Když by
to bral člověk hodně na pohodu, tak by váhu moc neřešil. Normálně si zabalil a
takový batoh by pak vážil s klidem kolem deseti kilo. S takovým
závažím se moc běhat nedá, a tak jsem přemýšlel, kde ušetřit váhu. Nakonec jsem
doma našel svůj první stan, ve kterém jsem spal naposledy asi v páté
třídě. Nevěřil jsem, že ho ještě vůbec máme. Jeho váha 1,5 kila dala zapomenout
na to, že už asi ztratil větruodolnost, nepromokavost a že jsme se do něj
v oné páté třídě tak akorát vešli dva. Dál jsem si od kamaráda půjčil
péřový spacák, který je menší, lehčí a teplejší, než můj. A nakonec jsem
poslední dva týdny doma vařil kafé na kartuši, abych ji tak zpola vyprázdnil.
Tak jsme dostali batohy na snesitelnou váhu, i když proti některým soupeřům se
stále máme co učit.
Měli
jsme štěstí, že krom nás jeli na závod i kamarádky z Brna, tak jsme
ideálně obsadili auto. Cesta na Muráň, díky kolonám a objížďkám, byla malé
peklo. Přesto jsme se kolem jedenácté večer objevili v tělocvičně, kde se
k našemu milému překvapení, ještě nespalo, ale točilo pívo. Tož jsme se
seznámili, kopli do sebe pár škopků a šlo se na kutě.
Ráno vstáváme,
začínáme se chystat, ale mně se zdá, že tu nevidím moc týmů. Všehovšudy, po
některých odhlášených, se nás sešlo celých devět týmů. Co naplat, komorní akce
bývají nejlepší. Je zábavné pozorovat, když při oblékání Kudrnovských dresů,
nás ostatní hned pasují do role favoritů. I když my se tak necítíme a zkušenostmi
zrovna taky moc neoplýváme. Startuje se v deset a my vybíháme do
sychravého počasí. Nikdo neběží naším směrem a Stín docela zatápí pod kotlem,
že mu sotva stačím. Takovým tempem bych neběžel ani nalehko, natož takhle.
Naštěstí mu za chvíli dochází pára. První kontrolu nacházíme bez problémů a při
cestě zpět nám zkříží cestu první jelen. Je období říje a během víkendu jich
potkáme ještě několik. Máme štěstí. Do teď jsem ale netušil, že jeleni jsou
taky velký „bestie“ J.
Po chvilce potkáváme naše holky, jak běží v protisměru. To je taky
naposledy, co je dneska během závodu vidíme. Pak už jen potkáváme dvě
nejzkušenější dvojce v závodě, které pracují spolu. To nám zrovna klidu
nedodává a počasí se horší. Další
kontrolu ani s 6 páry očí nemůžeme najít, a tak s pomocí přítele na
telefonu se dozvídáme, že je jinde. Se Stínem se vydáváme vstříc asfaltu a
oddělujeme se od favoritů. Jako jediní pak tuto kontrolu nacházíme o kilometr
dál po cestě. Asfaltka i počasí začínají trochu prudit, a tak si krátíme chvíli
vymýšlením přezdívek ostatním týmům. Tím zaháníme trudomyslnost a necháváme
asfaltový podklad za sebou. Doufal jsem, že už pro dnešní den ho bylo ažaž, a
že už ho neuvidíme. Bohužel jsem se mýlil. Volíme docela velký okruh a doufáme,
že to všechno stihneme oběhnout. Protože nedoběhnutí v časovém limitu by
znamenalo diskvalifikaci. Na trasách se nám daří srážet časy proti mapě zhruba
na polovinu, z čehož máme radost. A kdyby nepršelo a nebyla taková zima, tak i
krajina a příroda kolem je moc pěkná. U Ledové jamy potkáváme
naše soupeře, opět oba týmy spolu. Víc
očí víc vidí J. Nenecháme
se nějak rozhodit a běžíme dál. Bohužel další
kontrolu nemůžeme najít. Dvakrát si vylezeme na ten stejný, ale pokaždé špatný vrchol,
a tak to vzdáváme. Měli jsme jen mapu od pořadatelů, a ta nám nějak nestačila.
Aspoň budeme vědět pro příště. Říkali jsme si, že si spravíme chuť aspoň na
poslední kontrole, ale taky bohužel. Nová mapa se od té naší lišila pouze tím,
že odbočka byla o víc jak půl kilometru jinde, a to jsme už prostě nedohledali.
Na tábořiště jsme se dostali zhruba 5 minut před časovým limitem a stejně jsme
nebyli poslední. Dva týmy přišli až po. Organizátoři proto změnili pravidla a
dali jim jen trestné body. Neříkám, že to udělali špatně, ale mě změny pravidel
během závodu trochu zneklidňují. Večer na tábořišti byl ve znamení sušení věci.
Se Stínem jsme během závodu hrdinsky chodili jen v trikách a dresech a teď
je bylo třeba aspoň trochu usušit. Stín to vzal opět po svém a totálně se
vyudil a taky trochu vysušil. Se stavěním stanu jsme čekali až do noci, kdy
bude pod přístřeškem trochu místa, protože v náš stan jsme neměli stoprocentní
důvěru. Když jsme ho pak stavěli, tak jsme sklízeli úsměvy od ostatních. A když
jsem lezl jako druhý do stanu a Stín mi rovnou musel pomáhat do spacáku,
protože ve stanu bych se do něj už nezapnul, věděl jsem proč.
Ráno
vstávat v šest do šera bylo krutý, skoro stejně jako si brát potom na sebe
vlhký triko a mokrý dres. Na start se už docela těšíme a počasí vypadá, že by
se mohlo taky už umoudřit. Rychle zakreslujeme místa do mapy a se včerejšími
body v tom už začínám mít trochu guláš. Některé kontroly jsou stejné jako
předchozí den, a tak si je dáváme na jistotu. Včera večer jsme pobrali trochu
rozumu ohledně strategie a dneska ji plánujeme využít na maximum. Obíháme
všechny kontroly kolem tábořiště a přes hrad Muráň se už hrneme na další
nejvíce ohodnocená místa. Když Stín zjistí, že chci dát oba vysílače, tak se
pro něj stávají spíše vysírače J.
Moc nechápu, jak celou dobu může Stín
existovat jen na Delisách, později zjišťuji, že nemůže. Ke konci máme trochu
problém s vodou a parťákovi dost rychle dochází energie. Naštěstí první
vysílač střihneme na první dobrou a druhý s vypětím všech sil dáváme taky.
Za krásného slunného počasí se dostáváme do cíle chvilku po dvanácté hodině.
Tentokrát nestihl časový limit jeden tým. Moc nevím, jak se měnila zase
pravidla, byl jsem z toho nějaký zmatený. Každopádně gulášek k obědu a „bedna“
po obědě pro nás i pro holky byla fantastická. |
| "pohár" |
S holkama
přemýšlíme co s načatým víkendem. Přeci jen máme v pondělí státní
svátek a není kam spěchat. Lucie ztratila na hradě mp3, a tak je rozhodnuto.
V hospodě dáme ještě na oslavu pár škopků a razíme dobýt hrad. Tempo je za
poslední dva dny nějaké pomalé, ale nikomu to nevadí. Po cestě nás napadne,
krom jiných bomba nápadů, vzít na hrad dřevo, že si uděláme oheň. Akorát se
vzdáleností jsme to nějak nevychytali a dřevo se docela proneslo. Aspoň, že
Lucie byla vysmátá od ucha k uchu, když našla svůj přehrávač. Stín mezitím
nasadil tempo a celou cestu na hrad jsme ho už neviděli. Když jsme se na hrad
doplazili i my s hromádkami dřeva, začínalo se šeřit a na hradě už jeden
oheň plápolal. Měli jsme to štěstí, že hradní páni nás pozvali ke svému ohni. Byli
to zajímavý lidé a náš večer tím rozhodně obohatili. Taky nám ukázali, kde je
nejlepší spaní proto, aby jsme v noci
viděli krvavý měsíc a ráno krásný východ slunce. Měsíc jsme zvládli úspěšně
prospat, ale východ slunce jsme si už ujít nenechali. Ráno bylo tak parádní, že
jsme z hradu dolů k autu schrastili až kolem jedenácté dopoledne.
Cesta zpět do ČR, díky uzavírkám, rozkopaným silnicím a kolonám, nám trvala
bezmála deset hodin. To bylo teprve peklo.
 |
| Naše parta: Lucie, Kača, Stín a já |
Parádní
akce s milou společností. Díky organizátorům Jairo týmu. Příště zas J !?
 |
| A na závěr: Mira Mira Mira Mira....:-D |
Žádné komentáře:
Okomentovat