Beskydská sedmička 2014

Loňský parťák mi prorokoval, že to letos dám za 17 hodin. Což by bylo o pět hodin méně, než vloni. To jsem se mu vysmál. Letošní parťák před závodem prohlašoval to samé. Dáme to za 17 hodin. Já jsem byl v dobré kondici a letos jsem už pár delších závodů zaběhl, tak jsem si řekl, proč ne. Ale bude to bolet. Pořádně se vyspat před takto těžkým závodem je základ. Bohužel se tak nestalo. Na této položce selhávám asi tak celou sezónu. S tím je potřeba něco udělat. V krizích z nevyspání si totiž moc nelibuji a přijdou skoro vždy.

Z Olomouce vyjíždíme před sedmnáctou. Nejvyšší čas, abychom všechno taktak stihli. Nikde nejsou zácpy, a tak na registraci dorážíme hodinu před odjezdem vlaků. Čekal jsem nějakou kontrolu povinné výbavy a nic. Tož nevadí. Docela se těším na finisher foto a srovnání před a po. Zvlášť, jestli to bude rozdíl jako vloni. Jdeme se k autu převléct, a jak nás tlačí pomalu čas, tak nemáme ani chvíli zajít podívat se na náměstí. Vlak stíháme v posledních minutách a překvapivě jsme si našli i místo na sezení. Pokoušíme se aspoň na chvíli usnout, ale hluk a drncání tomu moc nepomáhá. Tož kecáme, baštíme zásoby z batohů a čas ubíhá. Až když vlak v závěru své trasy vjede na novou kolej, drnčení přestává a mi usínáme. Za pár minut však vlak zastavuje a mi celý rozespalí vylézáme na nástupiště. Poslední namazání a jde se stoupnout do ohrady pro startující. Stojíme tak šikovně, že výhled na podium a veškeré dění na něm, nevidíme díky zaclánějícímu sloupu. Úvodní slovo a všechno kolem se nám zdá trochu dlouhé. Člověk je nažhavený urvat prvních pár metrů a furt nic. Zajímavým zpestřením je alespoň svatba. Pravá, nefalšovaná, oficiální svatba. Vloni na startu B7 byly zásnuby, do roka a do dne se koná svatba. Škoda jen, že nevidíme ženicha a nevěstu. Každopádně i oni startují. Myslím, že jejich první novomanželská noc bude stát za to J

Stojíme na konci kategorie Sport, a tak se výběh moc nekonal. Spíš se valila vlna závodníků. Začínáme předbíhat a až pod první sjezdovku běžíme. Tu sice jdeme na plno, ale běh to rozhodně není. Vůbec netušíme na jaké pozici jsme. V takové mase lidí se nedá orientovat. Na Velkým Javorovým zkoušíme poprvé naše čipy. Ty s hlasitým pípnutím zaznamenali náš čas a můžeme sbíhat do Řeky. Na poslední chvíli byla trasa trochu změněná, a tak je třeba se pořádně dívat po značkách. Během seběhu jsou tu dvě nepříjemné zkratky sešupem dolů. Člověk je rád, že je rád a kolem něj pár neohleduplných závodníků pouští kameny jako by se nic nedělo. Na nepříjemné seběhy zapomínáme až v Řece, kde jsou další měřiče času. Opět zapípáme, nezdržujeme se a běžíme dál. Následuje zmatek. Chvilku nevím, kdo s kým hraje. Ale na měřící kontrolu přibíhají závodníci i z druhého směru, tudíž teď proti nám. Nějak to nechápu, ale jsem si jist, že my jsme běželi správně. Až později zjišťuji, že ti závodníci, co jsme potkali v protisměru, vlastně běželi loňskou trasu a zkrátili si to zhruba o 4 km. Aniž bych přesně tuto informaci věděl, tak jsem byl naštvanej. Tak nějak jsem tušil, že to byla zkratka a těch lidí, co po ní běželo… Co už, nedá se svítit. Makáme na další vršek Ropice a zase dolů. Pořád běžíme těsně před masou lidí. Funíme, co to dá, nechceme se nechat pohltit. K rozdělení kategorií dochází až pod Travným. Hobíci ho obíhají, kdežto my jdeme hezky přes vrchol. Stoupání je to dlouhé a tma tomu taky nepomáhá. Nahoru to jde, ale dolů je to peklo. Nevím, co se to se mnou dělo, ale pořád mi klouzaly nohy a do toho jako naschvál  jsem vždycky kopnul levým palcem do kamenu. Kdyby jednou, ale pořád. Největší krize na mě přišla ještě za tmy při stoupání na Lysou horu. Chtělo se mi strašně moc spát. Kdybych se zastavil, tak usnu. Tělo šlo, ale hlava podřimovala. 

Pak jsem si vzpomněl na pískací kačenku, co jsem si koupil před dvěma týdny v Solné komoře a virtuálně jsem na ni pískal. To mi dodalo impulz neusnout. Docela krize. První nějaký časový bod, o který jsme se mohli opřít, byla Lysá hora. Vloni jsme nestihli východ slunce cca o půl hodiny. Dneska jsme tam byli zhruba půl hodiny před probuzením sluníčka. Světlo už ale bylo a síly taky. Se světlem se mi vrátila nálada a podle času jsme to stále měli krásně rozběhnuto na 17 hodin. Pod Lysou v Ostravici dáváme polévku a potkáváme tam zdecimované kamarády. Zdržujeme se tam celých 15 minut a už pokračujeme dál. Sluníčko pálí a já straším parťáka, že cesta na Smrk je cesta na smrt. Sluníčko pálí a cesta ubíhá.  Zjišťuji, že ta strašlivá cesta, co mi utkvěla v paměti není na Smrk, ale na Čertův mlýn. Takže parťáka uklidňuji, že bude hůř. Na Smrku je pohoda, já se cítím dobře a chce se mi běžet. Parťák ale začíná tuhnout. Měsíční absence běhání si začíná vybírat svou daň. Martin si namohl svaly při prudších stoupáních a klesáních a už prostě běžet nemůže. Ze závodu se v tuto chvíli stala už jen dlouhá procházka. Mě to chvílema štve a chvílema to zase chápu. Nálada je na pendrek. Říkám si, že tímto tempem budeme rádi za 20 hodin. Náladu mi zvedne až procházející rodinka. Tatínek nadhodil, že má v batohu palačinky. Pokusil jsem se o směnný obchod palačinku za tousty. Táhl jsem s sebou osm proklatě těžkých toustů, ze kterých jsem stejně snědl asi jen tři. Tatínek tousty nechtěl, ale palačinku mi věnoval oujéé. Starosti jsem už hodil za hlavu a nějak pokračoval  dál. Martin je zvyklý dělat minimální pauzy na všech občerstvovačkách, ale na Pustevně jsem ho přesvědčil, že těch 15 minut nás tu nezabije. Následná zkratka, delší, ale za to horší cestou, se nám snad i díky tomu šla o trochu líp. Martin trochu nabral sil a už i občas popoběhl. Když jsme vylezli ze zkratky zpět na hlavní „štráse“ z Pusteven na Radhošť, sedli jsme si na stolek a já parťákovi povídám, že bych si dal kolu. Nevšiml jsem si, že na stolku leží kola od paní, co stojí opodál. Řekla, ať si klidně nabídnu, ale to už by bylo po palačince moc a s díky odmítám. Raději kulháme dál. Na Radhošti byla příjemná kontrola. Holky se chtěly pobavit, ale na to nebyl čas. Museli jsme se nějak schrastit dolů. Mě bolí kotník jak cip, ale běžet by se dalo. 

Poslední kopec z Pinduli na Velký Javorník už znám jako své boty. Předchozí B7 či 5BV mě už vyučily. O třičtvrtě na pět říkám Marťasovi, že když zabereme a poběžíme, tak třeba dáme hranici 19 hodin. K mému údivu Marťas zabral a doopravdy jsme ještě běželi co to šlo. Sice doběhnout do 19 hodin bylo bez šance, ale snažili jsme se. V čase 19:10 jsme protli pomyslnou cílovou pásku. Parádní pocit! Proti loňsku jsme stáhli tři hodiny, ale i tak jsme se propadli asi o 7 míst. Letos hold byla silnější konkurence.