Již před patnácti lety, když jsem poprvé uviděl závody Adventure
race v televizi, jsem se do tohoto závodu zamiloval. Cesta na Wenger 2016
byla hodně klikatá a složitá, ale nakonec se podařila. Měsíc před závodem jsem
dal dohromady tým a mohl se začít těšit. To nemělo dlouhého trvání, protože
jsem nečekal, kolik takový závod má logistických problémů. Dodávka se sehnala,
kolo se půjčilo, jídlo nakoupilo a smyce se sešly. Nikdo z nás podobný
závod ještě nejel, tak to byla velká neznámá, co to s námi vůbec udělá.
Každopádně jsme se těšili a děsili zároveň.
Vykopat
se z Olomouce byl první problém. Všichni měli hromadu věcí a naskládat vše
do dodávky chce svůj čas. Pětihodinová cesta do Sušic ale probíhala v pohodě.
V kempu už pár týmů bylo. A podle registrace na netu už více týmů ani
přijet nemělo. Potkáváme známé tváře, ale především se musíme soustředit na
sebe, protože máme svých starostí dost. Večer po rozdání map poprvé testujeme
naši připravenost. Chybí nám nůžky, zvýrazňovač i průhledná lepicí páska.
Všechno si hold půjčujeme. Zatímco já s Jirkou plánujeme, kudy povedou
naše kroky po následujících 400 km, Denča s Romanem chystají depa. Kolem
desáté večer jdeme chrnět. Tento týden první a taky poslední vydatný spánek.
Ráno
jsme již od sedmi na nohou. První hodinku jen snídáme a duševně se připravujeme.
Zbývá už jen nachystat věci na prolog do depa a dofouknout píchnutej člun.
Chvilku před startem váháme, jestli vzít na první trekovou etapu hůlky. Jako
jediní je máme, ale pochybujeme o skvělosti nápadu. Za nás nakonec dobrý, a tak
vyrážíme s nimi.
Den 1.
Chvilku po startu se závodní pole dělí, aby se vzápětí
všichni sešli u Žižkova kalichu na kopci. Trek se snažíme jít svižně, ale moc
neběháme. Teda tady ještě ano, ale později už vůbec. Raději pomaleji a na
jistotu, přeci jen celý závod je ještě před námi a odvařit se hned na začátku
by nikomu neprospělo. Při cestě na další kontrolu potkáváme čelo závodu a
pozdější vítěze. To bylo naposledy, kdy mezi námi a prvním místem byl rozdíl
v pouhých minutách. Ztráta nakonec narostla přes 24 hodin. Trek se nám
docela povedl, i když nám většina týmů utekla.
Na prvním boulderu jsme si
ověřili, že byl dobrej nápad nechat lezečky v depu, protože to bylo spíš jen
skákání přes skalky. Následující inline etapa mě i Denču děsila už dlouho
předem. Mě oprávněně, protože během prvních pár kilometrů mi odpadlo přední
kolečko. Od té doby jsem si jízdu užíval více než jiní. Naštěstí Jirka
s Romanem potahali, když to šlo. Říkal jsem si, že pro mě brusle bude
nejhorší etapa, pak už zvládnu všechno. Nakonec to tak nebylo. Packrafty
v našem provedení byli dva nafukovací „rybníčkový“ čluny, se kterým jsme
měli chvilku blbnout na vodě. I při té chvilce se nám podařilo jeden člun prorazit
a zrovna ten úplně nový půjčený. Nedá se nic dělat, je to závod.
S proraženým člunem končíme náš prolog. Teď už začíná opravdický závod a
nás čeká bajková etapa s vloženým orienťákem. Hned ze začátku, abych to
neměl tak jednoduché, mě bodla vosa do krku. Však proč ne. Na kolech se
ukazuje, jak má kdo potrénováno, a tak začínáme opět ztrácet. Nedá se nic
dělat, musíme si zvyknout, že tu bojujeme hlavně o přežití a né o čelní pozice.
Některá místa znám z Horské výzvy, ale nedá se moc kochat pohledy.
Bojujeme s týmem Běhal v dešti o poslední místo. Na orienťák dojíždí
chvilku před námi a vůbec netušíme, jak se dostali před nás. Stmívá se a díky
Denče zvládáme orienťák skoro bez chybičky. Vyrážíme na kole do noci a před
půlnocí se zastavujeme v zatáčce u hospody. Už máme dost tyčinek, tak
chceme nějaké normální jídlo. Dostáváme nakládaný hermelín a utopence.
Den 2.
Kolem jedné ráno dojíždíme do pseudodepa, kde necháváme kola
a pěšky se máme vrátit do Sušis. Podle našeho časového nástřelu před závodem jsme
tu měli být za světla a né po půlnoci. První kontrolu se nám nedaří najít tak
snadno, jak jsme doufali, další už jsou v pohodě. To taky díky
přibývajícímu světlu. V noci a nad ránem každý chytá svou první krizičku
se spánkem. Přesto jdeme a všichni se těšíme, jak se vyspíme v Sušucích
v depu. Podařilo se nám i setřást Běhal v dešti. V jedné vesnici
narážíme na otevřený obchod, tak se nekompromisně nastěhujeme do rohu prodejny
a baštíme na co má kdo zrovna chuť.
Celá etapa spíše připomíná pochodové cvičení,
než nějaký závod, kde by se mělo běhat. Ke konci naší „procházky“ máme ještě
zpestření v podobě dalšího boulderu. Tam se dozvídáme, že díky teplému
počasí hladina řeky Otavy stále klesá a už teď je kousek nad hranicí
sjízdnosti. To pro nás znamená, že si dáváme pouze rychlé depo, žádný spánek a
frčíme na kánoe. Prvních pár kilometrů byl horor, museli jsme několikrát slézat
z lodí a tahat je přes kameny a jezy. Pak bylo vody o trošičku víc, tak se
dal zhruba každý druhý jez sjet. První hodinku, dvě jsme etapu pojali spíše
jako správný vodácký výlet. Svačinky, někteří trochu spánku, pokec a unášení se
proudem. Když jsme za sebou uviděli opět tým Běhal v dešti, začali jsme
makat. Já jsem plně zúročil své dva tréninky s kajakářským pádlem, které
pro mě byli naprosto nedostačující, jak jsem zjistil.
Hodně jsem bojoval jako
zadák s lodí. Bylo to pro všechny dlouhé a namáhavé. Za mě rozhodně
nejtěžší etapa. Kolem osmé večer jsme dojeli do psaudodepa ke kolům. Krom
jedněch uplavaných ponožek žádné ztráty. Dali jsme si něco dobrého do žaludku –
smažák s hranolkama a šli poprvé na hodinku regulérně spát. Probouzíme se
do noci. Poprvé zapínáme čelovky, někteří z nás mají spíše bludičky. Tým Běhal
v dešti potkáváme po hodině jízdy zalomené v příkopě a pokračujeme
dál.
Den 3.
Během noční jízdy zažíváme větší či menší halušky. Já si na
minutku usínám při jedné zastávce a Denča vidí v lese pantera. Takže u zříceniny
hradu … si dáváme další hoďku spánku. Vyhráli ti, co se zabalili do termofólie.
Já s Jirkou jsme pěkně ztuhli. Tam nás Běhal v dešti předjíždí. Ještě
za noci se dostáváme k lomu, kde nás čeká plavecká část. Voda je teplá,
měsíc svítí a má to kouzelnou atmosféru. Za svítání dojíždíme na Bolskros a
pěkně nám to načasování vychází. To nám přestalo vycházet až na orienťáku, kde strávíme
necelých šest hodin vtom největším vedru. Vůbec nám to nejde. Ze začátku se
snažíme běhat, ale ze snahy se stává spíše přání. Všichni chtějí mapovat a to
nás taky trochu zdržuje. Samozřejmě jsme všechno zvládli, akorát Denča si odnesla
drobný úpal. Vetíme se ve vedlejší hospodě. Druhá polovina bajkové etapy je
těžší, než ta první, tak se trochu obáváme, co to s námi udělá. Zkratka
přes Mouřenín nás trochu zbrzdila, ale jinak se nám šlape lépe než kdy dřív. I
když je to pořád do kopce. Konečně chytáme tempo a zkoušíme i vláček. Na
poslední chvíli ještě zastavujeme u sámošky, kde utrácíme poslední zbytek
peněz. Sedíme před samoškou na zemi vedle psích exkrementů, dáváme si svačinu a
je nám hej. Na rozhledně potkáváme poprvé náš zdravotnický tým a zjišťujeme,
jak na tom jsou ostatní. Sice pocitově jsme poslední, ale jeden tým již
odstoupil a druhý pokračuje ve třech. Nečekali jsme, že takto budeme stoupat
pořadím, ale taky je to varianta. Etapu dojíždíme za tmy. V poslední námi
zvolené zkratce předjíždíme i Běhal v dešti. Stíháme časový limit
s více jak hodinovým náskokem. Já se snažím udělat všechno proto, abychom
vyrazili na další trek. Parťáci mě budí chvilku před desátou a já mám hned
rozhodnout, jestli půjdeme trek celý, nebo jen zkrácený, s tím, že oni chtěli
kratší variantu. Nezbývá mi než to odsouhlasit. Přesunujeme se do stanu a tam
si dáváme další dvě a půl hodiny spánku.
Den 4.
Zaspali jsme a já upadám do hluboké trudomyslnosti. Honí se
mi hlavou spousta věcí, co děláme špatně a co se nám daří. U kontroly na
Kašperku se strašlivě zasekáme, protože nám chybí poznámka, že kontrola může
být i zdvojená. Zpět do depa dorážíme jako poslední kolem osmé ráno.
Přebalujeme a už relativně nalehko se vydáváme na poslední bajkovou etapu
s vloženým jumarem. Zadek od sedla už docela bolí, absence cyklogatí během
celého závodu je znatelná. Před polednem, kdy jsme si užili parádního sjezdu se
protáhneme na jumarech. Pro všechny z nás nová zkušenost. To už cítíme cíl, a
tak se vydáváme na poslední kilometry. Cyklovláček nám už pěkně funguje a my
dorážíme do cíle přesně po 74 a půl hodině. Velká radost je umocněna i fanoušky
v cíli, včetně šéfa kempu s vychlazeným šampaňským, kterým se kropíme jako
na formuli jedna.
Následuje
několik životně důležitých úkonů, které jsme během závodu museli omezit. První
pivo, druhá sprcha, třetí spánek. Probouzíme se akorát na vyhlášení, všude
kolem stanu je roztahanej náš materiál, ale ostatní týmy jsou na tom podobně.
Celkově jsme skončili na šestém místě. Což vzhledem k tomu, že jsme byli
nejmladší tým a ještě nikdo z nás nikdy na takovém závodě nebyl, považuji za
úspěch. Závodili jsme i v akademických vodách a tam to dokonce stříbrně
cinklo, což je ještě větší paráda. Jen do budoucna doufám, že bude větší
konkurence. Po vyhlášení nás čekalo nudné a únavné balení všeho. Před pivními
štafetami jsme šli ještě natrénovat do nedaleké restaurace. Tam se nám tak
zalíbilo, že jsme štafety úspěšně prošvihli. Naštěstí večer se kvůli nám ještě
jeden souboj odehrál, kde jsme mohli hrdě prohrát. Nedělní cesta zpět proběhla
v poklidu, jen mi přišlo, že po každém dalším spánku jsem rozbitější a
rozbitější. Ještě ze dva spánky a nemusel bych to přežít. Když zpětně hodnotím
tento závod, tak jsem moc rád za splněný sen. Určitě se poučíme z chyb,
uděláme jisté změny a na dalším AR už více zabojujeme. Když to jednou člověka chytne,
tak to nepustí!
Žádné komentáře:
Okomentovat