Ultratrail v Bílých Karpatech? Tam jsem ještě neběžel!
A když si vezmu, že je to jeden ze závodů ze série CUTT od Marka Navrátila, tak
to je příjemný bonus navíc. Závody CUTT se totiž snaží o rodinnou atmosféru.
Nesnaží se o kvantitu závodníků, ale spíše o kvalitu samotného závodu a to se
mi líbí. Trať 64 km se stoupáním 2 600 m mi přišla jako slušná vzdálenost.
Právě pro tyto důvody jsem si zvolil závod CUTT.
S kamarádem
Romanem vyrážíme z Olomouce již kolem páté ráno, abychom byli na startu
včas. Kdybychom věděli, jaké tam bude zázemí, tak přijedeme o den dříve a
pořádně se vyspíme. Spánkový deficit je po posledních nocích už znatelný a tak
vybíhám s vlnou běžců, aniž bych vůbec nějaký start slyšel. Posilněn
vodíkovou vodou, kterou jsem dostal při registraci, si to pěkně štráduju do
kopečka. Nejrychlejší mi utíkají, ale první půlhodinový výběh do kopce přesto
klušu. Když si chci užít náležité odměny v podobě seběhu, tak je něco
špatně. Cítím mokro. Zásah, loď potopena. Můj vak na vodu se protrhl. To jsou
nemilé zprávy na začátku parného dne. Poprvé zastavuji, zachraňuji co se dá, ale moc se toho zachránit nedá.
Roman kvůli křečím ztrácí a díky mým nuceným zastávkám se potkáváme častěji,
než bychom si oba přáli. Od začátku bylo v plánu, že mi Roman uteče a
potkáme se až v cíli J
Na Velké Javořině jsem se stal hrdým majitel sedmičky flašky, která mi od té
doby a poté i z větší části závodu zavazela v ruce.
Až do Strání, kde
místní vytvořili úžasnou atmosféru, se mi běželo parádně. Velký Lopeník, ale
bylo jiné kafe, a hlavně rozhodl, že mi už parádně nebude. Hned na začátku mi
seklo a moc nahoru to nešlo. Byl to boj. Když mě předcházel jeden ze závodníků
a viděl můj utrápený výkon, tak mi nabídl v dobré víře gel. Teda doufám, že
to bylo v dobré víře, protože já si ho ze zoufalství vzal a díky tomu jsem
se následující hodiny proklínal. Žaludek se začal vzpouzet a hlavně křečit. Vloni
mě to trápilo a letos jsem si říkal, že snad už bude klid a prd. Běh a chůze se
regulérně změnili na klopýtání a šourání vpřed. Vůbec mě to nebavilo. Na
občerstvovačce v Lopeníku do sebe posílám chleba s tlačenkou, což mě
na chvíli spraví. Bohužel jen na chvíli a tak se moje „dálkoplazení“ opět hlásí
ke slovu. Sluníčko pálí, flaška s vodou mi furt vadí v ruce, žaludek
křečí, do toho se ozývá dehydratace a nohy mě už nechtějí nést dál, ale jinak
je na tom světě krásně. Tak se stane, že i běhací úseky spíš jen pomalu
procházím a poposedávám. Na poslední občerstvovačku je to pekelně daleko. I
hudba ve sluchátkách mě omrzela. Nějak nemám náladu na rytmické tempo, kterého
nedosahuji ani náznakem. Na občerstvovačce si posedím, dám si chleba se
škvarkama, zapiju to birellem a rázem to jde. Taky si tu počkám na Ivču. Do té
doby jsem ji neznal, ale po následující kilometry až do konce závodu jsme
tvořili dvojku, která společným úsilím dorazila zbývající kilometry. Poslední
seběh do cíle byl dlouhý a výživný, přesto jsme ho odběhli s vidinou
konce. Pod obloukem nás vítají doběhnuvší závodníci i přihlížející. Nastává
návrat do reality. V kempu panuje pohodová a přátelská atmosféra.
S Romanem, který doběhl hodinu přede mnou a netrpělivě čekal na moje klíče
od auta, se dáváme do kupy a odjíždíme během vyhlášení výsledků. To ještě
netušíme, že v následné tombole každý z nás něco vyhraje J
Díky Marku Navrátilovi a dalším organizátorům za parádní
závod.
Žádné komentáře:
Okomentovat