Ráno si pěkně přispím a dopoledne si jen chystám věci na
závod. Po obědě už frčím do Brna ke Kudrnovi, kde dostanu auto, abych mohl
pokračovat dál. V červené Felicii jsem už neseděl dobu. Starší model mě
naštěstí dobře poslouchá, tak mi nic nebrání vyrazit dál. Do Železné Rudy volím
cestu po dálnici. Přeci jen je to ušetření takových dvou hodin na cestě, které
můžu využít ke spánku před závodem. Cesta ubíhá a i přes protesty GPSky zdárně
dorážím do Rudy. Na obloze se honí mraky a fouká vítr. Norové ale hlásí, že
pršet by nemělo. Na parkovišti mě už čeká parťák Honza. Seznámili jsme se na
seznamce Horské výzvy, protože ani já ani on jsme nemohli sehnat parťáka. Letos
je to na závodní partnery nějaké slabší. Tož uvidíme, jak si sedneme. Po
kontrole věcí, které jsme dostali na registraci, stavíme stan. Prošmejdíme
všechny stánky, co pro nás pořadatelé nachystali, mrkneme na kousek filmu a já
si jdu na chvíli lehnout. Po hodince a půl, kdy kolem pořád štěkali psi a byl
všeobecný šrumec, vylézám z teplého spacáku do studené tmy. Pořádně se ještě
najíst, obléct si nové věci od Kudrny a nachystat si batoh. Je půl dvanácté a
moc času již nezbývá. S Honzou už přešlapujeme před startovní čárou a
debatujeme o počasí, které vypadá kdovíjak.
Norové ale přeci hlásili, že pršet nemá, tak to vydrží. To bylo naše
stanovisko.
Za pět minut půlnoc je odstartováno. Při padajících kapkách
zlehka rozbíháme naši 70 km dlouhou trasu. Kolem půlnoci se regulérně rozpršelo
a norská předpověď vzala taky regulérně za své. Prvních 17 km, až na první
občerstvovačku, běžíme. Moc nemáme na výběr, protože prší a do toho zlehka
fouká vítr. Přejít v tuto chvíli do chůze by znamenalo ztrátu tepla a to už by
se potom špatně rozbíhalo. Jediná menší zastávka je, když si parťák potřebuje
utáhnout ramenní popruhy na batohu. Bohužel si předtím každý popruh řádně
pojistil třemi uzlíky a pořádně utáhl. Takže v noci za deště trošku problémek,
ale i to se zvládlo. Na první občerstvovačce do sebe házím koláč a kolu. Na
koláč se opět těším už od startu závodu. Taková moje malá motivace doběhnout na
další občerstvovačku. Pak už opět vybíháme do tmy na další úsek cesty. Kolikátí
jsme zatím nesleduji, jen vím, že se mi běží dobře a to je hlavní. Trochu
polevujeme a začínáme se držet taktiky po rovině a z kopce běžíme, do kopce
rychle jdeme. Tímto způsobem se dostáváme na druhou občerstvovačku. Tam si
všímám jedné dvojce, co tam má doprovodné vozidlo. Vždy je čeká u
občerstvovačky, kde si kluci přezují mokré boty, nají se a pokračují dál. To je
luxus, ale vůči ostatním mi to přijde trochu nefér. To je ale jejich boj. My
pokračujeme dál. Zrovna, když se bavíme o tom, že je haluz, že jsme nikde
nezabloudili, odbočujeme špatným směrem.
Naštěstí jsme asi po padesáti metrech
upozorněni, že tamtudy doopravdy cesta nevede. Déšť ustal, probouzí se ráno a
my se stále občas předbíháme s těmi samými lidmi. Terén je většinou bohužel po
asfaltu a to mě moc nebaví. Zato krajina se v probouzejícím ránu zabarvuje a
sluníčko začíná pomalu hřát. Hned to má jiné grády. Rozbřesk na šumavských
kopcích je romantika jako prase. No nic, běží se dál. Za světla se podle mě
trochu zrychluje a mě se stále běží dobře. Čekám, kdy přijde krize, a zatím
pořád nic. Míjíme občerstvovačky, kde si dávám stále koláč s kolou a občas to
proložím gelem. Parťák jede na chlebu a rohlíku se salámem. Hold jiný kraj,
jiný mrav. Postupem času si říkáme, že čas do deseti hodin bychom mohli
zvládnout. Ale musíme dávat bacha na Honzova kolena. Ke konci jsme se připojili
ještě k jednomu závodníkovi se psem, a tak si při běhu ještě trochu povídáme.
Na závěr pro nás pořadatelé nachystali seběh sjezdovkou. Pro nás to byl navíc
ještě boj s časem, abychom zvládli metu deseti hodin. Pro Honzu pak ještě navíc
boj s vůlí a koleny. Nakonec vše dobře dopadlo jako v pohádce. Doběhli jsme
včas, bez jakéhokoliv zranění na duchu.
Za cílovou čárou jsme si užívali řádného odpočinku. Honza se
jen najedl, trochu spočinul a vyrazil domů. Já se tu chtěl ještě trochu
podívat, tak jsem si naplánoval odjezd až na neděli. Proto jsem se šel v klidu
osprchovat, vyspat a pak až najíst. Odpoledne, kdy přibíhali další a další
závodníci, jsem se šel projít na Čertovo jezero a do města. Navečer hrály
docela slušné kapely a při jejich hudbě a opět začínajícímu dešti s vichrem se
usínalo dobře. Jen škoda, že kapely hrály jen pro pár lidí. Většina závodníků
totiž odjela už domů a tak pozávodní atmosféra byla o něco slabší, než mohla být.
Za mě dobře uspořádaný závod s horším počasím v noci a možná
až příliš mnoho asfaltek. Kdyby to nebylo tak strašně daleko, tak rozhodně vím,
kam se vracet.
Žádné komentáře:
Okomentovat