Super Sparťan race v Koutech

Když jsem přežil zimní sprint v Jasné i beast v Tatranské Lomnici, tak pro mě dokončení závodu v Koutech v kategorii super, nebylo výzvou. Lákalo mě něco jiného, dostat Sparťanskou minci. To by byla fest příjemná tečka za dokončením trifekty. Když si ale člověk na jaře plánuje závody, tak zase tolik do toho nevidí a vůbec ho nenapadne, že by se mohlo MS konat dřív, než některý „obyč.“ závod. A tak se taky stalo, že jsem si to špatně spočítal a minci na tomto závodě už prostě dostat nešlo. Když jsem to zjistil cca dva týdny před závodem, tak jsem trochu ztratil chuť i motivaci se dál hecovat v tréninku a nechal věci volně plynout. Však se uvidí a nějak to dopadne. Pod svá ochranná křídla mě vzal tým Hedvábní šnuflíci. Za což jsem rád, akorát by si mohli změnit název týmu :-D

                Poprvé ze všech Sparťanů odjíždíme na závod až v ten den konání. Trochu jsem z toho nesvůj, protože startuji v elitní vlně hned v devět hodin. Ale komfort domácí postele je komfort domácí postele. V Koutech se nás schází početnější skupina a v restauraci, ještě plni sil, se hecujeme, jak to všechno podrtíme. Já se úplně na drcení necítím, ale nějak to půjde. Počasí nám přeje, a i když je po ránu zima, vypadá to na pěkný den.

                Stoupám si do druhé řady s respektem k ostatním. V nohách cítím sílu, ale nechci to přepálit. Už jen čekám na start. Po odstartování se ženu vpřed, co to jen jde. Držím se přední skupinky až do prvního stoupání, kde výrazně přituhuje. Já zpomaluji, ale stále se držím na hranici desítky. Furt mám v hlavě, že kdyby byl tento závod o dva týdny dřív, tak by to bylo na minci. Těchto myšlenek se ale musím zbavit a zase se začít soustředit na závod. Žiška je už kdesi za humny, ale před sebou pár lidí stále vidím. Za mnou je rozhodně početnější hladový dav. Když se vypořádám s hlavou zjišťuji, že nemůžu pořádně dýchat. V té zimě mám ucpaný nos a zahleněný krk. Nic moc situace, ale k monkey baru trochu přidušený přeci jen dolezu. Následná kladina, ze které jsem měl respekt, mě pustila dál a já se začínám dostávat do tempa. Jakmile se zahřeji na provozní teplotu, tak už se mi běží skvěle. Volně dýchám a není už moc překážek, kterých bych se bál. U oštěpu s nadílkou angličáků počítám, takže není překvapení, když se netrefím. Po tom, co zvládnu šplh i boulder vím, že další angličáky se už konat nebudou. Neohroženě běžím vpřed, než klesnu pod tíhou pytle s pískem. Docela slušně nám naložili a já trpím. A to ještě nevím, že neskučím naposledy. Teda Sparťan neskučí, ale bojuje. Takže to není naposledy, co musím pořádně zabojovat. Když si beru kbelík s kamínky na rameno, všimnu si, že je naprasklý, ale kašlu na to. Po pár metrech zjišťuji, že je to pěkně na prd mít prasklý kýbl, ale už se nedá nic dělat. Balancuji na hraně zlomeného krku a vysypaného nákladu, což stojí dost sil. Cíl je ale už v dohledu, tak zabejčím. Na řadu přichází mokrá překážka a jsem moc rád, že ji orgové zařadili až na konec. Na předposlední překážce ještě hážu kaskadérský kousek přes síť, díky níž jsem předběhl dva Sparťany, ale za cenu, že jsem tam málem nechal nádobíčko. Díky tomu ještě svedeme souboj ve vodě, kde se ubráním alespoň jednomu attacku. Cíl tentokrát vidím strašně rád. A jsem moc rád, že už mám tu medaili na krku. Je mi šoufl a nevím co dřív. Totálně promočený a vyčerpaný bych ideálně někoho, kdo za mě uschne u ohniště, převlíkne se, nají a dá si pivo. Zatím jsem jen přešel k ohni a letargicky pozoroval ostatní. Všichni natěšení, nažhavení do startu a tak to má být. Po tom, co jsem se dal do kupy a dal si ještě minibojovku dojít k autu a převléci se, jsem se šel podívat na trať. Postupně jsem viděl asi všechny Hedvábné Sňuflíky jak bojují na trati a jsem rád, že jsem jim mohl fandit a vidět jejich xicht..obličeje, jak se musí ponořit do vody :-D

                Za mě podařený závod, ověnčený 16. místem celkově. S malou hořkou pilulkou v podobě mince. Každopádně aspoň je motivace na příští rok ;-)