neděle 8. listopadu 2015

Na plný boty 2015

Na Plný Boty jsem se těšil prakticky celý rok. Je to terénní, trochu orientační běh v Beskydech na vzdálenost 30-45km. Záleží, jak si to kdo natáhne. Vloni se mi tu podařilo získat druhé místo v mužích a letos jsem chtěl opět zabojovat. Už dlouho jsem si chtěl zaběhnout závod v mixech a NPB je skvělou příležitostí. Najít parťačku na takovou šílenost ale není jednoduché, proto jsem musel Denis slíbit, že to nebudeme hrotit, já nebudu bloudit a hlavně si to užijeme. Takže hlavní cíle byly stanoveny a můj vedlejší cíl, dostat se na bednu, byl tajný :-D
                Tentokrát byla základna v hotelu Galík ve Velkých Karlovicích. Někdy jsme tam už v okolí byli, tak jsme se utěšovali, že snad zase tak ztracení být nemůžeme. Po příchodu jsme dostali svačiny od Čistého sportu, což bylo prima. V klidu jsme pojedli a šli si poslechnout tři vrcholy, které nás v noci čekají. V sále je hromada lidí a jsou tu i známé tváře buď z loňského ročníku, nebo z některých ultratrailů. Taky tu potkáváme kamarády z Olomouce. Vloni tu bylo jen sedm mixů a letos kolem třiceti. Nějak narostla konkurence, ale jak říká Jarda Jágr, když chceš vyhrát, musíš porazit všechny J. Tři vrcholy jsou nám známy a trasa nám přijde taky jasná. Teď už jen uvést teorii do praxe. Nic složitého J.
V poklidu se chystáme a já jsem trochu nervózní, že nejsem nervózní jako obvykle. Denis mě asi háže do klidu. Počasí vypadá, že bude přívětivé, a tak ani oblečení není třeba nějak hrotit. Před desátou se všichni kupíme před hotelem a než se člověk stačí trochu zorientovat, tak už je odstartováno. Běžíme docela svižně a snažíme držet tempo. Postupně se náš štrůdl rozpadá, jak si závodníci volí svoji trasu, nebo jak kdo přepálil start. V povídavém tempu dobíháme víceméně až na Přischlop – sedlo. Tam je už třeba se trochu soustředit. První vrchol Gigula (951m. n. m.) je už blízko a já vím, že existují dvě mapy, a na každé z nich vede cesta nahoru jinak. Cestu k vrcholu střelíme parádně a jediné, co to trochu pokazí, je fakt, že kamarády, kterým jsme jistě utekli, střetáváme právě na Gigule. Co se dá dělat, pohoda. Při cestě dolů se nechám trochu unést a moc nad sestupem nepřemýšlím. To nás trochu zanese, ale i tak se držíme víceméně naplánované trasy. Běží se nám fajn a mapování mi nedělá problém. V příjemném tempu časem schrastíme po žluté do Karlovic. Jedna odbočka je docela špatně viditelná, tak přemýšlíme, kolik lidí tu asi zbloudí. Nakonec zbloudilí běžci na tom byli lépe, než my J. Karlovice proběhneme a až při výstupu po modré na vrchol Kotlová (868 m. n. m.) přecházíme do chůze. Po cestě ještě mrkneme na jeleny v ohradě, protože přeci si to chceme hlavně užít! V příjemném rozhovoru stoupáme a blížíme se k druhému vrcholu. Proti nám běží mix a my si uvědomujeme, že tu nejsme na procházce. Je to závod. Opět se dáváme do běhu a postupně proti nám běží další a další mix. Trochu rána, že poslední zmiňovaný mix jsou naši kamarádi, co říkali, že moc neběhají. Asi se stala někde chyba a já pořád nevím kde. Každopádně postup je teď jasný. Orientace je už zřejmá a nám nezbývá, než zkusit dohnat dvojice před námi. Doteď se mi běželo parádně, ale Denis je už trochu unavená, tak jsem zvědav, jak to dopadne. Na poslední vrchol Vysoká (1024 m. n. m.) předběhneme jenom naše kamarády. Takže v našem směru jsme na pomyslném třetím místě. Denis prohlašuje, že jí na umístění nezáleží, hlavně už to chce mít za sebou. Mě ale hlodá… Co když někdo v jiném směru je rychlejší a my pak budeme třeba čtvrtí nebo pátí? Na vrcholu děláme strategický krok a vyměňujeme si čelovky. Vyměnil jsem jistý kužel světla za bludičku a mohli jsme vyrazit. Denče se běželo líp a to bylo hlavní. Poslední čtyři kilometry do cíle nás čekaly po asfaltu a Denča nasadila stíhací jízdu. I když sama by to nepřiznala. To bylo pořád: „Budeme držet tohle tempo, protože rychlejší bych nevydržela“. Tak říkám oukej, a pak vidím, jak mi parťačka zrychluje :-D Za chvilku předbíháme druhou z dvojic. Po chvíli se už objevují světla první dvojce a my běžíme na doraz. Teda to jsem si myslel, než Denča hodila robinzonádu na nerovném asfaltu a sedřela si koleno. Pak nastala chvilka napětí. Jeden mix nás dobíhal a druhý nám utíkal. Vtom Denča „zabejčila“ a rozběhla to. Na dotazy kolik ještě do cíle jsem odpovídal raději míň a doufal, že vydržíme. Až teď to byl běh na doraz a já se snažil parťačku podporovat, co to šlo. Denis už chtěla být tak moc v cíli, že jsme předběhli i první dvojici a bylo. Bylo z toho nakonec třetí místo :-D Ještě že tak, protože za tu bojovnost si to Denča zasloužila. Uleháme do spacáku pod stolem a nedá se pořádně spát, jak tu furt někdo chodí a svítí se. To je prokletí toho, když přiběhnete moc brzy do cíle. Na druhou stranu, dá se to snést J.
Ráno je už jenom vyhlašování a jede se domů. Vyhráli jsme extra silný kapky proti nachlazení, které Vám zaručí, že se Vám nemoc vyhne obloukem, tak jako pusa od holky. Dál jsme dostali tekutý  pozdrav od pivovaru Koníček, který padl ještě v autě. A pár dalších drobností, co zpříjemní den.

Na tento závod, tak jako na mou parťačku, můžu pět jen chválu. Díky, že to se mnou vydržíte, a těším se na další ročník J



Žádné komentáře:

Okomentovat