Závod Sparťan race je asi nejznámější, nejrozšířenější a
v součtu největší terénní překážkový závod na světě. Nejčastěji se běhá ve
třech podobách. Sprint, Super a Beast, který je z nich nejtěžší a má parametry
minimálně 20 kilometrů a 26 překážek. Všechny závody jsem si vyzkoušel už vloni
a díky tomu jsem získal i ocenění Trifekty. Letošní rok jsem si udělal
zajímavější. Proto jsem si nejprve zaběhl zimní Sprint a teď mělo následovat
Mistrovství Evropy v Beastu. To slibovalo ještě přísnější a ostřejší
parametry tratě, než je norma.
Tak se stalo, že nás v sobotu ráno nastupuje šest do
tranzitu směr Tatranská Lomnice. Čtyři šílenci, co si jdou najít své „dno“ a
dvě morální podpory. Tatry nás uvítaly studeným počasím. To nám však nebrání si
udělat výlet k Zelenému plesu přes Skalnaté pleso. Pozitivní převýšení
trochu šulíme, vezeme se lanovkou, přeci jen si další den dáme do těla dost.
Pod lanovkou nám běhají Sparťani, kteří dneska zápasí na trati Sprint. Jen
lehce zaslechnu moderátorova slova, ať si dávají bacha ve vodě, že se tam dost
lámou nohy. To mě teda moc nepovzbudí. No nic, dneska se výletuje a tohle budu
řešit až zítra. Výhledy kazí jen mraky, déšť a zima. Trochu se nám to protahuje
a do kempu dorážíme skoro za tmy a už valíme rychle postavit stan. Nožky
příjemně bolí a já doufám, že zítra budou připraveny.
Moc jsem se nevyspal, protože celou noc déšť bubnoval na
stan. Ráno sice už nepršelo, ale vstávalo se do mokra. Přemýšlím, v čem poběžím a husí kůže na
rukách mi trochu napovídá. Začíná složitý kolotoč, co a kdy sníst a jak se
obléknout teď a co až pak. Do toho všechno zabalit a frčíme na registraci.
V místě startu se to už hemží závodníky. Vlajky různých států vlají ve
větru na pozadí zamračeného Lomnického štítu. Mně je pořád zima. Čas se
neúprosně žene k deváté hodině. My už jsme připraveni na rozcvičku. Než se
třikrát ohlídnu, tak je po rozcvičce, asi závodníci ME nepotřebují žádné
společně rozehřátí. Co už, jdeme se řadit na start. Zachovávám soudnost a
neženu se do první řady. Přesto si nacházím místo někde vepředu. Hlavou mi bleskne: Bacha na první vodu, lámají se tam
nohy! A jde se na to!
Je odstartováno, malá část lidí běží přede mnou, velká část
lidí za mnou. Kéž by to tak bylo i na konci. Seběh k rybníčku a následný
brod je mnohem jednodušší, než jsem si
myslel. Jak tu se někdo může zranit nechápu. Začíná stoupání po asfaltce a mně
se běží dobře. Můj dobrý pocit z běhu do kopce končí ve chvíli, kdy mám
dělat první sérii angličáků díky nevydařené kladině. Hrne se přeze mě vlna
Sparťanů a to není dobře. Ještě než se dostaneme na nošení pytlů, tak dobíhám
kamaráda Martina. Na stanovišti dostáváme přidáno a místo klasického jednoho
pytle dostáváme dvojitou dávku. Na to, že je písek mokrý se tu nehraje. Trasa
stále stoupá a mně se ještě chvíli daří běžet. Pak to jde už pouze pěšmo. Na
stanici lanovky Kamenné pleso se trasa láme a směřuje opět dolů. Ještě je
důležité si zapamatovat kód 65Erika2195. A tak při seběhu, když nikdo kolem
není si nahlas odříkávám tohle magické zaklínadlo, které mně později zachrání
od dvou sérii trestných angličáků. Na laně mi trochu chyběly uzly, ale dal jsem
to. V zápětí na boulderu mi chybělo štěstí a nedal jsem to. Největší převýšení
nahoru i dolů je za mnou a ještě mi do cíle chybí přes 20 kilometrů. Začíná
rovinatější, ale neméně zajímavá část. Následuje hromada překážek, které ani
nepočítám a jen je sekám, jak jdou za sebou. Dětský sen si plním při výlezu na
velký stoh slámy. Silný zážitek mám z pískovny, kde se brodíme
nespecifikovatelnou břečkou, které dala asi základ hromada hnoje. Začínají mě
fest bolet stehna, začínám balancovat na hraně křeče. Do teď jsem si liboval,
že jsem vyběhl do závodu jen tak na lehko. Ten správný nečas mě zastihl v potoce.
Nevím, jak dlouhá trasa se dohromady potokem šla, ale střelil bych tak dva
kilometry. No nic moc. Do toho jsem zjistil, že jsem po cestě ztratil čip, a to
taky morálce nepřidá. Šťastný vylézám z potoka a celý nešťastný lezu pod ostnatý
drát. Tentokrát to dost bolelo. Oštěp samozřejmě netrefuju a následující
angličáky protrpím. Teď vím, že vytáhnout to pekelně těžký břemeno prostě
musím, nebo se z dalších angličáků pos… Teď je mi mých 84 kilo
k dobru. Vší silou, zoufalstvím a podporou fanoušků břemeno vytáhnu nahoru
a je skoro hotovo. Přeskok ohnivé překážky je už jen třešničkou na dortu.
Výsledky v kategorii MENa to s jakou formou jsem do Lomnice přijel, tak jsem s 51. místem na Mistrovství Evropy spokojený. A hlavně jsem šťastný, že jsem ze sebe dokázal vydat všechno, co ve mně bylo. Naštěstí jen silově a morálně, žaludek vydržel :-D Díky kamarádům, že jsem s nimi mohl zažít takový príma dobrodrůžo. Jen sousloví „Fair play“ dostalo zase jednou zabrat. Někteří Sparťani se nechovali úplně sparťansky a tajili své černé pásky. To ale ať si každý přebere v hlavě, jestli mu to za to stálo.
tajili černé pásky? jaký pásky máš na mysli? ty měli ti co startovali na ME a měli víc pytlů a víc kýblů? v čem to bylo ještě těžší?
OdpovědětVymazatPřesně tak, dva kýble, dva pytle. Pak možná ještě něco bylo těžší, ale to nevím jistě.
OdpovědětVymazat