úterý 28. července 2015

Kunovický MINIduatlon 2015

Ještě v úterý před závodem jsem o existenci tohoto závodu neměl ani tucha. Krišpulda mi poslala odkaz s tím, že by to mohl být fajn sobotní program. Mě fest bolelo lýtko a počasí vypadalo taky na pěkný peklo, tož jsem souhlasil. Duatlon jsem ještě nikdy nejel, tak to aspoň bude zajímavá zkušenost. Z Valmezu je to jen kousek, a tak cestu na závod absolvujeme na kolech, abychom se předem trochu protáhli. Slunce už začíná peklit a bude hůř. Člověk si říká, co to bude za závod, když je to v takové malé vesničce, ale výsledek mě příjemně překvapil. Kvalitní zázemí, ochota i připravenost. Je vidět, že to nejsou začátečníci. Na rozdíl ode mě J. Schází se nás tu přes sto závodníků ve všech možných kategoriích. Jsme tu víc jak s hodinovým předstihem, tak máme čas si v  pohodě odvést kola do depa a pořádně se zavodnit. Při lehkém rozklusu před závodem už sluníčko pěkně peče. Odhadujeme, jak to asi půjde, a já mám tušení, že to moc nepůjde. Pořád mám dost strach, že zakřečuju, protože poslední týden s tím dost bojuju. Největší strach mám ale ze sjezdu. To je přímo noční můra. Pak si s Krišpuldou říkáme, co tady vlastně děláme, jak by nám bylo dobře někde u rybníka :-D Odbije dvanáctá hodina a my se vrháme vpřed na poledním slunci. Tempo rozbíhá štafeta a největší blázni se jich drží. Já se snažím taky držet, ale dokážu to jen chvíli. Běh mi moc nesedne a ke konci mě dobíhá i Kris. Nakonec se ve mně vzedme chlapský ego, a tak do depa dobíhám před ní :-D Tam jsem ale totálně vyřízenej. Nějakým způsobem se vyhrabu na kolo. Dojíždím Kris, co mě v depu předběhla. Na kole mi to sedne, po rovině a do kopce mi to jde. Začínám předjíždět lidi a dostávám se do rytmu. Pak přichází první prudký sjezd a já „posraně“ přibržďuji. Tak nějak jedu spíš sám, než že bych se někoho držel.  Celá jízda probíhá tak, že do kopce a po rovině občas někoho předjedu já a z kopce občas někdo předjede mě. Což mě fakt štve. Asi si budu muset na příště odmontovat brzdy, jinak nevím J Příjemné jsou občerstvovačky, kde lijí organizátoři studenou vodu za krk. Vedro je strašlivý a voda přijde vhod. Sjezdy jsem zázrakem přežil bez úhony a druhá zastávka v depu byla mnohem rychlejší. Tak rychlá, že jsem se zapomněl osvěžit a rovnou jsem vyběhl na trať. Hlava chtěla běžet, ale nohy ne. Nevím, co se dělo, ale bylo to fest slimáčí tempo. Tož jsem zatnul zuby a nějak to doklusal.

foto: obec Kunovice
Za nějakých 6 minut po mě dorazila i Kristýna. Někde ve sjezdu chytla lišaj, tak se na ni zdravotníci v cíli vyřádili. „Mokrý“ koutek je v tuto chvíli nejvíc nejlepší. Je potřeba se pořádně ochladit a doplnit tekutiny. Za odměnu si dávám gulášek a jsem spokojený. Při vyhlašování výsledků se jdeme ještě smočit do nádrže, když vtom slyšíme naše jména. Jen tak na boso si vybíháme na rozpálené stupně vítězů a bereme první místo v párech. Medaile hřeje u srdce a kovový stupínek pálí do noh J Počkáme do konce vyhlašování i tomboly, pak to se mnou šije, že by bylo dobré odlovit tu wherigo keš, co tu je. Je to jenom na hoďku, tak si nemá cenu brát s sebou ani vodu, vždyť za chvíli jsme zpět. Akorát jsem se blbě podíval, tak po více jak třech hodinách běhání po lese a schovávání se před německými vojáky za II. Světové války jsme keš odlovili. To byl akorát čas vyrazit navečer zpět do Valmezu.


foto: obec Kunovice

Žádné komentáře:

Okomentovat