Na plný boty - plný bahna

Desátý ročník tohoto závodu značí, že to není nějaká rychlokvaška, která se zrodila na poslední běžecké vlně. Má už jistou tradici, kvalitu, oblibu u starých běžců, výzvu u nových běžců a hlavně stále zapálené skautské organizátory. Už dávno odzvonilo době, kdy stačilo občas trochu popoběhnout a bedna byla jistá. Bavíme se tu o závodě Na plný boty. O závodě, kde se hodinu před startem dozvíte tři vrcholy, které je potřeba oběhnout ve volném pořadí a opět se vrátil zpět na základnu. Buď jako jednotlivec a kdo se bojí sám v lese, tak je možnost dvojic. Já už jsem si vyzkoušel všechny pro mě dostupné varianty a každá má něco. Rozhodně ale stojí za to si závod vyzkoušet.

Letos jsem si zvolil Jirku do dvojice. Pro nás oba je to srdcový závod. Navíc jsme se tu před čtyřmi roky poznali. Tenkrát byl ztracenej jak lesní včela a držel se mě celý závod jak ocásek. Teď už jsme rovnocenní parťáci a hlavně dobří kamarádi.

Do Horní Bečvy přijíždíme kolem osmé hodiny. Zázemí závodu je v místní škole v tělocvičně. Hned ve dveřích si tiskneme ruce s organizátory a při registraci dostáváme trička a obloženou bagetu. Tělocvična je vyzdobena velkoformátovýma fotkama z Mongolska a tak tu máme i trochu toho umění. Postupně přijíždí další závodníci, nové tváře i staří známí. Objevují se tu i známější běžci jako Vít Otevřel, nebo multitalent Tomáš Petreček. Ještě před zveřejněním vrcholů se losuje tombola o piva Koníček. Po šťastných výhercích se už dozvídáme ony vrcholy: Kladnatá, Miloňová, Hluboká. V prvé chvíli máme s Jirkou problém vrcholy vůbec najít. Naštěstí organizátoři jsou prozřetelní a vrcholy nám ukáží.  Zároveň zjišťujeme naše štěstí, že aspoň na jedné mapě ze tři se nachází všechny naše cíle. Chvilku před startem řeší Jirka přetlak na záchodech tím, že si jde odskočit do hospody. Já zatím koukám, kudy se to běží kolem kostela. 

V deset večer je odstartováno. Všichni vybíhají a skoro všichni jiným směrem než my. Nenecháme se zvyklat a říkáme si, že aspoň chvilku jsme ve vedení. To se rychle mění, jakmile oběhneme kostel a napojíme se na zkratku, kde potkáváme chvost závodníků mířící naší trasou. Běžíme do kopce co to dá, až k odbočce, kde se skupinky dělí a my si vybíráme skoro přímo vzhůru. To už neběžíme, ale přemlouváme lýtka, ať vydrží. Na vrchol Hluboká dorážíme jako třetí dvojice a na dohled před sebou máme konkurenci. Jak si tak běžíme po hřebeni, narážíme na zbloudilého kamaráda Martina, který stále hledá první vrchol. Tož ho nasměřujeme a pokračujeme dál. Po nějaké době se nám daří doběhnout dvojici před náma - Pivovar Koníček. Na Miloňovou dobíháme společně, avšak následný postup je rozdílný. Nechce se nám přes Vysokou, což byla trasa asi většiny závodníků. Místo toho sbíháme na modrou značku a po silnici si to obíháme.  Nejen v duchu si říkáme, že jsme si touto „zkratkou“ nejspíše závod provařili. Mysleli jsme si, že to sice bude dál, ale lepší cestou, což nakonec nebyla úplně pravda. Na hlavní cestě se naštěstí opět potkáváme s Koníčkama a můžeme se těšit na společnou cestu po červené vzhůru na Kladnatou. My i oni cítíme, že tu se bude lámat chleba. Koníčci zaveleli k útoku a v jednom stoupání šlapou na max. Sežadili jsme se špalíru první koníček, já s Jirkou a druhý koníček. Jelo se na max a každý doufal, že někdo tempo nevydrží. Pro nás to naštěstí skončilo dobře a na vrcholu jsme byli o pár desítek vteřin první. Pak už následoval jen úprk dolů do Horní Bečvy. Plánovaná žlutá trasa vzala za své, když jsme běželi podél potoka v močálu mimo jakékoliv značení. Nakonec jsme narazili na červenou, která nás dovedla až na hlavní silnici. Měsíc v úplňku zářil na lesy, že jsme si i vypli čelovky a běželi „po tmě“. Parádní pocit. A ještě parádnější, když jsme doběhli do cíle. A to jsme se celou dobu ještě báli, že se na nás někde z boku vyřítí Koníčci.

Tohle je prostě parádní závod. Jsem moc rád, že jsem si ho letos nenechal ujít. Pro mě srdcovka a rozhodně nejsem jediný, kdo tento závod vyhlíží už napřesrok.

 VÝSLEDKY

Czech Adventure race - Běhal v dešti

Na stránkách Czech Adventure race je psáno: Nejtěžší dobrodružně expediční outdoorový závod pořádaný v ČR, kde startují čtyřčlenné smíšené týmy, na které čeká trať dlouhá přes 550km a časový limit 75 hodin. Vloni jsme ho jeli poprvé a krom posledního místa celkově, jsme si odváželi fůru zážitků, zkušeností a třeba u mě taky touhu tento závod opakovat.

Už to skoro vypadalo, že závod budu muset vynechat, protože Moravští vrabci nesložili tým. Týden před startem mi však zavolal Martin, kapitán týmu Běhal v dešti, že jim odpadl člen a jestli se k nim nepřidám. Vzpomněl jsem si na loňský ročník, kdy jsme spolu bojovali o poslední místo, a souhlasil jsem. To by bylo. Teď jen narychlo pošéfit vybavení, vyzkoušet si kajak a seštelovat brusle. Moc infa před závodem nemám, takže jsem dost nervózní, že jsem na něco zapomněl. Do kempu Kokořín dorážím akorát na výklad trati kolem osmé večer. Seznamuji se více s týmem. Přeci jen krom Martina jsem zbytek týmu viděl akorát vloni, když jsme zrovna předjížděli my je a nebo oni nás 😊 Po briefingu už jen toustujeme. Toustujeme, tedy jsme 😊 Ještě si tak nastřelíme časový harmonogram a zjišťujeme, že všechno stíháme jen taktak. Hlavně, že nám to vychází. Chystat se chceme až ráno, přesto jdeme spát až po jedenácté. Všichni si pro jistotu vypnuli budíky do práce, ale nikoho nenapadlo zapnout si budík na zítřejší ráno. Proto se budíme po haluzi o půl osmé a už není času nazbyt. Naštěstí nejsme žádní zelenáči a všichni ví co dělat, nebo se aspoň tak tváří. Já si pro jistotu poraním před startem palec na ruce, ale o půl desáté stíháme na pohodu focení týmů. Ve zbylé půlhodince, kdy Víťa hledá marně startovní číslo na kolo, zvládáme potlach s ostatními týmy.

            Ve středu v deset hodin ráno je odstartováno. Závod začíná krátkým prologem ve formě orienťáku v okolních skalách kolem kempu. Pak už začíná regulérní závod. První etapa má kolem 110 km a přes den je vedro jak cip. Podle našeho časového plánu jsme lehce v předstihu a to mě nabíjí optimismem. Plni odhodlání se vydáváme do okolí Kokořínska. Většina kontrol, bohužel pro Martina není u rodných domků někde v údolí, ale právě naopak. Vyhlídky a vrcholy jsou naším cílem. Občas nás nějaký tým předjede, ale nenecháváme se tím rozhodit. Mapování nám jde lépe než samotné šlapání, ale to se časem snad rozjede. Mapuje Martin a já mu pomáhám. Postupem etapy se trochu dostáváme do skluzu s naším plánem. Ale plus mínus hodina nehraje v tomto závodě roli. Navečer se vracíme do kempu, kde zahazujeme kola a bereme si kecky. Čeká nás noční 35km dlouhá treková etapa. Během etapy se potkáváme s polským týmem adventuresport.pl, který vloni skončil druhý a víceméně až do našeho Konce jsme se s nimi přetahovali. 

Z noční etapy si odnáším trochu zklamání ze Skalního města. Speciální mapa přímo na Skalní město ušitá nám přinesla noční zápletku, avšak od města samotného jsem čekal trochu víc. Kolem čtvrté ráno náš tým vypadá spíše jako ze seriálu Živý mrtvý, proto si dáváme půl hodiny spánku, abychom se probrali k životu a pomáhá to. Už za světla docházíme do kempu, abychom opět sedli na kolo. Šlape se nám celkově lépe a i počasí je lepší. Přesto jsme už pár hodin za naším časovým plánem a to mi radost nedělá. Stejně tak i předpověď počasí na noc a další den. Během bajku nás čeká návštěva několika vyhlídek a vrcholů. Jediný, na který si zvlášť pamatuji je Lysá skála, protože tam byla tak miliarda mušek. Prostě hnus. O další zpestření etapy se postaral přelet přes řídítka, prasklá duše a skoro usnutí na kole. 

Konečně jsme se dostali do druhého depa, bylo pozdní odpoledne a my se snažili z našich pomalejších dep udělat jedno rychlejší. Marně. Víme, že večer nebo v noci bude pršet, ale nějak nás to nezneklidňuje. Možná mělo. Seznamujeme se s řekou Ploučnicí, která je díky rychlejším meandrům a porostu úplně na jiném stupni, než řeky z předchozích let. Dává nám dost zabrat. Jedeme se světlem co to dá a když už světlo odchází, přichází déšť. Nejdříve varovné přeháňky, které ignorujeme a pak průtrž, kterou ignorovat nelze. Přichází pro mě asi jeden z nejsilnějších zážitků, kdy jsme trochu ujeli Martinovi s Víťou a celý promočení jsme tahali na břeh v jedné zátočině kanoi. Strašlivě pršelo a my si vytahovali z loďáku naše suché nepromokavé oblečení. Zbytek batohu totálně promočený a pro jistotu se do loďáku Petře vylil ještě celý camelback. Prší, všude kolem je vody víc než je zdrávo a my přemýšlíme co dál. Zatím nám je teplo a pod bundou je sucho, to se ale může každou chvíli změnit. Nedlouho potom se naštěstí objevuje Martin s Víťou, kteří mají jasný plán. Doplujeme k prvnímu mostu, který je zhruba dvě hodiny cesty a pak nejspíš na to „serem“. Uvidí se u mostu. Následující dvě hodiny jsou pro nás mokré peklo. Hledání cesty pomocí čelovky v dešti, kdy člověk hledá křoví, kudy teče řeka, aby se následně prodíral houštím je jen jedna z mnohých libůstek této řeky. O spadených stromech ani nemluvě. Někdy kolem jedenácté se dostáváme k mostu u Brenné. Prší a my jsme docela hotoví. Představa, že v tomto nečase plujeme dalších 8 hodin mě radostí nenaplňuje. Během chvíle k nám připlouvá ještě tým Leopard. Ti jsou celí zababušení v Goretexu a jsou odhodlaní pokračovat. Respektive přespí v kostele a ráno pokračují. S námi to tak slavné není a padne konečné slovo, že vzdáváme. Přichází zároveň malá úleva i veliké zklamání. Pokračovat by ale znamenalo hazardování se zdravím. Je rozhodnuto a tím hasne naše šance na vykosnutí na řece, pořádné dodření z mokrých bruslí, ukrutnou únavu, ale taky na dokončení závodu a ten slastný pocit potom. Do peřin uleháme něco před čtvrtou hodinou ráno. Kolem osmé jsme už vzhůru a přemýšlíme, co jsme mohli udělat jinak. Ideální řešení neexistuje, jen spousta různě špatných. Když nic víc, tak aspoň zážitky a zkušenosti si z tohoto závodu odvážíme. Taky pocit, že by to do budoucna mohlo jít, pokud vypilujeme chybky, na které jsme letos přišli. Tento závod je rozhodně top v ČR a těším se, až se příští rok opět postavím na start. Smekám všem, kteří tento závod dokončili, jsou to borci.

Horská výzva - Jeseníky 2017

Je pár dní po závodě a já z něho mám stále smíšené pocity, i když s časem jsem velmi spokojený a vlastně skoro všechno dobře dopadlo.

Tak asi od začátku.

Poslední dva roky jsem si dal od Horských výzev pauzu, a tak jsem se těšil, co mě čeká nového. Dostat se bez auta na Červenohorské sedlo byl malý oříšek, který jsem po třičtvrtě hodině stopování v Koutech rozlousknul. Počasí se s přibývající tmou zhoršovalo a krom mrholení občas oblohu prosvětlil blesk. Než přijela Denča, tak jsem nás zatím registroval a vyzvedl testovací vesty Osprey 1,6l, které nám půjčili v rámci Rock Point Trailrunning station. Nutno dodat, že vestičky byly parádní, vše se do nich vešlo a seděly jak ulité. Kolem desáté přijela i parťačka, a tak jsme zapluli kam jinam než do hospody. Respektive bez auta a ubytování na pokoji to byla jediná možnost. Studuji mapu a všechny místa víceméně znám, to by mohla být naše výhoda. Mám ale divný pocit ze zkratek, které by na trase šlo vymyslet. No snad to mají organizátoři podchycené. Počasí se horší a my se ladíme na tu správnou závodnickou notu. Je chvilku před půlnocí, hážeme batohy do úschovny, bereme nepromokavé bundy, vesty, hůlky do ruky a odhodlaně si to kráčíme deštěm ke startu. Zde zjišťujeme, že se start odkládá o dvě hodiny. To nás trochu rozhodilo. Já hned využívám šance na trochu spánku a ukládám se na lavičce v kuchyňce v nedaleké chatě. Denča ještě chvilku lítá kolem, než usne taky. Probouzíme se o půl druhé ráno. Akorát tak včas na to se zabalit, hodit do sebe toust a dojít na start. Lehce mrholí, ale bouřka je naštěstí už fuč. Je odstartováno a nám se běží docela ztěžka. Toust zhltnutý chvilku před startem dělá v žaludku neplechu. Hold tento start je více protrpěný.

Stoupáme na Praděd a mraky přitom necháváme pod sebou. Konečně je relativně hezky a my můžeme poprvé zjistit, jak na tom jsme. Zatím v mixech čtvrtí. To vůbec není špatný a víme, že tu se ještě o pořadí nerozhoduje. Z Pradědu se to snažíme co nejvíce napálit a na Ovčárně jsme už na dostřel další dvojici. Prakticky celé Vysoké hole a část výstupu na Dlouhé stráně je / se naháníme, než nám definitivně pláchnou. Denča v noci prd vidí, běží prostě za mýma odrazkama a nějak to překlopýtá stylem všechno nebo nic. Na horní přečerpávačce jsem poprvé a už se nám i rozednívá. Konečně. Následný seběh do Kout si moc neužíváme, prostě to bolí. Předbíháme nějaký mix o kterém jsme ani nevěděli, že je před náma, tak nám v hlavě aspoň na chvíli šrotí, kde se tam vzali. V Koutech máme skóre 40km za 4 hodiny a 30 minut. To jde. Horší je, že Denča hlásí natažené tříslo. To už moc nejde, tak se Pod Vřesovku vyloženě protrápíme. To už jde před nás, pro nás neznámý, mix. Denča je ale bojovnice a z Keprníku to pouští až do Ramzové. Zde si dopřáváme občerstvení. Nikdo v dohledu ani v doslechu. Vím, že si teď Denča asi dost protrpí při stoupání na Šerák, ale je to poslední velké stoupání a pokud nás nikdo do té doby nepředběhne, tak už to udržíme. K naší smůle se právě to nad Obříma kamenama stalo. I když jsme se ptali těch, co nás předbíhali,  tvrdili, že nikdo za námi dlouho není.  Opak byl pravdou. Zvládáme jim vzdorovat až po Šerák, pak už to nejde. Přepouštíme jim čtvrté místo. Klušeme po hřebeni a potkáváme závodníky, co mají před sebou ještě celý okruh s Ramzovou. Nás už čeká jen poslední seběh z Vřesové studánky a jsme rádi za každého fanouška, co nás povzbuzuje do cíle. Únava už padla i na mě a klasicky Denča, když ucítí cíl, tak zrychluje. Pod cílovým obloukem staneme v čase 8 hodin a 35 minut. Je z toho páté místo v mixech.

Jsem moc rád, že se nám podařilo doběhnout v takovém čase, porazit soupeře, které jsme chtěli a ještě chvíli bojovat i o bednu. Radost kalí jen myšlenka na to, že tým, co nás ke konci předběhl si trasu trochu zkrátil. Teda aspoň co je kamarádi viděli. Hold Fair Play opět na tomto závodě asi dostalo dost zabrat. My jsme si každopádně závod dost užili. Spousta kamarádů závod běžela, někteří i vyhráli a mně s podařil krásný stop až do Olomouce.

Příště pošéfit od organizátorů možné zkratky a bude to závod na který se budu opět těšit. Díky Denče za bojovnost a doprovod 😊

Vyškovská 50

Na tento závod jsem se těšil, ale zároveň i obával. Vloni se nám tu podařilo senzačně zvítězit v mixech a celkově jsme obsadili druhé místo. Proto letos byly ambice minimálně stejně vysoké. Abychom nic nenechali náhodě, tak ještě v pátek večer po registraci, zaplujeme do hospůdky zafandit našim hokejistům. Těm se moc nezadařilo, jako nám se nezadařilo usnout před půlnocí. Pořád měla jedna slečna tendenci povídat něco na hlas. Buď chtěla zítřejší závod pojmout jako procházku, nebo nevím. Budíček v pět ráno je přísný, ale nějak se vykopeme. Nevím, co se děje, ale letos nemáme žádné problémy přijít včas na výklad trati a normálně odstartovat. Žádný prasklý camelback, žádná flaška co teče, prasklá tkanička, ztracená buzola. Už bych pomalu řekl, že to k nám patří, že by konečně příjemná změna?

V šest ráno je odstartováno. Během poklusu si všímáme soupeřů a zdá se nám, že se tu letos nějak přemnožili Sparťani. Tak uvidíme. Běžíme tedy v čelní skupince za Sparťanama z Vyškova. Říkám si, že jako místní asi vědí, kudy nejkratší cestou na první stanoviště. Za hřbitovem jsem pojal podezření, že tomu asi tak nebude a raději si beru do ruky mapu. Po čase se raději oddělujeme a běžíme svým směrem na první kontrolu. 

Tam už luští šifry několik týmů, co běžely hned podle mapy. Hold naše chyba. S některýma šiframa si docela slušně lámeme hlavu. Nakonec vyhoříme jen na jedné, která nám byla hned od začátku jasná, ale neuvědomili jsme si, že loď se zvedá zároveň s hladinou. Několik týmů je před námi, a tak se je vydáváme stíhat. Při dalším rozhodování, jestli běžet za skupinkou vlevo či vpravo, raději volíme variantu středem přímo do křoví. Sice to nebylo nejšťastnější řešení, ale bylo naše. Loupání slupky jablka byla jen drobná zdržovačka. Předbíháme další týmy a snažíme se smazat ztrátu z doby, kdy jsme se ještě neřídili mapou. Taky je ještě chladno, tak je to fajn. 

Za Rychtářovem na nás čeká stanoviště s vlajkami. Naštěstí se jede podle návodu. Vymýšlet si vlastní signály by bylo o stupeň jinde. Ani zrcadlově obrácené vysílání nás nezpomalí a od této doby už běžíme celou dobu jen sami, aniž by jsme někoho z V50 potkali. Jednu z dalších kontrol v podobě poznávání kytiček mám v mapě zakreslenou už z loňska. Nechce se mi to brát nějak přímo terénem od kontroly ke kontrole, raději volím variantu po turistické okolo. Je to sice delší, ale běhatelnější. Do kopce nám to už moc nejde, ale rovinky a s kopce se nám stále daří běhat. I přes Denčinu alergii na všechno co kvete. Pere se s tím statečně. Až na překážkové dráze, kde je jeden slepý a druhý blbý, získáváme první trestné minuty. Hold někdy to přijít muselo. Mimo značení, skrz les, pokračujeme na další známý bod, a to jsou lodě. 

Příjemně nás překvapily kajaky, i když projet se za jednu bójku, za kterou jezdili všichni, bylo trochu slabší. Stanoviští přibývalo a kilometrů do cíle ubývalo. Věděli jsme, že ještě bude někde před námi vědomostní test a první pomoc. Představa, kolik kurzů první pomoci máme za sebou a že by jsme První pomoc nedali za plnej počet bodů, mě trochu děsila. Nakonec se z vědomostního testu vyklubala spíše typovačka ohledně rozkladu odpadů. Škoda jen, že jsme nezjistili správné odpovědi. Minimálně po cestě jsme to mohli ještě probrat. První pomoc nakonec nebyla tak přísná, jak jsem čekal. Jediná nečekaná situace byla, když jsem zraněnou položil do trávy a z dotyčné se vyklubala alergička na trávy. Aspoň si s Denčou mohla podat ruku. Poslední disciplína nás čekala za parkem u stadionu. Nejsme místní, takže jsme byli docela překvapeni z lezecké stěny. Naštěstí limity nebyly nikterak přísné a Denča vylezla většinu cest, já jen dorazil potřebný počet bodů. Po třetí hodině odpoledne jsme v cíli. Moc nevíme kolikátí jsme, protože jsme se zamíchali do třicátníků (ti, kteří startovali na 30ti km trať).

Co teď? Bohužel nemůžeme zůstat na afterpárty, i když vloni jsme si ji užili. Denča musí odjet do Šumperku a já mám další den maraton v Praze. Jediná černá tečka celého závodu přichází až na konci. Někdo ukradl Denče kabelku z tělocvičny. Čert vem peníze, ale klíče a doklady jsou největší peklo. To nám kalí dobrou náladu a dobrý pocit ze závodu. Hodinu po doběhu už sedím ve vlaku i já a V50 je pro mě již vzpomínkou. Na jednu stranu jsme si závod hodně užili a moc nás bavil, ale na druhou ta černá tečka na závěr je hnus. Za to organizátoři ale nemohou.

Pozdě v noci jsme se dozvěděli, že se nám podařilo obhájit. První v mixech a druzí celkově. Bomba výsledek a těšíme se příště.

 VÝSLEDKY

Krkonošský survival 2017

Otvírák outdoorové sezóny je tu. Již po třetí se stavím na start Krkonošského survivalu. Když si vzpomenu na předchozí ročníky, tak se mi tu spíše nedaří, třeba se to letos zlomí. Třetí člen týmu se hlásí zhruba měsíc před startem, a tak máme docela dost času přemýšlet nad tím, jak tento dvacetihodinový závod, plný kontrol a vložených chuťovek, zdárně a hlavně v časovém limitu přežít.

Chvilku před odjezdem do Krkonoš se dozvídáme dvě dobré zprávy. Počasí bude parádní a zrušily se běžky, z kterých jsem měl po loňsku největší respekt. Na chatě potkáváme známe tváře, ale pravidelní obhájci bedny chybí.  Otevírá se tedy prostor pro širší skupinu týmů. Dojezd na Karu, hodinu před odjezdem autobusu na start závodu, je standartně šibeniční čas pro přípravu. Ve finále všechno nahážu do batohu a během jeden a půl hodinové cesty na start všechno v klidu přebalím. Velkou radost mám z půjčené čelovky Lucifer, která pekelně dobře svítí.

Prolog je tentokrát o něco složitější. Je formou azimuťáku, kdy se má oběhnout asi deset kontrol. My se docela zapikáme u jedné kontroly. Prostě né a né ji najít mršku jednu malou. Ve sněhu je milión stop, takže je to pro nás spíše o náhodě, než o azimutu. Díky tomu jsme ztratili drahocenný čas a půlnoc se blíží. Už jsem smířen s tím, že prostě jednu kontrolu mít nebudeme, když v tom vzniká drobná anarchie v týmu. Díky ní nemáme ve finále ani poslední kontrolu, ani nestíháme půlnoční deadline. Nálada v týmu je na úrovní okolní teploty. Takový začátek jsme si úplně nepředstavovali. S vidinou, jak velká bude ztráta z úvodního prologu, se vydáváme vstříc Krkonoším. Dalo by se říci, že se závod u nás dělil na tři hlavní části. Za 1. časovkářskou, kdy byly za sebou časovkářské úseky na prologu, běžkařském úseku a v běhu do kopce. Za 2. expediční, kdy se nálada v týmu zvedla a tempo zpomalilo. A za 3. finišerskou, kdy jsme se na Bejkárně zvedli a snažili se ještě dohnat všechno, co jen šlo.

         Když jsme probíhali trať, kde jsme měli původně jet na běžkách, tak by to byla morda a trápení. Navíc Roman si pro jistotu zapomněl běžkařské boty doma. I tak jsme zvládli tento úsek jen s malým náskokem. Ve finále to bylo jen o prsa, abychom stihli vystartovat na časovku do vrchu. Brodík hned po startu tomu přidal ledovou příchuť. Díky tomu jsme byli schopni předbíhat týmy před námi. Problém byl v tom, že jsme už ale nedokázali držet směr přímo vzhůru. Bohužel jsme pomyslnou cílovou lajnu našli zhruba po hodině. Suma sumárum jsme vyšli z první části docela bídně. Ze třech časovek jsme zvládli jednu. Kosa v promočených botech je řádná, chvilku spočnu na seně v krmelci a vyrážíme směr Černá hora. Po cestě nás zastihne svítání a přeci jen se stoupá do kopce za světla líp. Za to sestup z Černé hory je malý peklíčko. 

Nedovedu si představit, že to tu někdo krosil ještě za tmy. Tempo je pomalé, ale to je jedno, hlavně se nějak probojovat do údolí. Následně zjišťuju, že v Krkonoších jsou dva Špičáky. Těšil jsem se na chatu a on to jen holý kopec, nikde nic. Parťák Roman Špičák slaví narozeniny, tak aspoň jedno pozitivum tento kopec má. V údolí v sámošce si dávám klobásku s vincentkou a o poznání lépe se mi pokračuje dál. Už se smiřujeme s tím, že nestíháme lanové centrum. Raději chceme hrát na jistotu, než aby se opakoval loňský scénář a došli jsme dvě hodiny po limitu. Na řadu se dostal i můj mapník. Již vloni jsem na něm sjížděl sjezdovku a byla to bomba. Letos sice sjezdovka nebyla, ale i tak bylo několik příležitostí na něj nasednout a potom počkat na parťáky až doběhnou :-)

      Na Bejkárnu jsme namotivovaní. Už žádný svlíkání a převlíkání jako vloni. Prostě pořádně zavřít batoh a jde se na to. Uprostřed vody Roman málem hází rybičku do vody. Už si to nacvičil vloni, naštěstí ho to tak asi vyděsilo, že to ustál. Překážková dráha vzhůru je parádní a celou ji prolítneme jak nic. Fakt nás bavila. Najednou jsme v takovém drajvu, že pobereme více kontrol kolem Kary, než jsme původně plánovali. Kaťa, nováček na takovém typu závodu, už začíná mít dost, ale to nevadí, celou dobu se držela a teď už je před námi Kara a jsme tam před limitem!

Myslím, že můžu mluvit i za Káťu i Romana, že závod jsme si užili a docela se nám povedl. Pár chybiček sice bylo, ale to se dá vyladit. Večer po závodě, když už to Káťa kolem osmé zalomila, jsem ještě zabojoval a dal si s Romanem jedno narozeninový pivko. To byla konečná i pro mě. Díky parťáci za super závod.

         

S1 La Corsa della Bora

Říkal jsem si, že jednou bych si rád zaběhl závod v zahraničí a díky Světu Běhu se mi to povedlo. Neříkám, že to bylo přesně to, co bych si přál. Zvolená destinace ani čas nebyl podle mých představ. Přesto jsem se chopil příležitosti a plně ji využil. Nelituji, byl to nejlepší závod, co jsem kdy běžel.

Zatímco u nás po Novém roce uhodily mrazy, já vystupuji s novým parťákem Honzou o půl páté ráno v Terstu. V tomto italském městě poblíž hranic se Slovinskem je právě +7°C. Chystáme se tu zaběhnout závod S1 la Corsa della Bora. Naše trasa měří 57km s 2500 metry převýšením. Máme jeden den na rozkoukání a vyzvednutí si startovních čísel. Zdánlivá banalita v podobě návštěvy místního sportu, kde obdržíme startovní balíček, se zvrhává ve večerní cestování do cíle závodu zhruba třicet km od Terstu. Vše dobře dopadlo a my si aspoň můžeme prohlídnou doběh do cíle v Porto Piccolo. Zajímavostí je, že některé mapy tento přístav ještě nezobrazují. Vše je nové a na Google Earth je jen staveniště. Myšlenka na vydatný spánek před závodem umírá s jedenáctou večerní, kdy dobalujeme poslední věci na závod. Seznam povinné výbavy se nám zdá dost přehnaný. Tolik věcí jsem neměl ani na stovkových závodech. Na startu jsme pak asi jediní, kdo si povinnou výbavu vzal k srdci a taky na záda.

Ráno budíček v pět a nahrnout se do autobusu, který nás hodí do Slovinska na start. Vítá nás mrazivé počasí, -7°C je v tričku a větrovce docela znát. Choulíme se v hloučkách, fotíme a čekáme na zpožděný autobus. S prvními slunečními paprsky je odstartováno. Zima je solidní a první seběh je v té tlačenici docela o kotníky. Zbytečně to nehrotíme a běžíme s Honzou pospolu. Přichází takové to kouzelné ráno, kdy vidíte široko daleko, zem je pokryta jinovatkou a do toho svítí slunce. Následují dva prudké seběhy a následná stoupání. Při prvním seběhu si hned všimnu záchranářů, kteří jsou rozeseti co padesát metrů po suťovisku. Mimo nebezpečné úseky jsou pak co 5 km další. To je koncentrované bezpečí až až. 

Přesto díky zmrzlé zemi Honza a  časem i já hážeme saltíčko vpřed. Dobíháme na první občerstvovačku. Italská občerstvovačka měla své klady i zápory. Hlavní negativum byl asi fakt, že jsem nemohl ochutnat všechno a musel jsem raději vyběhnout dřív, než bych se tam přejedl. Stoly byly plné pečeného masa, šunek, sýru, ovoce, že to jsem ještě neviděl. V druhém stoupání nás vítá pohled na Terst a zároveň mě opouští Honza, kterému tempo přestává vyhovovat. Běžím s dobrou náladou, že nejhorší mám už za sebou. 

Občas se chytnu nějaké skupinky běžců a popovezu se s nimi. A když už nemůžu, tak fotím J Běží se mi suprově a vůbec nejde poznat, že bych protancoval celý Silvestr. Jak si jedu na vlně, tak omylem probíhám občerstvovačku na 34km, což mi udělalo vrásku na obličeji, ale jen jednu. Takže si můžu spokojeně dál užívat běhu. Trasa se vine na hranici mezi lesem a srázem k moři. Což má za následek, že člověk má pořád chuť zastavovat a kochat se výhledem na moře. Skoro celý závod se běží terénem, převážně po kamenech. Asfaltu by tu člověk našel dohromady jen pár kilometrů. Než se naději, tak se blížím k finálnímu sešupu na pláž. 

Tam už se cítím docela unaven, protože se to snažím tlačit na sedm hodin. Tak dobře jsem ještě 57km v terénu nikdy nezaběhl. Poslední tři kilometry po pláží a v Porto Piccolo byly namáhavé a krásné zároveň. Na posledních schodech se projevila ještě chlapská ješitnost, kdy na hranici pádu ještě předbíhám čtvrtou ženu celkově. Cíl. Padá na mě únava a cítím se trochu ztracen. V přístavu je hromada lidí, většina mluví Italsky a já se musím někam dohrabat ke svým věcem, které jsem si nechal poslat do cíle. Po chvíli nacházím zázemí závodu, ale mé věci sem dorazí až s dvouhodinovým zpožděním. To už tu je i Honza, který doběhl půl hodinky po mě. Aspoň je dostatek času na sdělení si zážitků, zhodnocení závodníků z delší 100mílové trasy a protažení. Se západem slunce dorazí věci a já ještě stíhám s posledními paprsky dát koupel v moři. Ideální regenerace.

Dvoudenní návštěvou Benátek pak zakončujeme náš závodní víkend v Itálii. Závod krom pozdějšího dovezení věcí do cíle neměl žádnou chybu. Vrátil jsem se z něj namotivovaný do sezóny a už se těším na nějaký další flák. Jo a taky by mě lákalo příští rok zkusit delší stomílovou variantu tohoto závodu - Ipertrail.