Sparťan race - Valča

V pořadí můj druhý Spartan race. Beru to pěkně popořadě, takže po Sprintu v Liberci mě čeká Super ve Valčianské dolině. Když se to vezme kolem a kolem, tak je to můj první zahraniční závod. Taky díky tomu, že se nás sešlo plné auto, bude určitě o zábavu postaráno. Z Olomouce vyjíždíme v pátek kolem šesté hodiny. Mapa je pro sraby, a proto jedeme, jak si kdo vzpomene, že se tam má zhruba jet. V Martině trochu bloudíme, ale narážíme na dvě brněnská auta a přeci: co by tu dělala, kdyby nejela na Sparťana? Díky této logice se jich držíme a dojíždíme až do Valči. Zde je už fůra lidí, někteří dokonce i grilují. Tuto vychytávku musíme příště nějak pošéfit. Stavíme náš stan, který svou velikostí připomíná ve stanovém městečku spíše radnici. Pár zvědavců se nás ptá, jestli jsme od Kudrny. Tak si s nimi popovídáme. Na dobrou noc dáme škopka a jdeme spát. Přeci jen příští den bude náročný.

Už kolem páté ranní se probouzím. Ne že bych samým stresíkem nemohl dospat, ale nějací buřiči mají nutkání si už od pěti nahlas povídat za naším stanem. Do sedmi do rána se pokouším spát, ale moc se nedaří. Pak už je načase začít něco dělat. Přeci jen startuji už o půl desáté. Ke snídani slupnu chleba s řízkem, abych měl energii na dopolední výkon. S Johnym se jdeme registrovat a po ce
stě koukáme na ty nabušený týpky, co to jedou pořádně podrtit. Fotíme se  kde to jen jde a s kým to jde. Stále se něco děje a najednou odstartovává elitní vlna. To znamená, že já startuji už za půl hodiny. Od stanu sledujeme, jak se „eliťáci“ ženou do kopce a ze srandy říkám, že v další vlně budu na špici já. Není proč ztrácet čas, tak se jdu rozcvičit a pomalu připravit na start. Jsem zvědavý, jak se mi bude závodit ve starých kopačkách za tři stovky, ale aspoň záběr budu mít slušný. Jak se tak protahuji a postupně zahřívám do provozní teploty, cítím, že nohy dneska půjdou. Cítím ten dynamit v lýtkách, oujéé. Taktiku mám podobnou jako na Sprintu. To znamená na nic nečekat, držet se čelní skupiny a snažit se to přežít. Ve startovím „boxu“ si stoupám dopředu. Už se mi nechce předbíhat dav lidí jako minule. Poslední minutky jsou dlouhé, cítím, jak mnou adrenalin pumpuje a já už chci vyrazit. Hlavně to nepřepálit. 
Je odstartováno! Po prvních pár zatáčkách a brodu se držím zhruba na desáté pozici. Přeskok přes seno je na pohodu a už nás čeká stoupání do sjezdovky. Tam nějak čelo odpadá a já se dostávám do vedení. Na opičí překážce jsem první. Přesně tak, jak jsem zhruba před čtyřiceti minutami říkal ze srandy u stanu. Z této překážky už nemám respekt jako v Liberci  a tak je za chvilku zdolána. Běžím si sám a říkám si, co se děje, že nikdo neběží vedle mě ani přede mnou. Dalších pár překážek si dávám sólo a v hlavě mi bliká výstraha: Hlavně to nesmím přepálit! Taky si říkám, že asi takto to vnímá Petr Žižka, když všem uteče a pak si běží sám. Do kopce funím jako mašina, ale jde to. Než vyběhnu na kopec, předbíhám poslední Sparťanku z Elitní vlny. Běží se mi docela dobře a seběhy mi jdou. Já se peru se svahem a žaludek s řízkem. Začínám ukusovat chvost elitní vlny. A přitom se mi daří přeběhnout odbočku a díky tomu ztrácím nějaké ty minutky. To mě trochu podkope morálku. Protože jsem si říkal, jak dobře běžím a teď ztráta pár minut mě může katapultovat klidně i o stovky míst pryč. Nacházím správnou cestu a všude jsou závodníci z elitní vlny, takže těžko říct, jestli mezi nimi jsou i z mé vlny. No co se dá dělat, nahodím si pytel na záda a odkroutím si povinné kolečko. Bez zátěže se cítím skvěle a tak mi  následující stoupání nedělá potíže. Po cestě předbíhám borce z mé vlny, který je prý první. To mi trochu zlepší náladu a zase funím do kopce co to dá. Na občerstvovačce vždy jeden kelímek s vodou vypiji a druhý na sebe chrstnu. Takto předbíhám pár lidí, kteří u vody stojí, pijí a nabírají síly na další úsek. Přeci není na co čekat. Při dalším stoupání předbíhám dalšího borce z mé vlny, který by už měl být doopravdy první, takže teď již druhý. Do kopce funím jako blázen, ale docela rychle jdu a držím tempo. Z kopce pak běžím a přitom odpočívám. Přeci běh z kopce je skoro zadarmo. Nějak mám štěstí na překážky a nikde nemusím čekat. Vždy se mi podaří předběhnout nějakou skupinku a nebo na překážce prostě nikdo není. Jako již tradičně se netrefuji oštěpem do Peršana, a tak následuje trest. Třicet angličáků, s vidinou brzkého cíle si to dávám skoro jako nic. 
Tentokráte byl ostnatý drát doopravdy prokletě nízko, ale moje skupinka mě hecovala natolik, že jsem zvolil asi zrovna jako jediný levou variantu, kde to sice neklouzalo, ale dřelo. Zato jsem měl volnou cestu a prosvištěl tamtudy jako nic. Teda na fotkách to tak úplně nevypadá :-D Sotva se narovnám zpod drátu, začínám cítit levé lýtko. Začíná mi odcházet levý motor. Křeč mám na krajíčku a já doufám, že to ještě chvilku vydrží. Teď není čas na křeč! Navíc mě čeká ještě chuťovka v podobě šplhu na laně. V Liberci to pro mě byla nejtěžší překážka a tentokrát to byla překážka poslední a ještě po doopravdy ostrém závodu. Zatnu zuby a jdu na to. V obou nohách cítím jemné záškuby a křeče se budou hlásit už co nevidět. Naštěstí mě dav kolem hecuje. Já se soustředím jen na lano před sebou a slyším hlasy kolem sebe, jak mě burcují vzhůru. Z posledních sil a se zaťatými zuby vylézám nahoru a dolů pak tak napůl kontrolovaně padám. Poslední seběh už nějak doklopýtám. Dostávám modrou, těžce vybojovanou, medaili. Nějaká ta fotečka a už se hlásí křeče. Padám na zem a nejsem s nimi schopen nic dělat. Tak si je jen naplno užívat a čekám, až samy odezní. Na Beast to bude chtít asi trošku jinou strategii.

            Když se vykřečím a dám trochu do pořádku, užívám si atmosféru. Trochu mě mrzí to zbloudění, ale i tak s časem zhruba 2 hodiny a 20 minut musím být nadmíru spokojen. Jdu si hodit sprchu, která je fest studená a tak je to další morálová disciplína. V čistém oblečení a trochu odpočatý si udělám ještě pár fotek a jdu vyhlížet kamaráda Johnyho, který ještě bojuje na trase. Čekám u ostnatého drátu a Johny pořád nikde. Za tu dobu se přihodily dvě věci. První byla, že jsem viděl, jak přihlížející nadzvedávají ostnatý drát, aby to Sparťani měli lehčí. Přeci ale Sparťani to nechtějí mít ulehčené ne? A druhá, že přišla přeháňka. Aspoň to pod drátem bude líp klouzat. Po čase se objevuje vysmátý Johny. S úsměvem od ucha k uchu prolézá pod ostnáčem. Nebo..díky novému blátu spíše klouže. Na lanech se opět bojuje s vůlí i se svým tělem. Nakonec vše zdárně zvládne s úsměvem na tváři. Každý si svého Sparťana umíme užít po svém.

            Po krátkém focení a balení vyrážíme na cestu domů. Unavená těla se hlásí o dovolenou, a tak vynecháváme plánovaný výlet na Malou Fatru a jako kulturní zážitek volíme hrad Strečno. Pak už stačí jen vymotat se z Žiliny a je to. Pro mě hodně náročný Spartan race, kde jsem myslím dobře zabojoval a už se těším na Klínovec.