středa 20. srpna 2014

Sparťan race - Klínovec

Tak je to tady. Přede mnou je nejtěžší varianta Sparťan race - Beast. Minimálně 20 km běhu a 26 kousků překážek. Už od začátku si myslím, že tato varianta mi bude nejvíc vyhovovat a po zkušenostech z předchozích závodů si docela věřím. Proto jsem si už koupil i lepší boty, tak to nepoběžím v kopačkách, jako minule J.
Na Klínovec se dostáváme v pátek kolem jedenácté v noci. Cesta busem do Brna, pak autem do Práglu, bloudění po městě a následný dojezd do Krušných hor mi dal docela zabrat. Už by to chtělo nějakého jiného řidiče, než mě. Marně hledáme na parkovišti stanové městečko. Stany jsou rozházeny po lese, i parkovišti. Nacházíme si plácek na parkáči a stavíme stany. Nejdříve Kudrnovský velký stan a pod něj naše dva menší. Před půlnocí zalézáme a usínáme. Během noci mě ještě budí déšť. To aspoň budou sparťanské podmínky.

Ráno je deštivo a zima. Moc se mi nechce ze stanu, ale co se dá dělat. Při cestě na registraci si dám jedno nakopávací kafe a hned je ten svět snesitelnější. Lehce mrholí a je všude tuna bahna. Moc se mi to nelíbí, ale říkám si, že špatný počasí je moje silná stránka. Respektive mi přijde, že ji snáším lépe než ostatní. Rozhodně né, že bych si v něm liboval. Moje vlna vybíhá o půl desáté. Chtěl jsem startovat z první lajny, ale přemotivovaní Sparťani se řadí přede mě a vypadají, že to chtějí pořádně vykrutit. Asi to nebude závod start-cíl, jako ve Valči, kde jsem hned ze začátku všem utekl a už je neviděl. Hned po odstartování nás čeká sjezdovka nahoru. Držím se v čelní skupince a nekoukám za sebe na ten zástup lidí. Na vršku jsem zhruba třetí a jsem rád, že jsem rád. Z kopce mi to jde a na překážce jsem první. Pak se běží po asfaltové rovince. V pohodě si běžím a najednou mě předbíhá jeden „rychlík“. Hodně svižně, ani se ho nesnažím držet. Na boulrovou stěnu dobíhám chvilku po něm, on však padá a bere první angličáky. Dostávám se opět do vedení. Během dalších pár kilometrů se na špici naší vlny vyselektujeme tři. Já, Tom a „rychlík“. Ten z nás sice běží nejrychleji, ale občas někde nakoupí angličáky, a tak se to srovná. Prvních deset kilometrů je v pohodě. Běžíme ve skupince a navzájem se hecujeme. Střídáme se ve vedení, a i když už bych nejraději trochu polevil, tak nemůžu. Rychlík nám utíká a já s Tomem pokračujeme ve dvou. Beztak ho v nějakém kopci doženeme. Po desátém kilometru následuje cesta korytem potoka, kde utíkám Tomovi a dostávám se nadohled Rychlíkovi. Pár dalších kilometrů ho naháním. Stále si říkám, že Rychlík běží nalehko a nemá nic. Mě hřál v kapce energy gel. A až ho kopnu, tak uvidí záda. Na jedné občerstvovačce mě pobavilo, že rozdávali fit tyčinky. Asi pro lidi, co na trati stráví víc hodin, tak ok. Ale mě by to jen zdržovalo, a tak jsem jako na všech občerstvovačkách pár Sparťanů předběhl. Asi po nejprudším stoupání bylo ručkování. Rychlík byl už asi jen 15 metrů přede mnou, ale opět spadnul z překážky a já se dostal do vedení. Po seběhu a nošení pytle s pískem jsem už věděl, že vedení své vlny nepustím. Pytel s pískem byl tentokrát luxusní, protože byl nasáklý vodou a rozhodně to nebylo zadarmo. Furt se mi dařilo běžet a trať docela svižně ubíhala.  Stěna, ze které mám pokaždé respekt, byla minimálně o jednu desku vyšší, než obvykle. To jsem musel dost zabojovat. Hod oštěpem se mi nějak haluzově podařil. Sice oštěp mířil mimo, ale zarazil se do dlaně Peršana. Štěstí mi přálo. Kde mi ale nepřálo, byly kůly. Asi jsem se toho bál víc, než jsem měl a místo rychlého zběsilého přeběhu jsem zvolil balanční taktiku. Špatná volba a po ní třicet angličáků. Ani nevím jak, ale lano se vzdalo nějako bez boje. Za to velký boj byl pod ostnatým drátem. Sice byl výš, než jindy, ale ostré kameny, studené kaluže a vyčerpání udělaly svoje. Hodně jsem se tu natrápil. Následný vodní příkop byl hlubší, než jsem čekal. Nejdřív vody po kolena a v dalším kroku po krk. Už mi nic nebránilo v cestě do cíle. Jen záškuby křečí v nohách a nakloněná rovina. Ou jé! Do cíle už nějak dopajdám. 
Cíl protínám v čase tří hodin. Podle mě luxusní čas korunovaný Trifektou. Vítěz mi sice nadělil půl hodiny, ale celkově se přede mě dostalo jen 22 lidí. Takže rychle převléci do suchého a odpočívat. Náročnou cestu zpět ani nebudu popisovat. Jen asi před jedenáctou v noci jsme špatně vystoupili z vlaku a ocitli jsme se v jedné nejmenované díře, odkud už další spoje nejely. Takže parádička i nakonec J.





Žádné komentáře:

Okomentovat