Tak je to tady. Přede mnou je nejtěžší varianta Sparťan race
- Beast. Minimálně 20 km běhu a 26 kousků překážek. Už od začátku si myslím, že
tato varianta mi bude nejvíc vyhovovat a po zkušenostech z předchozích
závodů si docela věřím. Proto jsem si už koupil i lepší boty, tak to nepoběžím
v kopačkách, jako minule J.
Na Klínovec se dostáváme v pátek kolem jedenácté
v noci. Cesta busem do Brna, pak autem do Práglu, bloudění po městě a
následný dojezd do Krušných hor mi dal docela zabrat. Už by to chtělo nějakého
jiného řidiče, než mě. Marně hledáme na parkovišti stanové městečko. Stany jsou
rozházeny po lese, i parkovišti. Nacházíme si plácek na parkáči a stavíme
stany. Nejdříve Kudrnovský velký stan a pod něj naše dva menší. Před půlnocí
zalézáme a usínáme. Během noci mě ještě budí déšť. To aspoň budou sparťanské
podmínky.
Ráno je deštivo a zima. Moc se mi nechce ze stanu, ale co se
dá dělat. Při cestě na registraci si dám jedno nakopávací kafe a hned je ten
svět snesitelnější. Lehce mrholí a je všude tuna bahna. Moc se mi to nelíbí,
ale říkám si, že špatný počasí je moje silná stránka. Respektive mi přijde, že
ji snáším lépe než ostatní. Rozhodně né, že bych si v něm liboval. Moje vlna
vybíhá o půl desáté. Chtěl jsem startovat z první lajny, ale přemotivovaní
Sparťani se řadí přede mě a vypadají, že to chtějí pořádně vykrutit. Asi to
nebude závod start-cíl, jako ve Valči, kde jsem hned ze začátku všem utekl a už
je neviděl. Hned po odstartování nás čeká sjezdovka nahoru. Držím se
v čelní skupince a nekoukám za sebe na ten zástup lidí. Na vršku jsem
zhruba třetí a jsem rád, že jsem rád. Z kopce mi to jde a na překážce jsem
první. Pak se běží po asfaltové rovince. V pohodě si běžím a najednou mě
předbíhá jeden „rychlík“. Hodně svižně, ani se ho nesnažím držet. Na boulrovou
stěnu dobíhám chvilku po něm, on však padá a bere první angličáky. Dostávám se
opět do vedení. Během dalších pár kilometrů se na špici naší vlny vyselektujeme
tři. Já, Tom a „rychlík“. Ten z nás sice běží nejrychleji, ale občas někde
nakoupí angličáky, a tak se to srovná. Prvních deset kilometrů je v pohodě.
Běžíme ve skupince a navzájem se hecujeme. Střídáme se ve vedení, a i když už
bych nejraději trochu polevil, tak nemůžu. Rychlík nám utíká a já s Tomem
pokračujeme ve dvou. Beztak ho v nějakém kopci doženeme. Po desátém
kilometru následuje cesta korytem potoka, kde utíkám Tomovi a dostávám se nadohled
Rychlíkovi. Pár dalších kilometrů ho naháním. Stále si říkám, že Rychlík běží
nalehko a nemá nic. Mě hřál v kapce energy gel. A až ho kopnu, tak uvidí
záda. Na jedné občerstvovačce mě pobavilo, že rozdávali fit tyčinky. Asi pro
lidi, co na trati stráví víc hodin, tak ok. Ale mě by to jen zdržovalo, a tak
jsem jako na všech občerstvovačkách pár Sparťanů předběhl. Asi po nejprudším stoupání
bylo ručkování. Rychlík byl už asi jen 15 metrů přede mnou, ale opět spadnul
z překážky a já se dostal do vedení. Po seběhu a nošení pytle
s pískem jsem už věděl, že vedení své vlny nepustím. Pytel s pískem
byl tentokrát luxusní, protože byl nasáklý vodou a rozhodně to nebylo zadarmo.
Furt se mi dařilo běžet a trať docela svižně ubíhala. Stěna, ze které mám pokaždé respekt, byla
minimálně o jednu desku vyšší, než obvykle. To jsem musel dost zabojovat. Hod
oštěpem se mi nějak haluzově podařil. Sice oštěp mířil mimo, ale zarazil se do
dlaně Peršana. Štěstí mi přálo. Kde mi ale nepřálo, byly kůly. Asi jsem se toho
bál víc, než jsem měl a místo rychlého zběsilého přeběhu jsem zvolil balanční
taktiku. Špatná volba a po ní třicet angličáků. Ani nevím jak, ale lano se
vzdalo nějako bez boje. Za to velký boj byl pod ostnatým drátem. Sice byl výš,
než jindy, ale ostré kameny, studené kaluže a vyčerpání udělaly svoje. Hodně
jsem se tu natrápil. Následný vodní příkop byl hlubší, než jsem čekal. Nejdřív
vody po kolena a v dalším kroku po krk. Už mi nic nebránilo v cestě
do cíle. Jen záškuby křečí v nohách a nakloněná rovina. Ou jé! Do cíle už
nějak dopajdám. 
Cíl protínám v čase tří hodin. Podle mě luxusní čas
korunovaný Trifektou. Vítěz mi sice nadělil půl hodiny, ale celkově se přede mě
dostalo jen 22 lidí. Takže rychle převléci do suchého a odpočívat. Náročnou
cestu zpět ani nebudu popisovat. Jen asi před jedenáctou v noci jsme špatně
vystoupili z vlaku a ocitli jsme se v jedné nejmenované díře, odkud
už další spoje nejely. Takže parádička i nakonec J.
Žádné komentáře:
Okomentovat