Tento závod jsem vůbec neplánoval dopředu. Spíš to bylo
takové spontánní rozhodnutí, že si ke konci sezóny zaběhnu ještě nějakou
stovku. A 108 kilometrů se zhruba 2000 metry převýšení mi přišla jako přívětivá
trať. Musím se přiznat, že mě k tomu asi nakonec přemluvily 3 UTMB body
(Ultra Trail the Mont Blanc), které se vždycky hodí mít. Navíc stovkové závody
mě vždycky lákají, protože člověk nikdy nemá jistotu, jak to dopadne a jestli
vůbec dokončí. Čtyři dny před startem jsem tedy poslal přihlášku, a pak jsem se
teprve kouknul jaké má být počasí. Předpověď slibovala kekel.
Díky Facebooku jsem v pohodě sehnal odvoz z Brna na závod, a pak i v neděli zpět do
Olomouce. Takže cestou jsem mohl spokojeně pochrupkávat a naspávat drahocenné
hodiny. Po sedmé večer jsme dojeli na start, kde jsem bohužel nikoho neznal. Co
už, poznám na trati. S přibývajícím časem se místnost naplňuje závodníky a
někteří vypadají, že to berou hodně vážně. Já mám cíl jasný. Po kouknutí
z okna ven, chci hlavně tento závod pojmout tak nějak na pohodu,
neonemocnět a po závodě se nerozpadnout.
V deset
večer je odstartováno, zapomínám na nějaké to „na pohodu“, a deru se do čelní
skupiny. Daří se mi jí držet docela dlouho, protože vždy, když se otočím, vidím
jen tmu. Nějak jsme prchli zbytku závodníků. Už jen proto se mi ji nechce
opouštět. Mlha sílí a mně se nechce bloudit samotnému. Nakonec se dostaví
zdravý rozum, řekne mi, že „na pohodu“ vypadá jinak a že tímto tempem bych na
padesátém kilometru umřel. Zvolňuji tedy a nechávám se doběhnout dalšími
závodníky. Někdy v noci narazím na Karstena. Závodníka z Německa, co
vypadal trochu jako Vabroušek. Teda tak mi v noci za mlhy a mrholení
přišel. Akorát teda mluvil německy a měl moje tempo. Hned ze začátku jsme naše
přátelství ztvrdili kufrem ve Vítězné. A další hodiny jsme si navzájem pomáhali
v držení tempa. Po občerstvovačce v hospodě, kde jsme se zastavili na
čaj a polévku, jsem se opět začal proklínat, že tak ženu. Taky jsem mohl zůstat
v hospodě pěkně v teple hodinku, nebo dvě a dát si krátkého šlofíka.
Ano, začínalo se mi chtít strašně spát. Každá autobusová zastávka mě volala
k sobě a nabízela mi pohodlnou lavičku. Naštěstí Karsten mě táhl dál. Byl
to ale boj, protože jsem věděl, že tak spěchat nemusím a že je úplně jedno, kdy
dorazím do cíle. Protože pětadvacetihodinovou hranici pokořím s přehledem i po krátkém
šlofíku. Těžko říct, co by se dělo, kdybych fakt usnul, vytuhl a vymrzl. Při
rozednívání se k nám připojuje Martin. Pochvíli zjišťujeme, že máme
společné známé a krom běhu i společné zájmy. Po čase se oddělujeme od našeho
německého přítele a frčíme si na samostatné vlně. No frčíme, z popobíhání jsme
přeřadili na regulérní chůzi. Všechno už docela bolí a navíc je kosa. Při tom
všem začíná kolem mě popobíhat vlk a to je vždy špatný znamení. Už si plánuji,
kde najdu ve Dvoře Králové otevřenou lékárnu či drogérii, když vtom mě zachrání
support jednoho ze závodníků. Chvála jemu, jsem zachráněn od kousnutí J. 
Před poslední občerstvovačkou
nás dobíhá opět Karsten. Na poslední úsek cesty (cca18km) se vydávám už jen s německým
doprovodem, protože Martin potřebuje delší pauzu. Karsten už šetří síly kde jen může, takže běží vždy jen za mnou a
nikdy netáhne. Ve Dvoře Králové běžíme podle itineráře, protože moje GPS
nezvládla trasování a spolubojovník běží podle mě. Tak se stane, že nás pár
lidí předběhne zkratkou. To mě docela naštve a krom našeho popobíhání začínám
přitápět pod kotlem. Začínám opět závodit. Skupinku lidí předbíhám, a pak se
dobu přetahuji s nějakými Angličany. Ti mi nakonec docela utíkají a zezadu
se na mě dotahuje další chlapík. Držím si teda tempo v poklusu i do kopce
a vzdaluji se mu. Bojuji až do posledního kilometru. Až později zjišťuji, že ti
„naháněči“ ke konci závodu kolem mě, byli z padesátkové tratě a ne ze stovkové.
To pak ledasco vysvětluje. Každopádně jsem doběhl do cíle docela zřízenej, ale
šťastnej, že se zadařilo. Úplně na pohodu mi to teda nepřišlo, ale asi to jinak
sám neumím J.
Další hodinu jen sedím a snažím se nabrat síly a rozum.
Oboje mi po cestě vyprchalo. Po trochu bolestivé sprše, kdy se začínají ozývat
unavené svaly, přijde vhod večeře. Vhozenou rukavici v podobě
zabíjačkových hodů přijímám. A prdelačka následována jitrnicovým prejtem se
zelím byla ideální kombinace na doplnění energie. Kolem sedmé večer jsem
hotovej a hledám, kde že to vlastně spím. Letní chatičky mě trochu překvapily,
ale byl jsem tak ztahanej, že mi to bylo v tu chvíli úplně jedno. A
protože jsem neumrzl, tak můžu psát tento článek J
Díky Tomášovi (organizátorovi) za tento závod. Jde na něm
vidět kus práce a odhodlání. Smekám.
Žádné komentáře:
Okomentovat