Vloni jsem to běžel s kamarádkou poprvé a docela mě
tento závod nadchl. Letos jsem to chtěl opět běžet v mixu a říkal jsem si,
že v tomto složení by bedna mohla být. O to víc jsem váhal, jestli jet,
když mi parťačka řekla, že kotník ji vyřadil. Zvažoval jsem všechna pro a proti
a nedokázal se rozhodnout. Kamarádi mě zvali na jeden hectriatlon do Velké
Bystřice, a to bylo lákadlo. Nakonec se našlo auto, co jelo na závod, a tak
jsem se přidal. Ještě že tak.
Říkám
si, že to budu brát aspoň jako trénink a nabrané zkušenosti se vždycky hodí.
Ještě jsem asi neběžel takhle dlouhý závod solo s mapou. V autě jsme
se rychle spřátelili a na základně pak plánujeme trasu spolu. Vrcholy jsou: ZVONOVÝ (744m.n.m.), ŠTÍPA (707m.n.m.) a PTÁČNICE (830m.n.m.). Logicky
to jde oběhnout dokola. Vybírám si trasu směrem na přehradu. Těsně před desátou
se srocujeme venku a než se rozkoukám, tak je odstartováno. Beru to vpravo
kolem základny a než se opět zorientuju, tak kolem mě probíhá celkem svižně nějaký
maník. Tempo má hodně rychlý, nasadil jak na desítku v parku, a já se
rozhodl, že se ho pokusím udržet. Cítím se zmatený jak lesní včela, ale nějak
to jde. Po chvilce slyším za sebou funění, a to se ke mně přidal Jirka
z auta. Další 3 hodiny jsem ho neslyšel pořádně promluvit. Jen nám funěl
za patama J.
Je vidět, že borec před námi má slušně natrénováno, a že se diví, že se ho
někdo drží. Tož přizpůsobuji svoje tempo jeho a nějak se to dá. Takticky se ho
ptám, jestli to kolem zná. Když odpovídá, že bydlí přes kopec, mám jasno. Musím
se ho držet aspoň na první vrchol. Po cestě se seznamujeme a zjišťuju, že běžím
s Pavlem. Na Štípě jsme za hodinku. Tempo hodně svižné. Na Ptáčnici volíme
cestu po turistických značkách. Díky Pavlově znalosti okolí, podpořené mou
mapou, ani moc nebloudíme. S Pavlem se střídáme v tahání tempa a
docela nám to odsýpá. Podle mě je nakonec Pavel rád, že má s kým běžet a nemusí
se starat o tempo sám. Ještě před vrcholem potkáváme první borce
v protisměru. Jsem docela zvědav, jak to dopadne. Ambice na bednu nemám,
jsou tu mnohem lepší běžci než já. Tak mě to ani netíží. Při seběhu zpět do
Valašské Bystřice jsme trochu bloudili, ale aspoň jsme se podívali na místa,
kam se už asi nikdy nepodíváme. Jirka se nás stále drží, a když mu odběhneme o
padesát metrů, tak při hledání trasy nás opět dožene. Běhá jak na gumě.
Poslední pořádné stoupání po asfaltu na Zvonový je Mordor, už to neběží jako za
mlada. Cítím, že mi ta chůze do kopce docela jde. Začínám pomalu přemýšlet, kdy
se začne závodit i mezi námi. Pavel vzpomíná, kdy tu jel naposledy a dráty
vysokého napětí mu dají trochu zabrat. Nakonec vrchol nacházíme a ztrácíme
Jirku, který se nás už neudržel. Říkám si, že zkusím v prvním stoupání
nastoupit a utéct, to je můj plán. Přijde mírné stoupání a oba přejdeme plynule
do chůze, tak takto to nepůjde. Nevím proč, ale v hlavě mi zazněla hláška
z Rockyho: Šampión si nechává trumf do dvanáctého kola. Marně přemýšlím,
jaký trumf mám já. Sakra, žádný! Z kopce nasazuji tempo a snažím se
nepolevit. Teď už jde do tuhýho. Já i Pavel víme, že teď se láme chleba.
Přichází prudké klesání a já natahuji krok, co to jde. Nohy pálý a já se snažím
zatnou zuby. Pavel zaostává a já vím, že teď už to nesmím pustit. Červená se mi
ztrácí a já běžím po asfaltu dolů, jak se jen dá. Pořádně nevím, kde vybíhám,
tak zpomaluji a běžím za světlem. Vidím základnu a za sebou Pavla. Doklusávám a
říkám si, kolik lidí tam už bude. Sedí tam jeden běžec a nikde nikdo. Bojím se
zeptat, kde jsou všichni. Pak mi to teprve dochází. Jsem druhý. Tomu se nedá
věřit.
VÝSLEDKY
VÝSLEDKY
Na
základně vládne pohodová atmosféra, člověk se dělí o zážitky s ostatními
přibíhajícími a je to paráda. Velké díky organizátorům za tento závod. Také
děkuji Pavlovi za společnost během závodu a na příští rok se moc těším.
Žádné komentáře:
Okomentovat