pondělí 3. dubna 2017

Krkonošský survival 2017

Otvírák outdoorové sezóny je tu. Již po třetí se stavím na start Krkonošského survivalu. Když si vzpomenu na předchozí ročníky, tak se mi tu spíše nedaří, třeba se to letos zlomí. Třetí člen týmu se hlásí zhruba měsíc před startem, a tak máme docela dost času přemýšlet nad tím, jak tento dvacetihodinový závod, plný kontrol a vložených chuťovek, zdárně a hlavně v časovém limitu přežít.
Chvilku před odjezdem do Krkonoš se dozvídáme dvě dobré zprávy. Počasí bude parádní a zrušily se běžky, z kterých jsem měl po loňsku největší respekt. Na chatě potkáváme známe tváře, ale pravidelní obhájci bedny chybí.  Otevírá se tedy prostor pro širší skupinu týmů. Dojezd na Karu, hodinu před odjezdem autobusu na start závodu, je standartně šibeniční čas pro přípravu. Ve finále všechno nahážu do batohu a během jeden a půl hodinové cesty na start všechno v klidu přebalím. Velkou radost mám z půjčené čelovky Lucifer, která pekelně dobře svítí.
Prolog je tentokrát o něco složitější. Je formou azimuťáku, kdy se má oběhnout asi deset kontrol. My se docela zapikáme u jedné kontroly. Prostě né a né ji najít mršku jednu malou. Ve sněhu je milión stop, takže je to pro nás spíše o náhodě, než o azimutu. Díky tomu jsme ztratili drahocenný čas a půlnoc se blíží. Už jsem smířen s tím, že prostě jednu kontrolu mít nebudeme, když v tom vzniká drobná anarchie v týmu. Díky ní nemáme ve finále ani poslední kontrolu, ani nestíháme půlnoční deadline. Nálada v týmu je na úrovní okolní teploty. Takový začátek jsme si úplně nepředstavovali. S vidinou, jak velká bude ztráta z úvodního prologu, se vydáváme vstříc Krkonoším. Dalo by se říci, že se závod u nás dělil na tři hlavní části. Za 1. časovkářskou, kdy byly za sebou časovkářské úseky na prologu, běžkařském úseku a v běhu do kopce. Za 2. expediční, kdy se nálada v týmu zvedla a tempo zpomalilo. A za 3. finišerskou, kdy jsme se na Bejkárně zvedli a snažili se ještě dohnat všechno, co jen šlo.
         Když jsme probíhali trať, kde jsme měli původně jet na běžkách, tak by to byla morda a trápení. Navíc Roman si pro jistotu zapomněl běžkařské boty doma. I tak jsme zvládli tento úsek jen s malým náskokem. Ve finále to bylo jen o prsa, abychom stihli vystartovat na časovku do vrchu. Brodík hned po startu tomu přidal ledovou příchuť. Díky tomu jsme byli schopni předbíhat týmy před námi. Problém byl v tom, že jsme už ale nedokázali držet směr přímo vzhůru. Bohužel jsme pomyslnou cílovou lajnu našli zhruba po hodině. Suma sumárum jsme vyšli z první části docela bídně. Ze třech časovek jsme zvládli jednu. Kosa v promočených botech je řádná, chvilku spočnu na seně v krmelci a vyrážíme směr Černá hora. Po cestě nás zastihne svítání a přeci jen se stoupá do kopce za světla líp. Za to sestup z Černé hory je malý peklíčko. 
Nedovedu si představit, že to tu někdo krosil ještě za tmy. Tempo je pomalé, ale to je jedno, hlavně se nějak probojovat do údolí. Následně zjišťuju, že v Krkonoších jsou dva Špičáky. Těšil jsem se na chatu a on to jen holý kopec, nikde nic. Parťák Roman Špičák slaví narozeniny, tak aspoň jedno pozitivum tento kopec má. V údolí v sámošce si dávám klobásku s vincentkou a o poznání lépe se mi pokračuje dál. Už se smiřujeme s tím, že nestíháme lanové centrum. Raději chceme hrát na jistotu, než aby se opakoval loňský scénář a došli jsme dvě hodiny po limitu. Na řadu se dostal i můj mapník. Již vloni jsem na něm sjížděl sjezdovku a byla to bomba. Letos sice sjezdovka nebyla, ale i tak bylo několik příležitostí na něj nasednout a potom počkat na parťáky až doběhnou :-)
      Na Bejkárnu jsme namotivovaní. Už žádný svlíkání a převlíkání jako vloni. Prostě pořádně zavřít batoh a jde se na to. Uprostřed vody Roman málem hází rybičku do vody. Už si to nacvičil vloni, naštěstí ho to tak asi vyděsilo, že to ustál. Překážková dráha vzhůru je parádní a celou ji prolítneme jak nic. Fakt nás bavila. Najednou jsme v takovém drajvu, že pobereme více kontrol kolem Kary, než jsme původně plánovali. Kaťa, nováček na takovém typu závodu, už začíná mít dost, ale to nevadí, celou dobu se držela a teď už je před námi Kara a jsme tam před limitem!
Myslím, že můžu mluvit i za Káťu i Romana, že závod jsme si užili a docela se nám povedl. Pár chybiček sice bylo, ale to se dá vyladit. Večer po závodě, když už to Káťa kolem osmé zalomila, jsem ještě zabojoval a dal si s Romanem jedno narozeninový pivko. To byla konečná i pro mě. Díky parťáci za super závod.

         

Žádné komentáře:

Okomentovat