Nikdy jsem podobnou šílenost neběžel. Ale protože zdravého
rozumu jsem pozbyl už dávno a závod mě lákal, stačilo jen sehnat dva šílence do
týmu. Ti se samozřejmě našli. Místo kvalitního tréningu jsem si ujížděl na
antibiotikách a poslední týden před závodem už se nic zachránit nedalo. Nakonec
se ukázalo, že se bude účastnit i pár mých kamarádů a na závod jsem se těšil o
to víc. Na týmové poradě jsme se shodli asi jen ve dvou věcech. Jdeme to přežít,
a protože to jdeme přežít, tak nechceme brodit.
Při cestě na naši základnu Karu se projevují účinky toho, že
antibiotika nezabrala. Drobná komplikace, ale za to né jediná. Těch ještě přijde.
Na základně je už dost lidí, týmy se sklánějí nad mapami a promýšlí strategii.
Já zase dumám nad tím, kdy mi přijede Zuzka s Jirkou, abychom taky nějaké
mapy vůbec dostali. Zatím aspoň sonduji, co si vzít do závodu. Běžky, sněžnice,
anebo běžet na lehko… Asi se nebudeme zdržovat s nákladem navíc. Parťáci
přijíždí chvilku po sedmé. Moc času nemáme a hrdinně si plánujeme trasu nad
mapou. Ukazováčkem švihat po mapě je o dost jednodušší, než se pak v noci štrachat
do kopce bez jediné cesty či značky. Po osmé se už naloďujeme do autobusů. Ty
nás vezou na místo startu. Tam začíná náš prolog a dvacetihodinová pouť skrz
Krakonošovo panství. Prolog samotný máme za hodinku a půl jak nic.
V pevnostních chodbách, zhruba 7 pater pod zemí, máme hledat označovače na
koncích chodeb. Jedna chodba je po kolena zaplavená, ale nás to skoro nezpomalí.
Myšlenka o tom, že nebudeme brodit, mizí jako obláček kouře. Za dvě hodiny se
vydáváme na orienťák a máme z toho všeho radost. Ta ale záhy končí. Na
orienťáku provaříme padesát minut a body nemáme žádný. Pak strašně dlouho
hledáme první kontrolu. Bloudíme lesem, občas narazíme na nějakou cestu, co
následně zase mizí. Tak se to párkrát zopakuje, než se nad námi Krakonoš
smiluje a přihraje nám do cesty asfaltku, kterou jsme hledali. Následně jsme
zvládli udělat několik špatných rozhodnutí. Když jsme přišli na to, že je to
blbost, tak jsme to vylepšili ještě větší blbovinou. Na pár důležitých věcí
jsme si museli přijít a to nás stálo dost sil, jak fyzických, tak duševních.
Tož jsme vzali rozum do hrsti a řekli si, že takto to dál nepůjde. Nasměřovali
jsme si to rovnou po hlavní do Pece a bylo. V údolí, podél řeky, byla
pěkná kosa a ani přicházející den nás moc neohřál. Zato stoupání na Vírovku nás
zahřálo dost. Nevím, co se děje, ale nějak mi dochází šťáva. Kroky ztrácejí
rytmus a nějak to nejde dál. Začíná se projevovat pětitýdenní pauza, kdy jsem
místo sportování raději lupal prášky. Nedá se nic dělat, musí se jít dál. Na
Vírovce se oklepu a bude dobře. Tohle zbožné přání se rozlétlo do prvních
slunečních paprsků, když ve vchodu chaty bylo zapříčené koště a chata ještě
spala. Dáváme pauzu a já jsem docela odvařený. Aspoň, že tady jsme jako první
tým. Jirka plánuje, jak to tu všechno oběháme, a mně je všechno jedno.
Soustředím se na to, abych dával nohu před nohu, a aspoň nějak se držel svých
parťáků. Aspoň, že na mě Zuza s Jirkou vždy někde počkají. Orientace, ani
plány, co dál, mě teď nezajímají. Jsem dost mimo. Jen občas slyším, jak Jirka
říká, že ještě tak 50km a jsme v cíli. Tak to je na pohodu. Občas, když si
dřepnu, se mi začínají hned zdát sny. To není dobře, a tak šlapu a šlapu. Tento
mimózní stav u mě trval zhruba šest hodin. Kráčel jsem doopravdy jen na výpary.
Pak mi Jirka dal gel a jako mávnutím proutku jsem se dostal zpět do reality.
Akorát včas na lana. Vytáhnout Zuzu na přehradu nebyl takový problém. Kdybych
měl tohle dělat v předchozím stavu, bylo by vytahování mnohem zajímavější.
Pak už se škrábeme do sjezdovky a k návštěvě posledních třech kontrol.
Přichází vytoužená kofola v hospůdce a já prakticky žiji jen na gelech.
Jiná energie mi nezbyla. Hanba mi! Naštěstí cíl už není daleko a na Karu se
dostáváme v pět hodin. Fyzicky dost použití, ale na duchu osvěženi.
Večerní vyhlášení byla pro nás už jen formalita. Náš cíl, tedy
přežít, jsme splnili. To, že jsme v pořadí neskončili nějak slavně, nás
netrápilo, vzhledem k tomu, co jsme všechno zažili. Padlo pivko a následně
i já.
Žádné komentáře:
Okomentovat