Czech Adventure race - Běhal v dešti

Adventure race je závod smíšených týmů v přírodním víceboji

Letmo úvodem, co to vlastně Adventure race je. Je to závod čtyřčlenných smíšených družstev v přírodním víceboji, kde se tým společně pohybuje po povinných kontrolách, ale cestu samotnou si určuje sám. V praxi to vypadá tak, že společně tým absolvuje například cyklistickou etapu, kde si mapují pro sebe co nejjednodušší postup avšak tak, aby prošli všechny kontroly dané etapy. Pak volně přechází na další disciplínu a další a další. Času na spánek moc není. Limit je zhruba 75 hodin a trasa má odhadem 450 km.
Já se na tento závod přihlásil již po třetí. V loni jsme byli nuceni vzdát, proto jsme měli s tímto závodem nevyřešené účty. Tým jsme obměnili pouze z jedné čtvrtiny – chlapy zůstávají, ženy se mění :-). Náš tým EPO Běhal v dešti měl vysoké ambice. Dostat se v limitu do konce a neskončit poslední. Může se to zdát jako banalita, ale zkuste si něco podcenit na třídenním závodě. Ještě před závodem zažíváme krušné chvilky při shánění kolejdy. Což je jakýsi pseudovozík na kanoe, pokud je chcete tahat po souši. Málokdo to zná a ještě méně lidí je vlastní.

Adventure race se první den nevyhrává, hlavní je nepřepálit začátek.

Zbytek výbavy jako kola, pádla, inliny a sedáky už jsou bez problémů. V úterý navečer se společně setkáváme v kempu Adršpach. Náš tým ve složení Martin, Víťa, Majda a já je připraven na vše. Teda krom té strašné zimy, která tu v údolí právě panuje. Potkáváme kamarády i známé a všichni se těšíme. Určitě to bude super závod, jen škoda, že je tu pouze 9 týmů. Takový obří závod by si zasloužil aspoň dvojnásobnou účast. Chystáme si věci do noci a pak si jdeme užít na dlouhou dobu poslední pořádný spánek.
Vstáváme před sedmou ráno. Na všech je znát nervozita. Už aby to začalo. Mně se už v noci zdálo, že závodím a nejraději bych se už viděl v cíli. Pár slov do kamery, předzávodní týmové foto, popřát soupeřům hodně zdaru a jde se na to. V osm ráno je odstartováno. První etapa je běžecká a vede nás do Adšpašských skal. Běží se podle toho, jak je tým namotivovaný. Náš tým běží jen do prvního stoupání. Musíme běžet chytře a zbytečně se neunavit. Respektive první den se tento závod nevyhrává. První kontrolu na vyhlídce cvakáme stejně v zástupu ostatních týmů. Pak už se to začíná trhat a krom Jonášova týmu už nikoho moc nepotkáváme. Začínáme si uvědomovat, že to bude hodně nahoru a hodně dolů. Spousty vyhlídek, schodů, strmých stoupání a neběhatelných klesání. První etapu máme za tři hodinky hotovou a jsme rádi, že jsme trochu před naším plánem.
Člověk by se i zaradoval, že už pouze 72 hodin do cíle. Depo máme trochu pomalejší, protože Majda, náš nováček, potřebuje chvilku, aby se srovnala. Aspoň máme víc času na lelkování. Následuje zbytek dne na kolech, kde zvládáme defekt i zastávku v hospodě na Kofole. Hlavně nepřepálit start. Pořád se potkáváme s Jonášovým týmem, což přispívá pouze k lepší náladě v týmu. Navečer v depu opět necháváme kola a vydáváme se na celonoční trek. Všichni víme, že to bude doopravdy dlouhá etapa. Rozhodně to bude více připomínat pochodové cvičení než běh v našem podání.

Západ slunce si užíváme kde jinde než na vyhlídce a s kým jiným než s Jonášovým týmem. Naštěstí pak dělají orientační chybu a my jim pomyslně unikáme. V noci v kopcích naštěstí taková zima není a i hvězdy jdou krásně vidět, takže se pochoduje v rámci možností dobře. Chvílemi se chce spát hodně a chvílemi ještě víc. Na to jsou tam ale parťáci, aby rozproudili „zábavu“. Povídáme si vtipy, pijeme extra dobrou železitou vodu z pramene a šlapeme, co to jen jde. Etapa se nám tak líbila, že na ní strávíme dokonce o pár hodin více, než jsme původně chtěli.

Rozjezd cyklistické etapy je krušný, nakonec si ho ale zpestříme i o knedlo zelo vepřo.

Další depo se nám protáhne na více jak hodinu. Je potřeba se postarat o nohy a žaludek, přebalit si věci a nachystat kola. Kluci stíhají půlhodinový spánek. Potkáváme se opět s Jonášovým týmem a už letíme na kolech vstříc další etapě. Ze začátku se docela trápíme. Mě osobně bolí zadek a nohy se nějak nechtějí rozjet. Ostatní jsou na tom dost podobně. Je to tryzna, která nás naštěstí po pár kontrolách opouští a nám to najednou jde nějak lehce. Na oběd se dokonce stavíme v oblíbené hospůdce na knedlo zelo vepřo.

Náladu mi ani nezkazí prodřená záda od batohu, protože jsem s tím nějak od začátku počítal. Rádi bychom stihli následující orienťák ještě za světla, to se nám daří dost na hraně. Opět se tam potkáváme s Jonášovým týmem. Naštěstí se nebojíme to napálit polem nepolem, kopcem i roklí a tak získáváme opět drobný náskok. Bolskros, překážkový běh, se mi dost líbil, i když jsem rád, že jsem neviděl, v čem jsme plavali. Jinak to byla sranda, pořád nahoru a dolů, seskočit vyskočit. Rozhodně větší sranda než potom v mokrém oblečení běžet ty kilometry do depa. Na kánoi začíná naše první souhra s Majdou. Vypadá to, že to půjde a tak se plavíme zatím pouze kousek proti proudu na jumarování a následné slanění.
Jako jediný tým máme specialitku v podobě jednoho minijumaru pouze na nohu. To má za následek, že pouze nám se stávalo, že nám minijumar vycvakl. Před už seriózní etapou na vodě dáváme Jonášovu týmu náskok. Já z této etapy mám největší bobky vzhledem k tomu, že vím, jaký jsem vodák. Majdě to raději moc nepřiznávám, ale potom, co jsem s ní vymetl asi všechno křoví na řece, na to asi přišla sama. Hned u druhého jezu na nás rozlícený a zlý pán volá policii, protože nedokáže pochopit, že existují vodáci, co splouvají řeku i ve tři ráno.

Přibývá adrenalin a nám tečou nervy a voda do lodi.

Chvilku po třetí už Martin vytahuje občanku před strážníky. Ti nám spočítají jezy, co nás ještě čekají a popřejí hodně štěstí. V noci nám to ale moc nejelo a byl to boj. Proto jsme chvilku před ránem zaveleli k pauze. Hodinový spánek na břehu za autem byl sladký, ale zároveň dost studený. Museli jsme se chvilku pak procházet po břehu, aby se nám rozproudila krev. Po chvilce pádlování už to bylo cajk. Dokonce nám vznikla taková komická situace, kdy já jsem jel v tričku a Majda zababušená v bundě a pláštěnce.

Martin s Víťou nám razili cestu a my to měli o to trochu lehčí. I tak mi ale řeka přišla dost nekonečná. Samý meandr, spadený strom anebo něco, co narušovalo můj spánek v kánoi. Nehledě na to, že nám tam furt teklo. Poslední úsek, kde přehrada Rozkoš vypouští část sebe, je o dost rychlejší a tím náročnější. Adrenalinu přibývá a nervy tečou. Naštěstí je to jen krátký úsek, i když dost zběsilý. Končí voda a začíná projekt zvaný Kolejdy. Instalujeme naše podvozky na kánoe.

Když ale obhlídneme stav asfaltky, tak naše naděje, že na inlinech potáhneme lodě, berou rychle za své. Docela se vyčasí a my pod rozpáleným sluncem táhneme naše lodě na vachrlatých kolečkách nekonečných devět kilometrů až na přehradu Rozkoš. Tam v dáli na přehradě zpozorujeme dvě kánoe a nám je jasný, kdo v nich je. Nasazujeme tempo, i když na přehradě je těžké držet směr. Sinice jsou všude kolem nás a kostry ryb na břehu mluví za vše. Co nejrychleji chceme z přehrady vypadnout i za cenu, že na břehu dojíždíme Jonášův tým. Nasazujeme opět naše super kolejdy a zatímco Jonášův tým si vybírá slabší chvilku, my jsme na vlně.

Závěrečný finish v zombie stavu protkaný mikrospánkem a vytoužené finálové depo.

Nasazujeme k trháku, k asi osmikilometrovému tahání kánoí po souši. I naše kolejdy stávkují, ale my to zvládnem. Zvládáme to dokonce tak bravurně, že i depem prosvištíme a nastřelení se pouštíme na poslední kola poslední noc. Nastřelení mi vydrží přesně ještě asi tak patnáct minut a pak mě přepadne spánek. V týmu je to tak padesát na padesát. S Víťou si to docela šněrujeme po silnici, zatímco Marťas s Majdou vypadají docela svěže. Absolvujeme příjemné zastavení v hospůdce, kde si dáváme utopence.
Hostinský je tak srdečný, že nám dokonce přinese i Kofolu a Studentskou pečeť na účet podniku. To náš spánek opět trochu oddálí. Když stoupáme na kolech, tak to jde. Ale na delší sjezd si netroufáme. Přeci jen by někdo z nás mohl projet nějakou zatáčku rovně. Dáváme si proto tolik vytouženou půlhodinku spánku. Po půlhodince mě někdo probouzí a já vůbec netuším, kde to jsem a kdo je tu se mnou. Po chvilce se dostávám zpět do tvrdé reality a pokračujeme dál.

Na závěr etapy si dáváme ještě pořádný kopec s asi milionem serpentin. Jak ale už všichni cítí depo, tak to překvapivě odsýpá. Už nás čeká jen poslední orienťák a bude konec. Já si hned ze začátku vyberu tři mikrospánky a zombie stav, pak už se dostávám trochu do normálu, jak to jen třetí den závodu jde. Dokonce potkáváme opět i Jonášův tým. Ten má ale velkou ztrátu proti nám a všem je jasné, že tu je už rozhodnuto. Společnými silami to doklepeme do cíle a je hotovo. Nikde nikdo, až po chvilce se rozezní znělka Stand up for the champions a přichází orgové. Boucháme šampáňo a jsme rádi, že jsme v cíli. Je to báječný pocit.
Teď přichází na řadu sprcha, pořádné jídlo a spánek. Během toho končí další týmy i z mini kategorie. Vyhlášení je pak příjemným překvapením, protože se dostáváme v kategorii akademiků na třetí místo. Jinak top five z devíti týmů :-D Jsem moc rád, že jsem se tohoto závodu účastnil a doufám, že příští rok se tu opět objevím a s více týmy budu moci poměřit síly.

Drakensberg ultratrail - JAR

Což takhle dát si ultra zemí Mordoru?

Když už letím na čtyři týdny do Jihoafrické republiky, tak proč si tam něco nezaběhnout? Oko mi padlo na Ultratrail Drakensberg. Ze čtyř vzdáleností se mi samozřejmě nejvíce zamlouvá stomílovka. Kamarádky mě ale drží při zemi s tím, že pak budu potřebovat ještě tři týdny fungovat a hlavně řídit po Africe. Volím tedy stokilometrovou variantu napříč NP Drakensberg. Startovné je samo o osobě dost pálka, protože asi polovinou ceny přispíváme na ochranu nosorožců.

V pátek přijíždíme na start závodu. Už z dálky nás vítají hory Drakensbergu s pozadím majestátních hradeb království Lesoto. Zde by klidně mohl Tolkien brát inspiraci na zemi Mordor. Nejde samozřejmě o království jako takové, ale o více jak tři tisíce metrů vysoké skalní štíty, které chrání toto království. Jsme tu o něco dříve, tak se jdeme ještě projít po kopečkách kolem. Odpoledne se registrujeme. Krom triček dostáváme přiděleny i stany, ve kterých se můžeme vyspat. Večer máme briefing s vysvětlením trasy. Na mě je těch informací v angličtině hodně, a tak tomu nechávám volný průběh. Hlavní je, že všude je pitná voda, žádné zvíře se mě nebude snažit sežrat a odjezd na start je ve tři ráno před branou. Zbytek se nějak poddá.
Ve tři ráno tedy nastupuji do pofidérního autobusu řízeném ještě pofidérnějším Afričanem. Naštěstí se za chvilku autobus začíná plnit dalšími běžci a já vím, že jsem tu dobře. Autobusem jedeme směrem k hranicím s Královstvím Lesoto. Po chvilce se asfaltka mění v prašnou cestu, a i ta po zanedlouho ztrácí svou kvalitu. Na hřebeni po pravé straně vidíme občas nějakou čelovku některého z borců ze stomílovky. Kodrcá to čím dál víc a mně začíná být blbě. Jsem dost šťastný, když konečně vystupujeme. Sotva se rozkoukám a žaludek se zklidní, hned mě odchytne kameraman a chce rozhovor. Houby mu po ránu rozumím, ale tak si povídám to svoje a všichni jsou spokojení. Přijíždí další autobusy a běžců přibývá. Člověk by čekal více černých běžců, ale muži i ženy mají pouze jednoho zástupce. V pět ráno se řadíme u hraniční závory a je odstartováno.

Na první velké občerstvovačce mám královský servis.

Nechci přepálit start. Je tma a vím, že to bude dlouhý. Dopředu se poklusem vydává jen jeden borec a nikdo ho nechce následovat. Tak to teda ne a pouštím se za ním. Na to reagují další tři běžci a společně se dereme vpřed. Čeká nás výběh na skutečnou hranici s Lesoto, která je ve třech tisících metrech nad mořem. Je to jediná hranice na východě království, kudy se dá dostat dovnitř. Navíc se dá do sedla dostat pouze pěšky nebo offroadem. Makáme, co to jde a mně se docela daří. Občas kolem nás projede teréňák a zvíří prach. Prachu je tu ostatně až nezdravě hodně. Nahoře v sedle jsem na druhé pozici.

Pak mě ale trochu zmatou fáborky, které vedou dál do království. Chvilku po nich běžím, ale nemám z toho dobrý pocit, protože s sebou nemám pas. Pak mi dochází, že je to trasa stomílařů a raději se vracím. Při seběhu se dostávám opět na druhou pozici. Tak nějak si žiju v euforii a z euforie. To má za následek, že na nějaké šetření sil kašlu a makám, co to jde. Člověk musí zkoušet, co vydrží. Po dvaceti kilometrech všechno šlape jak na drátkách. Pak ale začne docházet pára, a já netuším proč. Začínají mě předbíhat běžci. No co už. Nějak se mi nechce běžet. Což o to, hlava by běžela, ale nohy ne.

V tomto stavu poklusávám po náhorních plošinách, když v tom se mi jako fata morgána zjeví občerstvovačka. Borec stojící uprostřed ničeho. Má malý stolek, kde má tyčinky a pár lahví nápojů. Hodně tam fouká a on dost zápasí s větrem. Přijde mi to jako dost zvláštní situace. Dobíhám na první velkou občerstvovačku na čtyřicátém kilometru. Uklidím se do hangáru a najednou ke mně přijdou dvě organizátorky a starají se o mě jako o vlastního. Jedna mi doplní camellback a opět mi ho zabalí pěkně do vesty. Druhá se zatím stará, abych měl co jíst a pořádně se namazal před sluníčkem. Když vidí můj opalovák, tak mi raději sežene nějaký tester padesátku. Přeci si na měsíc v Africe nebudu brát nějaký malý balení opalováku. :-)

Tak trochu jiný kraj…

Zjišťuji první velký problém a už taky vím, proč mi to neběželo. Za prvních čtyřicet kilometrů jsem vypil pouze půl litru vody. To je průser! Jako bych si to předtím neříkal, že se to může stát. Stezka vede údolím proti proudu říčky a já nemám šťávu. Když potkám lidi, tak se snažím vypadat, že běžím, abych nevypadal jako úplná lemra. Závod v pravém slova smyslu pro mě asi skončil, teď jedu hlavně na dokončení. Když si toto uvědomím, v klidu se vyzuji a jdu se ráchat do vody. Sedím si spokojeně na kameni, nohy v potoce, když mě postupně předbíhá dalších pár běžců.
Po čtvrthodince nicnedělání pokračuji dál. Do kopce to fakt nejde a motá se mi hlava. Z kopce to nějakým zázrakem jde. Na zádech si s sebou nesu nějakou divnou vodu ,a i když ji vyměním, tak ji camelback změní opět v jen těžce pitnou vodu. Možná jsem si měl ten nový camelback vícekrát propláchnout.

Na padesátém kilometru měním trochu strategii. Vypiji tam, co se dá, sním pár brambor a hlavně si nechám z petflašky udělat provizorní kalíšek. S ním pak běhám od pramínku k pramínku a vždycky a všude piju. Jeden kalíšek hrknu do sebe a pak si vodu nesu dál. Tak putuji celý den po úbočích Dračích hor a přes jeho vrcholky. Málokdy někoho potkám a každá občerstvovačka je za odměnu.Takto jsem si to úplně nepředstavoval. Jak si tak koukám pod nohy, všimnu si ostnů z dikobraza. Prostě trochu jinej kraj.

Závěr ve znamení bloudění, nekonečného stoupání v dešti a úprku před místní zvěří.

Jak se začíná stmívat a já se blížím na další občerstvovačku na 70.km. Čeká mě ještě jeden slušnej brod. Padá tma a s ním začíná i mírně krápat. To je to, co znám a začíná se mi vracet síla. Vydávám se do tmy vstříc nepříznivému počasí a posledním kopcům. Najednou všechno jde tak, jak jsem si přál. Jak cítím cíl, tak přidávám. Poslední občerstvovačka. Tři orgové spolu se třemi strážci parku sedí u ohně v dešti.

Něco sním a chci vyběhnout dál, ale nevím kam. Celá trasa je totiž značená a my nemáme ani mapu. Jeden kluk mi řekne, že musím běžet zpět a na křižovatce vpravo. Divně se u toho směje a já mu moc nevěřím. Běžím tedy tak, jak řekl, ale nic nenacházím. Vracím se tedy zpět na občerstvení v domnění, že si ze mě dělal srandu, ale ne. Na druhý pokus nacházím nějakou jinou křižovatku. Vydávám se po stezce, ale něco mi říká, že jdu vážně špatně. Pak najednou uslyším napůl štěkot napůl vrčení a já přemítám, jestli to zvíře uteče, a nebo mám raději brát nohy na ramena já.
V tu chvíli chytám alespoň signál od kamarádek. A dozvídám se o důležité křižovatce, o které byla řeč na briefingu před startem. Teď do sebe dost věcí zapadá a já se vracím na správnou cestu. Už to chci mít za sebou. Dávno jsem už překročil časový limit, za který jsem to chtěl uběhnout. Říkám si, že už bych měl pomalu klesat do cíle, ale vůbec. Pořád stoupám a za každou další zatáčkou se otevírá nové stoupání. Je to divný, ale kvůli dešti, mlze a tmě jsem totálně dezorientovaný.

Konečně sbíhám dolů do vesnice. K mému překvapení ale po chvíli vybíhám z vesnice a pokračuji ještě dál. Můj cíl je ještě tři dlouhé kilometry daleko. To se už zvládne a já po necelých 24 hodinách jsem v cíli na 7. místě. Dostávám fakt nepovedenou finisherskou medaili a jsem štastnej. Šťastnej, že jsem si tohle dobrodružství nenechal ujít. Díky holkám, že na mě v cíli tak dlouho čekaly a odvezly mě pak spát do nedalekého kempu a já už nikam nemusel pěšky.

Thajsko - 3 závody

Jako Evropana na vás budou koukat trochu jako na exota. 
Proč by člověk jezdil běhat do Thajska? Rozumný důvod mě nenapadá, ale jako zpestření dovolené proč ne? Rozhodně se jedná o nevšední zážitek, který by si každý nadšený běžec neměl nechat ujít. Budu tu psát hlavně o silničních závodech, protože ty jsem si běhal každý víkend. Přestože Thajsko hostí i terénní ultratraily s body do UTMB.

Závody u nás a závody v Thajsku jsou si v ledasčem podobné, přesto se najde několik rozdílů, které člověka překvapí, zarazí a nebo mu přinejmenším vykouzlí úsměv na rtech. Pokud hledáte nějaký závod, nejlepší je mrknout samozřejmě na net. Většinou po zadání hesla běh – Thajsko vám vyskočí několik běžeckých agentur, co startovné domluví. Problém nastává hned na začátku, většina textu je totiž v thajštině. Strýček Google něco dokáže přeložit, ale i tak je to občas dost sázka do loterie.
Naštěstí pořadatelé závodů většinou komunikují přes Facebook i anglicky, takže není problém se domluvit skoro na všem. Každý víkend se běží několik závodů od 10 km až po maraton. Stačí si jen vybrat. Počítejte s tím, že závody startují v brzkých ranních hodinách, ještě za tmy, dokud jsou teploty v mezích snášenlivosti. Jako Evropana Vás tam budou mít trochu za exota, tedy pokud zrovna neběžíte mezinárodní maraton. Dost tomu taky pomáhalo, že jako kudrnáč jsem vyčníval nad Thajci o hlavu. Na druhou stranu si s Vámi chce spousta lidí povídat, nebo se alespoň fotit. Po samotném závodě dostanete místo vody do ruky kokos a čeká vás pořádná hostina, kde doberete energii. Jen je dobré se vyhnout Kum Yum polévkám, která jsou dost pálivé a na lačný žaludek nedoporučuji – vyzkoušeno.

Charitativní běh Vichaivachine Minimaraton 2
Tento závod na 10,5 km se nekonal v Bangkoku, ale ve vedlejším městě. Takže jsem až do osudného rána žil v domnění, že doprava na registraci a samotný start bude pohoda. Registraci a uhrazení startovného jsem zvládl ještě doma přes počítač. S organizátory se dalo domluvit, aby mi startovní balíček neposílali kamkoliv po Thajsku, ale raději ať mi ho nechají ráno na registraci. Start je naplánován na 6 ráno, teplota 28 °C. Startovné mě stálo 300kč.
Vstávám před čtvrtou ráno, abych vše stihl. S mototaxi jsem domluvený na půl pátou, že mě bude čekat na ulici. Jaké je překvapení, že tam nikdo nestojí. Ulice je lemována pouze nastartovanými auty a v nich spícími řidiči. Tuktuky se prohánějí ulicí a já využívám jejich služeb. Cena je dohodnuta a místo je určeno. Teda jen do doby, kdy mi prozradí, že můj cíl je mimo Bangkok a že cena bude mnohem vyšší. S tím nesouhlasím, a proto vystupuji. Čas se mi krátí a já přemýšlím, co dál. Absence internetu v telefonu mi teď dost komplikuje život. Nezbývá, než si vzít taxíka. Ten mě veze na místo skoro půl hodiny, a to i po dálnici. Nedokážu si představit, kudy bych se proplétal s tuktukářem.

Zázemí na policejní akademii, sanitka co 500 metrů a neustálé fotky s místními. 
Na místě je asi tak tisíc běžců a většina z nich jsou v tričkách závodu. Celé zázemí je na policejní akademii. Tím, že se běh koná na podporu nemocnice, tak i ona je tu zastoupena v hojném počtu a má tu spoustu stánků, kde se prezentují jednotlivé obory. Já si šel změřit jen tlak, aby se neřeklo. Trochu si tu připadám nesvůj, když na mně lidi pořád koukají a dokonce se chtělo pár běžců se mnou fotit. Mimo mě tam byl asi už jen jeden Evropan. Všichni Thajci jsou před závodem nadšení a natěšení. Fotí se a někteří mají různé kostýmy. Jsou dvě možnosti. Běh na 10,5km a procházka na 3,5km.
V šest ráno je odstartováno. Já vůbec netuším, jak takový závod rozběhnout. První kilometr si dávám svižnější, to má za následek, že na druhém kilometru ze mě leje jako bych se zabalil do potravinářské folie. Sanitky s potencionální záchranou jsou rozmístěny cca po pět seti metrech. Kolem mě se vyselektovala skupinka, kde jsem vyčníval minimálně o hlavu a těžší jsem byl taky aspoň o 20 kilo. Funím jedinej, teda mi to aspoň přijde. Přichází první voda. Ne na brodění, ale na pití. Na jednu stranu to samozřejmě přijde vhod. Na tu druhou se ve všech turistických průvodcích dočtete, že vodu pijte jedině balenou. Koukám na kelímky s vodou a prostě není co řešit. Drapnu, vypiju a zahodím. Začínám se nějak srovnávat s místním klimatem a utíkám své skupince. Taktika je jasná, nenechat se předběhnout, postupně předbíhat ostatní a na posledním kilometru ještě zrychlit.

Všechno se mi daří, jen někdo zapomněl na poslední 4 kilometry nachystat vodu, takže poslední kilometr jedu spíše na výpary a rozhodně nezrychluju. V cíli jsem první Evropan! Paráda a co dál? Sprchy jsem tam nenašel, za to v zázemí bylo nachystáno asi tak 50 stánků s různým občerstvením. Ochutnal jsem tři různé polévky. Co v nich bylo či plavalo, nedokážu moc říct. Nasekli mi kokos, takže tekutiny taky byly. Pak jsem dostal ještě spoustu různých malých pitíček s kokosovou vodou a sójovým mlékem. Jako zlatý hřeb považuji maso zabalené do novinového papíru. Chvíli jsem zkoušel běžce, jestli mě nehodí do Bangkoku, ale všichni byli místní. Taky pravda, co by přespolní jezdili na charitativní běh do jiného města. Nasedám tedy na místní bus a vracím se do velkoměsta.

Doi Kham půlmaraton, vítězství zkrášlené včelím žihadlem do nártu.
Tento půlmaraton na severu země se koná na počest první továrny na potraviny v Thajsku. Přímo u ní se také startuje a končí. Přes Facebook proběhla super komunikace, se vším poradili a pomohli. Do města Fang, které je nejblíže závodu, přijíždím o den dříve. Musím si dojet k továrně vyzvednout startovní číslo a tričko. Do zhruba dvacet kilometrů vzdáleného cíle není zprvu jednoduché se dostat, protože kolo ani motorku si zde nejde půjčit. Naštěstí pak recepční hotelu někam zavolá a pro mě přijede mikrobus, který mě tam zadarmo hodí. Závod má zařízené svozové autobusy na registraci i na samotný závod, to je fajn a mně to dost šetří starosti. Mikrobus mě vyhodí u továrny a hned několik usměvavých lidí mi ukazuje cestu. Jen slečny na registraci trochu ztuhnou v obličeji, když se k nim řítím a mluvím anglicky. Ujme se mě ale slečna, se kterou jsem komunikoval přes Facebook a vše je v pořádku.
Vyzbrojen startovním číslem, kde čísla nemůžu ani přečíst, a tričkem se pomalu vydávám vesnicí dolů k autobusům. Pořadatele připravili po vesnici interaktivní prohlídku jednotlivých produktů, co se v okolí pěstují, chovají a vyrábí. Tak si to pozdní odpoledne užívám a zkoumám všechno možný, dokud mě nedžigne včela do nártu. To je den před závodem docela průšvih. Uplynou zhruba dvě hodiny, než si žihadlo vytahuju na hotelovém pokoji. O půl čtvrté ráno, již s napuchnutou nohou, čekám spolu s dalšími pěti Thajci před hotelem na minibus. Ten nás vyzvedává přímo před ubytováním a po několika dalších zastávkách tam, kde byste dobrovolně vystoupit nechtěli, nás dováží na místo startu. Tady ještě moc lidí není, ale s přibývajícím časem se to tu začíná hemžit běžci víc a víc. Jde poznat, že jsme na severu. Takhle brzo ráno je pouze 16°C. Ideální teplota pro běh.

Závodu předcházelo několik proslovů i rozcvička. 
Přichází několik proslovů, rozcvička od mladých děvčat v krojích a jdeme se řadit do koridoru. Běžců na půlmaraton není mnoho, tipl bych tak sto. Jsou tu pak ještě dvě tratě, na deset a na čtyři kilometry. Těsně před startem slyším, jak moderátor něco říká o mě, ale v thajštině tomu prd rozumím. Hlavně, že se všichni usmívají, jako ostatně vždycky. Je odstartováno. První půlkilometr vede stále z kopce. Já to trošku napálím a najednou jsem pátý. Chvilku vydržím v nastaveném tempu a předbíhám dalšího. Běžím vedle klučiny, který je o poznání mladší. Moc nechápu, co se děje, ale už od třetího kilometru se mi snaží nastupovat a trhnout mě. Mně se běží v této teplotě skvěle a nenechám se rozhodit. To má za následek, že mladého běžce za chvilku ztrácím někde za sebou. Po chvilce předbíhám i druhého běžce závodu. S tím přichází výhoda, že mám osobního světlonoše na motorce.

Trasa má dva okruhy. Jeden delší a druhý kratší. Krajina je pořád stejná, pro mé oko exotická. Fanoušci na každé občerstvovačce mi vlévají novou sílu do žil. Říkám si, že jako Evropan si to tu štráduju na přední pozici a je to skvělý. Začíná se rozednívat a já jsem někde na druhém okruhu. Už čuju cíl a zároveň se začínám bát o mou pozici, i když soupeře nikde nevidím. Předbíhají mě tři rychlíci z desítky. Já na oplátku předbíhám některé pomalejší z půlky a některé ze čtyřkilometrové tratě, kteří vyráželi později. Hlavou mi bleskne, že pokud skončím, jak skončím, tak možná po mně budou chtít rozhovor. V angličtině! To zaměstná mou hlavu na dalších pár kilometrů, když si připravuji pomyslný rozhovor. Už se pomalu připravuji, jak na posledních 4 kilometrech budu zrychlovat, když vtom vidím už cílovou vesnici. Poslední výběh do kopce a já probíhám cílovou páskou. Jsem z toho dost vykulenej a zmatenej, protože hodinky mi ukazují 18 kilometrů. Hold trochu kratší půlmaraton.

Za první místo přišel rozhovor v angličtině, slavnostní vyhlášení se ale nekonalo. 
Každopádně všichni se na mě usmívají a já sotva popadám dech. Na krk mi pověsí medaili za účast a kartičku s číslovkou 1. Kategorie 30-39 let vyhraná, plus celkově se cítím na 2. místo. I když borec přede mnou prý běžel bez registrace. Já jdu prošmejdit stánky. Dostanu mentolovou tyčinku na čichání, mastičku na klouby a přitom se stíhám fotit s nadšenými běžci Thajci. Při protahování mě odchytnou dva kluci ze štábu a přichází můj první rozhovor v angličtině. Podle mého pocitu jsem naštěstí dopadl lépe, než legendární rozhovor Stanislava Řezáče. Prohlédnu si místní továrnu a čínský klášter nad vesnicí. Všude je spousta lidí. Nakonec se nechám dovést za továrnu, kde probíhá místní trachtace.
Přemýšlím, co si dám. Maso s rýží vypadá nevinně, ale v osm ráno je na něj ještě brzo. Polévku se slepičím pařátem odmítám, na tu je zase už dost pozdě. S radostí se pouštím do nudlové polévky. Radost mě opouští s prvním zrníčkem chilly. Na lačný žaludek docela peklo. Sedím u stolu se skupinkou Thajců, kteří se mnou docela baví, když vidí, jak zápasím s polévkou. Společně si i povídáme o běhání, cestování a počasí. Slavnostní ceremoniál se nekoná, to tak bývá, když už se mi podaří jednou za uherský rok dostat na bednu. Odjezd na hotel je opět zařízen pořadatelem. Můj opuchlý nárt dostal dost zabrat, tak pro dnešek už jen odpočinek na pokoji.

Narai Maharaj nemocnice Mini-půlmaraton 3 ve městě opic. 
Poslední závod mě čeká v Lopburi – městě opic. Tentokráte se jedná o velký závod s několika tisíci běžci. Celý den cestuji, abych se stihl dostavit na registraci do osmi večer. Přes internet se mi podařilo pouze na závod registrovat, ale už ne zaplatit startovné. Organizátoři jsou ale ochotní a dobře komunikovali přes Facebook. Sportovní stadión je od mého bydlení vzdálen cca 4 kilometry, tak se neohroženě pustím do stopování a za chvilku už sedím na motorce, které mě hodí až na stadion. Chvilku tam neví, co si se mnou počít, než si mě odchytne holčina, se kterou jsem si psal. Rázem platím v přepočtu 300kč za závod, dostávám tričko a směřuje mě na místo, kde prý dostanu i večeři.
Závod startuje o půl páté ráno. To pro mě znamená hodně brzké vstávání. V praxi to vypadalo tak, že jsme se s mým spolubydlícím kolem třetí hodiny akorát prostřídali. On přicházel z párty a já se na běžeckou párty začínal chystat. Ke sportovnímu stadionu mě hodila nějaká závodnice autem. Její běžecký boty smrděly víc, než když doběhnu nějakou blátivou stovku. V prostoru stadionu a na čerstvém vzduchu jsem se již cítil mnohem líp. Předstartovní čas plyne strašně rychle, člověk provádí zautomatizované úkony před startem a najednou se řadí do koridoru. Všimnu si, že vodiči začínají s balónky s časem na dvě hodiny. V duchu se uklidňuji, že to tu není asi tak rychlý půlmaraton jako se běhá u nás. Stojím na startu a potím se, prostě Thajsko.

Po startu se neohroženě držím na čele....teda než mě začnou předbíhat ještě neohroženější běžci...
Po odstartování je to docela kvapík. Neohroženě se držím v čelní skupince. Asi tak minutu, než mě začnou předbíhat neohroženější běžci. Raději se vyklidňuji a běžím si svoje, přeci jen 21 kilometrů není úplně na sprint. Neběží se mi vůbec dobře. Je vedro a já přemýšlím, jestli ta včerejší Pad thai se smradlavejma krevetama byla cajk anebo ne. Po pár kilometrech vybíháme z města. Člověk běží do tmy, jen asfaltka je lemována pětimetrovými neonovými sloupy. Když takto člověk vidí neonovou cestu dlouhou více jak dva kilometry, tak je to na jednu stranu okouzlující a na druhou stranu zdrcující pohled. Já se nesl už v tom pozitivnějším duchu. Jen trochu mě trápilo, že mě občas někdo předběhne a já nejsem schopný nikoho dohnat.
Kolem devátého kilometru mě předbíhají dva Thajci a ve mně se probudil vzdor osudu. Nenechal jsem si je utéct a držel se srdnatě za nimi. Nebylo to lehčí než doposud, ale rozhodně to bylo o trochu rychlejší. Najednou jsme občas někoho předběhli. Stydím se, že jsem je nestřídal a nepomohl s tempem, ale já prostě nemohl. Po obkroužení jezera jsme začali potkávat pomalejší běžce v protisměru a to mi trochu pomohlo. Dokonce jsem si už všiml, že probíháme i vojenskou základnou. Patnáctý i dvacátý kilometr stále běžíme spolu. Už je tu kolem nás dav běžců z kratších tratí. My se musíme proplétat, ale rychlost neztrácíme. Šampión si něco nechává do posledního kola. S tímto heslem vyrážím vpřed na posledním kilometru. Dávám do toho vše, ale jeden ze dvou spolubojovníků do toho dává o trochu víc.

V cíli dostávám na krk kartičku s číslem 5. Vyčerpání střídá překvapení a spokojenost. Na hodinkách mi svítí nový osobáček. To docela vykouzlí úsměv na rtech, když si vzpomenu, jak v létě makám, abych se posunul a nic a tady, kde běhám dost na punk se mi to podaří. Zajdu do hloučku chichotajících se mladých Thajek, které rozdávají medajle, ty mě s ještě větším chichotáním přepošlou do druhého hloučku, kde mají placky pro půlmaraton. Následuje opět občerstvení. Tentokrát si dávám pozor na ostrá jídla. Dlabám ale vše, co mi přijde pod ruku. Polévku, ovoce, zmrzlinu, koktejly. Po závodě nechávám svoje silničky vedle kontejneru. Sešly a zplesnivěly věkem. Díky tomu, že jsem doběhl pátý v kategorii mě čeká vyhlašování. Po hodině a půl veškerých formalit a představování hodnostářů přicházím na řadu já. Thajsky neumím, ale když moderátor nemůže přečíst jméno je mi jasný, že to jsem já. Dostávám pěknou sošku, pěkný kilový suvenýr. Ještě že letím s velkým zavazadlem.