Dva týdny před závodem jsem řešil dvě zásadní otázky. Hledám
parťáka a chce se mi tam, když se neběží přes Sněžku? Organizátoři se vůbec
nepoučili z loňského roku. A nebo to byl jen marketingový tah, a tak se teprve
dva týdny před závodem dozvídáme, že trasa musí být změněna a přes Sněžku se
nepoběží. To mě dost naštvalo. Zvlášť, když to prý už přes měsíc dlouho věděli.
Nakonec se parťák našel a tak do toho jdu.
Trasa Olomouc – Brno – Pec pod Sněžkou byla dost dlouhá a
únavná. Po cestě nabírám ještě Pavla a cesta aspoň rychleji utíká. Do Pece
dojíždíme před desátou večer a já jsem zralý akorát tak hodit šlofíka. Ale
nemůžu. Je třeba někde zaparkovat káru, registrovat se a nachystat. K dobru
máme půlhodinku před startem. Cíle jsou jasné. Zaběhnout to do deseti hodin.
Ideálně do devíti. Na startu si stoupáme do přední linie, ale jak si tam
stoupají i další, tak jsme rázem ve druhé lajně, ani nevíme jak. Je
odstartováno a vybíháme tempem tak na deset kilometrů a ne na celonoční běh.
Naštěstí v prvním kopci se vše zpomaluje. I tak se ale maká naplno. Do kopce
funíme jako mašiny a hrneme to vpřed. Běží se nám dobře, a tak jsme ve Špindlu
po dvou hodinách. Na občerstvovačce si dávám své oblíbené koláče, ale asi
změnili pekaře, protože tyhle mi už tolik nejedou. Běžíme dál. Na Labské boudě je druhá občerstvovačka. Pavel chce trochu pauzičku. Tak mu ji dopřávám. Dávám si salám a zapíjím to kolou. Smrtelná kombinace. Jak jsem rozpumpovaný, tak zvedám Pavla a rozbíháme se k další části trati. Celá zastávka trvala zhruba čtyři minutky a mně to přišlo jako věčnost. Po chvíli zjišťuji, že se ve mně odehrává bitva salámu s kolou a já můžu jen jako účastník přihlížet, co z toho vzejde. Naše tempo se zpomaluje a motor, co do teď šlapal, se zadrhnul. Technické seběhy nám moc nejdou, tak to pajdáme, jak to jen jde. Cesta údolím Bílého Labe je nekonečná. Samé schody a schody a schody. Vloni jsem měl na tomto úseku největší krizi a letos to bylo to samé. Peklo. 
K Luční boudě se dostáváme za svítání. To nám zvedne náladu. Též tam děláme asi 15 minutovou existenční přestávku. V tu chvíli mi přijde, že je asi největší kosa. Po následném stoupání jsme již řádně zahřátí a seběh do Pece nám nedělá problém. Dobíháme na občerstvovačku akorát v čase, kdy vítězové dobíhají do cíle. Vidíme, jak už mají hotovo a nás čeká malý, 17 kilometrový okruh. Čas máme dobrý, takže by jsme to měli dát na pohodu do deseti hodin. První stoupání dáváme pěkně v tempu. Následuje dlouhý běh po asfaltu. Vůbec netušíme, kde je poslední občerstvovačka a také ztrácíme pojem o vzdálenosti. Pár dvojic se nám daří předběhnout a říkáme si, že už ta proklatá občerstvovačka musí být. A pořád nic. Říkáme si, že jsme ten začátek v noci dost přepálili. Na druhou stranu to byla aspoň sranda J Cesta se prodlužuje a čas se krátí. Když konečně dojdeme na
občerstvovačku, zjišťujeme, že jsme teprve v polovině malého okruhu a do cíle
nám zbývá 8km. Tak už víme, že do deseti hodin tuto trasu nezdoláme. Již delší
dobu jsem cítil, že jsem špatně namazal, a tu mě zachraňuje jediný krém, co
jsem v lékárně našel, Ibuhepa. Já pořád říkám, že to je krém na všechno :-D
Táhneme se jak slimáci. Stoupání na sluníčku nám dává zabrat a závěrečný běh po
asfaltce do cíle je hodně se zaťatými zuby. Naštěstí vše zvládáme a do cíle se
dostáváme bez větší destrukce našich těl. Musím poděkovat Pavlovi, že si se
mnou střihnul tento závod, který byl dost náročný, jak po fyzické, tak
psychické stránce. Krkonoše se mi líbily, fajn bylo, že polovinu trasy jsem si
pamatoval z loňska. Na druhou stranu mi trošku vadila organizace závodu. Už jen
třeba: kde se má člověk osprchovat po závodě? Sprchy nebyly a ve vedlejším
potoce byl zákaz koupání. O účasti na HV v příštím roce budu muset hodně
popřemýšlet.
Žádné komentáře:
Okomentovat