Několik let jsem si říkal, že
běžet vytrvalostní závod na krátkém okruhu musí být pakárna. Proto se mi dařilo
těmto závodům delší dobu odolávat. Letos shodou několika náhod se mi do mysli
vkradla špatná myšlenka, že bych si měl svoje tvrzení ověřit, a tak se taky
stalo. Přihlásil jsem se na čtyřiadvacetihodinový závod Horské výzvy. Startuje
se v Koutech nad Desnou a okruh vede přes Medvědí horu. Kdo dá nejvíce
okruhů, vyhrává. Moc jsem nevěděl, co od toho čekat. Přeci jen, když člověk
běží klasický ultratrail, tak aspoň trochu vidí, jak se posunuje na mapě a krajina
se přitom mění. Tady nic takového nehrozilo. I strategie se lišila díky
možnosti si dát kdykoliv oraz po doběhu kola. Možnost to na chvíli zabalit a
jít si lehnout do spacáku byla lákavá. Okruh, který se všem účastníkům určitě
vryl do paměti, měřil zhruba 8,5 km a měl převýšení kolem 600 m. To dávalo
tušit, že budou rozhodovat seběhy. Kdo je umí, tak měl větší šanci, že mu nohy
vydrží o nějaké to kolo navíc. Na místě nepotkávám moc známých tváří
z klasických závodů, kde se běží z bodu A do bodu B. Trochu asi vím
proč.
V sobotu v poledne bylo
odstartováno. První kolo jsem jak jinak než napálil a spolu s kamarádem
Romanem jsme ho dali za hodinku. Všechna ostatní kola byla už pomalejší (překvapivě
J). Přes den, dokud
svítilo slunce, to všechno byla ještě sranda. Člověk neměl moc přehled jak je
na tom, ale nikdo mě zatím nepředběhl o kolo. Moc jsem nechápal, proč mám
v prostoru start/cíl pípat dvakrát čipem a plastová krabička od svačiny
jako měřidlo mi moc důvěry nedávala. Škoda, že při čipové kontrole chyběly
aktuální výsledky, jak je kdo na tom, aby člověk aspoň věděl, jestli se
s někým nahání, nebo doopravdy bojuje pouze sám se sebou. Člověka by to
mohlo trochu hecovat vpřed. Jakmile se snesla tma a s ní první kapky
deště, všechna sranda šla stranou. První borci mě už předběhli a díky tomu, že
jsem si z tratě odskočil třeba na záchod, tak jsem vůbec netušil, kdo je
přede mnou. Vždy po kole jsem si šel dát tak desetiminutový oraz a tak jsem se
nějak prokousával závodem. V Koutech pršelo, na Medvědí hoře sněžilo. Moje
typické kolo v noci vypadalo asi takto: vydám se na trať poklusem, první
stoupání jdu a snažím si srovnat žaludek, protože jsem se předtím
v pauzičce pořádně najedl. Následuje krátký seběh, který velkou kaluží
přechází do nekonečného stoupání. Cesta nikam neuhýbá, pouze stoupá a mně se
to zdá nekonečné. Po čase trať odbočí doprava a do člověka se opře vítr. To je
moc fajn, když jste zmoklí. Jak jinak, než že cesta opět stoupá vzhůru a člověk
ví, že někde předtím už bude rovinka vpravo, ale ta stále nepřichází. Zhruba
tak po třetím typu, že už by konečně mohla být, tak se doopravdy dostaví. To je
velká úleva a člověk si může plně užít tu krátkou rovinku, než narazí do zdi
v podobě stezky podél černé sjezdovky. Směr vzhůru samozřejmě. Vyjde se
sjezdovka černá i červená a kousek pod horní stanicí lanovky se odbočí na
asfaltku vedoucí na Dlouhé Stráně. Opět je tu marný pokus o běh, který se
zhruba od čtvrtého kola nedaří. Po chvilce se odbočí na lesní cestu mířící na
Medvědí horu. Krátká rovinka vybízí ke krátkému běhu. Cesta přechází
v pěšinu plnou kamenů a kořenů. Ta ústí na Medvědí hoře a člověk ví, že stoupání
má za sebou a přichází to horší – seběh. Abych se na to peklíčko mohl duševně
připravit, tak tu máme ještě poslední delší rovinku. Ta většinou jde. Seběh po
kořenech v lese k horní stanici lanovky, kde je občerstvovačka,
překonávám občas tanečním vstoupením a občas stylem kamikadze. Občerstvovačka
je jediné světýlko na této osm a půl kilometrové pouti. Výhledy jsou zhruba
každé druhé kolo. Občas jdou krásně vidět Kouty i Šumperk, jindy mě zmrzlé
jehličky fackují do obličeje. Seběh byl hodně přísný a užíval jsem si ho plnými
doušky každý metr. Moc to bolelo a ani pak nevím, co bylo horší – jestli jít či
běžet. Každopádně nic z toho dobrý nebylo.
Během závodu jsem měl žolíka
v podobě přítelkyně Majdalenky, která mi přijela před půlnocí na pomoc.
Absolvovala se mnou kolo a trochu mě vytrhla z té letargie. Nakopla mě
tak, že další kolo jsem doslova letěl. Dokonce tak moc, že po tomto letu jsem
na následujícím kole málem vypustil duši. Chvilku po vyběhnutí mě přepadl sušák,
který se mi nepodařilo zahnat. Nebylo čím, tak jsem začal improvizovat.
V horních partiích trasy byl poprašek sněhu a toho jsem musel využít.
Nejprve přišel na řadu trs trávy – to byl špatnej nápad. Na houpačce z klády to už bylo lepší,
tam se dalo trochu sněhu nahrabat. Ideální byly zasněžené listy, ze kterých jsem
si mohl sníh nasypat rovnou do pusy. Finální záchrana byl až stolek na Medvědí
hoře, kde bylo sněhu, co hrdlo ráčí. No jak říkám, doopravdy krize. Celej
promrzlej jsem došel na občerstvovačku, něco do sebe hodil a silou vůle jsem to
dopajdal dolů. Majda se o mě postarala a já se uložil na půl hoďky do spacáku.
K mému překvapení tam už chrblal Roman, který předtím bojoval o bednu. Nějak
mu to už nešlo dál. Já se po půlhodince probudil skoro jako znovuzrozený a
poslal jsem tam ještě tři kola. Jedno opět s Majdou.
Vůbec jsem netušil, jak jsem na
tom v konkurenci ostatních. Průběžné výsledky byly pouze na papíře a to
několik hodin staré, tak jsem si jel svoje. Až na konci celého závodu jsem
zjistil, že pořadí se počítá podle počtu kol a pak času strávený na trati. To
v propozicích psané nebylo a díky tomu jsem trochu ztratil. Beztak to bylo
spíš o tom zjistit, co člověk za čtyřiadvacet hodin dokáže uběhnout a jestli je
to doopravdy taková pakárna, jak jsem si myslel... A ano – je J!
Žádné komentáře:
Okomentovat