Otvírák
outdoorové sezóny je tu. Již po třetí se stavím na start Krkonošského
survivalu. Když si vzpomenu na předchozí ročníky, tak se mi tu spíše nedaří,
třeba se to letos zlomí. Třetí člen týmu se hlásí zhruba měsíc před startem, a
tak máme docela dost času přemýšlet nad tím, jak tento dvacetihodinový závod,
plný kontrol a vložených chuťovek, zdárně a hlavně v časovém limitu
přežít.
Chvilku před
odjezdem do Krkonoš se dozvídáme dvě dobré zprávy. Počasí bude parádní a
zrušily se běžky, z kterých jsem měl po loňsku největší respekt. Na chatě
potkáváme známe tváře, ale pravidelní obhájci bedny chybí. Otevírá se tedy prostor pro širší skupinu
týmů. Dojezd na Karu, hodinu před odjezdem autobusu na start závodu, je
standartně šibeniční čas pro přípravu. Ve finále všechno nahážu do batohu a
během jeden a půl hodinové cesty na start všechno v klidu přebalím. Velkou
radost mám z půjčené čelovky Lucifer, která pekelně dobře svítí.
Prolog je
tentokrát o něco složitější. Je formou azimuťáku, kdy se má oběhnout asi deset
kontrol. My se docela zapikáme u jedné kontroly. Prostě né a né ji najít mršku
jednu malou. Ve sněhu je milión stop, takže je to pro nás spíše o náhodě, než o
azimutu. Díky tomu jsme ztratili drahocenný čas a půlnoc se blíží. Už jsem
smířen s tím, že prostě jednu kontrolu mít nebudeme, když v tom vzniká drobná
anarchie v týmu. Díky ní nemáme ve finále ani poslední kontrolu, ani
nestíháme půlnoční deadline. Nálada v týmu je na úrovní okolní teploty.
Takový začátek jsme si úplně nepředstavovali. S vidinou, jak velká bude
ztráta z úvodního prologu, se vydáváme vstříc Krkonoším. Dalo by se říci,
že se závod u nás dělil na tři hlavní části. Za 1. časovkářskou, kdy byly za
sebou časovkářské úseky na prologu, běžkařském úseku a v běhu do kopce. Za
2. expediční, kdy se nálada v týmu zvedla a tempo zpomalilo. A za 3. finišerskou,
kdy jsme se na Bejkárně zvedli a snažili se ještě dohnat všechno, co jen šlo.
Když jsme probíhali trať, kde jsme měli
původně jet na běžkách, tak by to byla morda a trápení. Navíc Roman si pro
jistotu zapomněl běžkařské boty doma. I tak jsme zvládli tento úsek jen
s malým náskokem. Ve finále to bylo jen o prsa, abychom stihli vystartovat
na časovku do vrchu. Brodík hned po startu tomu přidal ledovou příchuť. Díky
tomu jsme byli schopni předbíhat týmy před námi. Problém byl v tom, že jsme už
ale nedokázali držet směr přímo vzhůru. Bohužel jsme pomyslnou cílovou lajnu
našli zhruba po hodině. Suma sumárum jsme vyšli z první části docela bídně.
Ze třech časovek jsme zvládli jednu. Kosa v promočených botech je
řádná, chvilku spočnu na seně v krmelci a vyrážíme směr Černá hora. Po
cestě nás zastihne svítání a přeci jen se stoupá do kopce za světla líp. Za to
sestup z Černé hory je malý peklíčko. 
Nedovedu si představit, že to tu
někdo krosil ještě za tmy. Tempo je pomalé, ale to je jedno, hlavně se nějak
probojovat do údolí. Následně zjišťuju, že v Krkonoších jsou dva Špičáky.
Těšil jsem se na chatu a on to jen holý kopec, nikde nic. Parťák Roman Špičák
slaví narozeniny, tak aspoň jedno pozitivum tento kopec má. V údolí
v sámošce si dávám klobásku s vincentkou a o poznání lépe se mi
pokračuje dál. Už se smiřujeme s tím, že nestíháme lanové centrum. Raději
chceme hrát na jistotu, než aby se opakoval loňský scénář a došli jsme dvě
hodiny po limitu. Na řadu se dostal i můj mapník. Již vloni jsem na něm sjížděl
sjezdovku a byla to bomba. Letos sice sjezdovka nebyla, ale i tak bylo několik
příležitostí na něj nasednout a potom počkat na parťáky až doběhnou :-)
Na Bejkárnu jsme namotivovaní. Už žádný
svlíkání a převlíkání jako vloni. Prostě pořádně zavřít batoh a jde se na to.
Uprostřed vody Roman málem hází rybičku do vody. Už si to nacvičil vloni,
naštěstí ho to tak asi vyděsilo, že to ustál. Překážková dráha vzhůru je
parádní a celou ji prolítneme jak nic. Fakt nás bavila. Najednou jsme
v takovém drajvu, že pobereme více kontrol kolem Kary, než jsme původně
plánovali. Kaťa, nováček na takovém typu závodu, už začíná mít dost, ale to
nevadí, celou dobu se držela a teď už je před námi Kara a jsme tam před limitem!
Myslím, že
můžu mluvit i za Káťu i Romana, že závod jsme si užili a docela se nám povedl.
Pár chybiček sice bylo
