prd rozumím. Hlavně, že se všichni usmívají, jako ostatně vždycky. Je odstartováno. První půlkilometr vede stále z kopce. Já to trošku napálím a najednou jsem pátý. Chvilku vydržím v nastaveném tempu a předbíhám dalšího. Běžím vedle klučiny, který je o poznání mladší. Moc nechápu, co se děje, ale už od třetího kilometru se mi snaží nastupovat a trhnout mě. Mně se běží v této teplotě skvěle a nenechám se rozhodit. To má za následek, že mladého běžce za chvilku ztrácím někde za sebou. Po chvilce předbíhám i druhého běžce závodu. S tím přichází výhoda, že mám osobního světlonoše na motorce.

Trasa má dva okruhy. Jeden delší a druhý kratší. Krajina je pořád stejná, pro mé oko exotická. Fanoušci na každé občerstvovačce mi vlévají novou sílu do žil. Říkám si, že jako Evropan si to tu štráduju na přední pozici a je to skvělý. Začíná se rozednívat a já jsem někde na druhém okruhu. Už čuju cíl a zároveň se začínám bát o mou pozici, i když soupeře nikde nevidím. Předbíhají mě tři rychlíci z desítky. Já na oplátku předbíhám některé pomalejší z půlky a některé ze čtyřkilometrové tratě, kteří vyráželi později. Hlavou mi bleskne, že pokud skončím, jak skončím, tak možná po mně budou chtít rozhovor. V angličtině! To zaměstná mou hlavu na dalších pár kilometrů, když si připravuji pomyslný rozhovor. Už se pomalu připravuji, jak na posledních 4 kilometrech budu zrychlovat, když vtom vidím už cílovou vesnici. Poslední výběh do kopce a já probíhám cílovou páskou. Jsem z toho dost vykulenej a zmatenej, protože hodinky mi ukazují 18 kilometrů. Hold trochu kratší půlmaraton.

Za první místo přišel rozhovor v angličtině, slavnostní vyhlášení se ale nekonalo. 
Každopádně všichni se na mě usmívají a já sotva popadám dech. Na krk mi pověsí medaili za účast a kartičku s číslovkou 1. Kategorie 30-39 let vyhraná, plus celkově se cítím na 2. místo. I když borec přede mnou prý běžel bez registrace. Já jdu prošmejdit stánky. Dostanu mentolovou tyčinku na čichání, mastičku na klouby a přitom se stíhám fotit s nadšenými běžci Thajci. Při protahování mě odchytnou dva kluci ze štábu a přichází můj první rozhovor v angličtině. Podle mého pocitu jsem naštěstí dopadl lépe, než legendární rozhovor Stanislava Řezáče. Prohlédnu si místní továrnu a čínský klášter nad vesnicí. Všude je spousta lidí. Nakonec se nechám dovést za továrnu, kde probíhá místní trachtace.
Přemýšlím, co si dám. Maso s rýží vypadá nevinně, ale v osm ráno je na něj ještě brzo. Polévku se slepičím pařátem odmítám, na tu je zase už dost pozdě. S radostí se pouštím do nudlové polévky. Radost mě opouští s prvním zrníčkem chilly. Na lačný žaludek docela peklo. Sedím u stolu se skupinkou Thajců, kteří se mnou docela baví, když vidí, jak zápasím s polévkou. Společně si i povídáme o běhání, cestování a počasí. Slavnostní ceremoniál se nekoná, to tak bývá, když už se mi podaří jednou za uherský rok dostat na bednu. Odjezd na hotel je opět zařízen pořadatelem. Můj opuchlý nárt dostal dost zabrat, tak pro dnešek už jen odpočinek na pokoji.

Narai Maharaj nemocnice Mini-půlmaraton 3 ve městě opic. 
Poslední závod mě čeká v Lopburi – městě opic. Tentokráte se jedná o velký závod s několika tisíci běžci. Celý den cestuji, abych se stihl dostavit na registraci do osmi večer. Přes internet se mi podařilo pouze na závod registrovat, ale už ne zaplatit startovné. Organizátoři jsou ale ochotní a dobře komunikovali přes Facebook. Sportovní stadión je od mého bydlení vzdálen cca 4 kilometry, tak se neohroženě pustím do stopování a za chvilku už sedím na motorce, které mě hodí až na stadion. Chvilku tam neví, co si se mnou počít, než si mě odchytne holčina, se kterou jsem si psal. Rázem platím v přepočtu 300kč za závod, dostávám tričko a směřuje mě na místo, kde prý dostanu i večeři.
Závod startuje o půl páté ráno. To pro mě znamená hodně brzké vstávání. V praxi to vypadalo tak, že jsme se s mým spolubydlícím kolem třetí hodiny akorát prostřídali. On přicházel z párty a já se na běžeckou párty začínal chystat. Ke sportovnímu stadionu mě hodila nějaká závodnice autem. Její běžecký boty smrděly víc, než když doběhnu nějakou blátivou stovku. V prostoru stadionu a na čerstvém vzduchu jsem se již cítil mnohem líp. Předstartovní čas plyne strašně rychle, člověk provádí zautomatizované úkony před startem a najednou se řadí do koridoru. Všimnu si, že vodiči začínají s balónky s časem na dvě hodiny. V duchu se uklidňuji, že to tu není asi tak rychlý půlmaraton jako se běhá u nás. Stojím na startu a potím se, prostě Thajsko.

Po startu se neohroženě držím na čele....teda než mě začnou předbíhat ještě neohroženější běžci...
Po odstartování je to docela kvapík. Neohroženě se držím v čelní skupince. Asi tak minutu, než mě začnou předbíhat neohroženější běžci. Raději se vyklidňuji a běžím si svoje, přeci jen 21 kilometrů není úplně na sprint. Neběží se mi vůbec dobře. Je vedro a já přemýšlím, jestli ta včerejší Pad thai se smradlavejma krevetama byla cajk anebo ne. Po pár kilometrech vybíháme z města. Člověk běží do tmy, jen asfaltka je lemována pětimetrovými neonovými sloupy. Když takto člověk vidí neonovou cestu dlouhou více jak dva kilometry, tak je to na jednu stranu okouzlující a na druhou stranu zdrcující pohled. Já se nesl už v tom pozitivnějším duchu. Jen trochu mě trápilo, že mě občas někdo předběhne a já nejsem schopný nikoho dohnat.
Kolem devátého kilometru mě předbíhají dva Thajci a ve mně se probudil vzdor osudu. Nenechal jsem si je utéct a držel se srdnatě za nimi. Nebylo to lehčí než doposud, ale rozhodně to bylo o trochu rychlejší. Najednou jsme občas někoho předběhli. Stydím se, že jsem je nestřídal a nepomohl s tempem, ale já prostě nemohl. Po obkroužení jezera jsme začali potkávat pomalejší běžce v protisměru a to mi trochu pomohlo. Dokonce jsem si už všiml, že probíháme i vojenskou základnou. Patnáctý i dvacátý kilometr stále běžíme spolu. Už je tu kolem nás dav běžců z kratších tratí. My se musíme proplétat, ale rychlost neztrácíme. Šampión si něco nechává do posledního kola. S tímto heslem vyrážím vpřed na posledním kilometru. Dávám do toho vše, ale jeden ze dvou spolubojovníků do toho dává o trochu víc.

V cíli dostávám na krk kartičku s číslem 5. Vyčerpání střídá překvapení a spokojenost. Na hodinkách mi svítí nový osobáček. To docela vykouzlí úsměv na rtech, když si vzpomenu, jak v létě makám, abych se posunul a nic a tady, kde běhám dost na punk se mi to podaří. Zajdu do hloučku chichotajících se mladých Thajek, které rozdávají medajle, ty mě s ještě větším chichotáním přepošlou do druhého hloučku, kde mají placky pro půlmaraton. Následuje opět občerstvení. Tentokrát si dávám pozor na ostrá jídla. Dlabám ale vše, co mi přijde pod ruku. Polévku, ovoce, zmrzlinu, koktejly. Po závodě nechávám svoje silničky vedle kontejneru. Sešly a zplesnivěly věkem. Díky tomu, že jsem doběhl pátý v kategorii mě čeká vyhlašování. Po hodině a půl veškerých formalit a představování hodnostářů přicházím na řadu já. Thajsky neumím, ale když moderátor nemůže přečíst jméno je mi jasný, že to jsem já. Dostávám pěknou sošku, pěkný kilový suvenýr. Ještě že letím s velkým zavazadlem.

Na plný boty - plný bahna

Desátý ročník tohoto závodu značí, že to není nějaká rychlokvaška, která se zrodila na poslední běžecké vlně. Má už jistou tradici, kvalitu, oblibu u starých běžců, výzvu u nových běžců a hlavně stále zapálené skautské organizátory. Už dávno odzvonilo době, kdy stačilo občas trochu popoběhnout a bedna byla jistá. Bavíme se tu o závodě Na plný boty. O závodě, kde se hodinu před startem dozvíte tři vrcholy, které je potřeba oběhnout ve volném pořadí a opět se vrátil zpět na základnu. Buď jako jednotlivec a kdo se bojí sám v lese, tak je možnost dvojic. Já už jsem si vyzkoušel všechny pro mě dostupné varianty a každá má něco. Rozhodně ale stojí za to si závod vyzkoušet.

Letos jsem si zvolil Jirku do dvojice. Pro nás oba je to srdcový závod. Navíc jsme se tu před čtyřmi roky poznali. Tenkrát byl ztracenej jak lesní včela a držel se mě celý závod jak ocásek. Teď už jsme rovnocenní parťáci a hlavně dobří kamarádi.

Do Horní Bečvy přijíždíme kolem osmé hodiny. Zázemí závodu je v místní škole v tělocvičně. Hned ve dveřích si tiskneme ruce s organizátory a při registraci dostáváme trička a obloženou bagetu. Tělocvična je vyzdobena velkoformátovýma fotkama z Mongolska a tak tu máme i trochu toho umění. Postupně přijíždí další závodníci, nové tváře i staří známí. Objevují se tu i známější běžci jako Vít Otevřel, nebo multitalent Tomáš Petreček. Ještě před zveřejněním vrcholů se losuje tombola o piva Koníček. Po šťastných výhercích se už dozvídáme ony vrcholy: Kladnatá, Miloňová, Hluboká. V prvé chvíli máme s Jirkou problém vrcholy vůbec najít. Naštěstí organizátoři jsou prozřetelní a vrcholy nám ukáží.  Zároveň zjišťujeme naše štěstí, že aspoň na jedné mapě ze tři se nachází všechny naše cíle. Chvilku před startem řeší Jirka přetlak na záchodech tím, že si jde odskočit do hospody. Já zatím koukám, kudy se to běží kolem kostela. 

V deset večer je odstartováno. Všichni vybíhají a skoro všichni jiným směrem než my. Nenecháme se zvyklat a říkáme si, že aspoň chvilku jsme ve vedení. To se rychle mění, jakmile oběhneme kostel a napojíme se na zkratku, kde potkáváme chvost závodníků mířící naší trasou. Běžíme do kopce co to dá, až k odbočce, kde se skupinky dělí a my si vybíráme skoro přímo vzhůru. To už neběžíme, ale přemlouváme lýtka, ať vydrží. Na vrchol Hluboká dorážíme jako třetí dvojice a na dohled před sebou máme konkurenci. Jak si tak běžíme po hřebeni, narážíme na zbloudilého kamaráda Martina, který stále hledá první vrchol. Tož ho nasměřujeme a pokračujeme dál. Po nějaké době se nám daří doběhnout dvojici před náma - Pivovar Koníček. Na Miloňovou dobíháme společně, avšak následný postup je rozdílný. Nechce se nám přes Vysokou, což byla trasa asi většiny závodníků. Místo toho sbíháme na modrou značku a po silnici si to obíháme.  Nejen v duchu si říkáme, že jsme si touto „zkratkou“ nejspíše závod provařili. Mysleli jsme si, že to sice bude dál, ale lepší cestou, což nakonec nebyla úplně pravda. Na hlavní cestě se naštěstí opět potkáváme s Koníčkama a můžeme se těšit na společnou cestu po červené vzhůru na Kladnatou. My i oni cítíme, že tu se bude lámat chleba. Koníčci zaveleli k útoku a v jednom stoupání šlapou na max. Sežadili jsme se špalíru první koníček, já s Jirkou a druhý koníček. Jelo se na max a každý doufal, že někdo tempo nevydrží. Pro nás to naštěstí skončilo dobře a na vrcholu jsme byli o pár desítek vteřin první. Pak už následoval jen úprk dolů do Horní Bečvy. Plánovaná žlutá trasa vzala za své, když jsme běželi podél potoka v močálu mimo jakékoliv značení. Nakonec jsme narazili na červenou, která nás dovedla až na hlavní silnici. Měsíc v úplňku zářil na lesy, že jsme si i vypli čelovky a běželi „po tmě“. Parádní pocit. A ještě parádnější, když jsme doběhli do cíle. A to jsme se celou dobu ještě báli, že se na nás někde z boku vyřítí Koníčci.

Tohle je prostě parádní závod. Jsem moc rád, že jsem si ho letos nenechal ujít. Pro mě srdcovka a rozhodně nejsem jediný, kdo tento závod vyhlíží už napřesrok.

 VÝSLEDKY