CUTT Jeseníky - od pramínků k potůčkům

Na tento závod jsem se už delší dobu těšil, protože byl můj první, co se běžel celý přes den, a tak sliboval, že si konečně prohlédnu celé Jeseníky. Ráno se tomu moc nechtělo a skryté indície naznačovaly, že bych měl raději zůstat doma. Začal mi téct camelbag, zapomněl jsem si opalovací krém, napraskly mi brýle a do toho přijel kamarád s hodinovým zpožděním, a tak jsme se do Vrbna dostali až půl hodiny před startem. To už nezbývalo moc času skoro na nic. Nakonec největším problémem nebyl camelbag ani opalovací krém, ale hůlky. Nějak jsem se nechal zviklat a řekl si, že poběžím bez nich, že se mi bude lépe číst v itineráři. To byla taky věc, na kterou moc nejsem zvyklý. Na startu potkávám tváře z Jesenické stovky, co se běžela před čtrnácti dny, a i starší kamarády. Vypadá to na bájo závod.

Po odstartování se běží pohodovým tempem a já si říkám, co se děje, že nikdo nepeláší zběsile pryč, jak tomu vždycky bývá. Běžíme pěkně ve skupince v klidečku a postupně lidi odpadávají. Já v prvním dlouhém táhlém kopci raději taky zpomaluji. Přeci jen cíl je ještě daleko. Sluníčko se do nás opírá a my využíváme každý stín, dneska bude horký den. Na dvacátém kilometru jsme na Videlském sedle a to za necelé dvě hodinky. Tady je zřízena občerstvovačka a já se cítím zatím v pohodě. Následné stoupání na Švýcárnu mě z pohody trochu vyvede. Nahoře po sněhu a ledu už není ani památky. Když porovnám, jak jsem tu kosnul před dvěma týdny, a jaký je tu vedro teď… Na hlavní štráse na Praděd je hromada turistů a my jsme se pro ně stali trochu atrakcí. Mně to nevadí a díky tomu se mi běží i trochu líp. Přeci nebudu ukazovat před cizíma lidma, jak jsem zmožený J Z Pradědu se mi běží bájo. Na odbočce potkávám Kláru a já vím, že dvacetiminutový náskok mi na ni nebude stačit. Dále sbíháme až skoro k dolní přehradě Dlouhých strání. Tuhle cestu jsem ještě nikdy nešel a skákačka po kamenech směrem dolů je příjemné zpestření. Ostatně minimálně polovinu celé trasy vůbec neznám a moc se mi líbí. Na stezce nacházím první pramínek a od té doby se osvěžuji a piju pomalu z každé louže. Jsem u dolní přehrady a potřebuji k horní. Přichází první dlouhá pruda. Nekonečný asfalt a ostré sluníčko. Ani další občerstvovačka mi nějak výrazně nepomáhá a navíc mě dohnala i Klára. U horní přehrady chvilku bloudíme, protože itinerář trasy tu není moc srozumitelný. Na obhajobu organizátorů musím říct, že Marek o této části trasy možná před startem něco povídal, ale nedával jsem pozor. Pěkný seběh do údolí jsem si moc neužil, protože mi začal křečit žaludek a tento pocit ještě neznám. Teď už doufám, že ani nepoznám. Vzpomínám, jak jsme tu s parťákem předloni drtili Horskou výzvu a přitom odbočuji špatně a dávám si další malý kufr. Cesta po žluté na Jelení studánku je nezapomenutelná. Člověk se drápe do kopce, zpytuje svědomí, že si nevzal hůlky a pomalu ukusuje výškové metry. Ukusoval jsem je tak zuřivě, až se mi rozpadly sluneční brýlky. Nahoře se pak otvírá nádherný výhled do údolí a člověk, celý hotový, by si nejraději kecnul do trávy. U Jelení studánky mě vítá boreček v maskáčích, co si dává lahváče a akorát nabíjí bongo. Vím, že na Ovčárnu, další občerstvovačku, to mám už za pár, ale břicho je stále proti a neběží se mi moc dobře. Vlastně se mi ani dobře nejde. S Kanadou prohráváme 0:2 a to mi náladu taky zrovna nezvedne. Po cestě si vzpomínám, kde jsem odhodil do křoví nedojedený toust s tvarůžkem v minulém závodě, ale nehodlám ho hledat. Na Ovčárně se nás tam sesypalo během chvilky hned několik. Já, abych nezapadl do stereotypu, jsem si pro jistotu rozmázl gel v batohu. Na občerstvovačce potkávám kromě jiných kolegu, se kterým jsem před dvěma týdny dobíhal Jesenickou stovku, ale tentokrát má navrch. Břicho se vzpamatovává, ale mně už nějak nejde nahodit motor. Z kopce to jde, do kopce už moc ne. Při dalším malém kufru potkávám kamarády z Olomouce. S nimi se plus mínus držím až do konce. A aby to byl správný český ultratrail, tak nesmí chybět sjezdovka nakonec. Tu jsem si taky docela užil. Není nic lepšího na závěr. Venku se šeří a já dobíhám do cíle za jedenáct hodin a nějaké drobné. Bohužel následující program jsme vyměnili za brzkou cestu domů, a tak jsme o něj přišli. Trasa byla parádní a závod se mi celkově líbil. Myslím, že má docela potenciál růst. Díky za něj

Dlouho jsem vybíral svou první – Jesenická stovka

Už vloni mě lákalo si vyzkoušet nějakou tu stovku a rozhlížel jsem se kolem, co se tu všechno běhá. Byl jsem i na delších závodech, ale chtěl jsem vyzkoušet, jaké je to běžet bez parťáka. Když se člověk může octnout sám na trati a nevidět nikoho před sebou, ani za sebou. Bojovat se všemi strastmi cesty sám. Nakonec jsem se rozhodl pro Jesenickou stovku. Důvodem byly dobré reference a taky vzdálenost (respektive blízkost). Sice je to tak měsíc, co jsem po všech antibiotických extempore začal zase běhat, ale aspoň se ukáže, jak na tom jsem.

Původní představa, že nás pojede víc kamarádů a budeme se navzájem podporovat, vzala za své a já jsem odjížděl na závod sám. Nikomu se nechtělo se ani potkat na trati a chvilku mě doprovodit. Počasí neslibovalo žádnou libovou předpověď, a tak jsem se vydal vstříc dobrodružství sám. Jejich chyba. Protože přišli o nahánění dobytka v noci, přemety pro diváky, zmrzající prsty na rukách, krásný východ slunce na Keprníku, stádo divokých prasat, existenční přestávky a další. Zkrátka tento závod měl vše, co správný ultratrail má mít. Teda až na nějaké sociální kontakty. Čekal jsem, že během závodu se budu bavit víc s ostatními, než první a poslední hodinu. Co už.

Hned na nádraží v Olomouci jsem potkal Filipa s Aničkou. Od nich jsem nasával rady, co a jak, abych nejsnáze vyvázl z tohoto závodu se ctí J Nálada v mužstvu je dobrá a čas rychle utíká. Na registraci jsem dostal jako bonus čepici, a tak mě ani netrápí, že jsem nevyhrál Goretexovou bundu od Tilaku :-D Čas se blíží k jedenácté a já ani nevím, jak naši hrajou hokej. Prý je to drámo. Dolaďuji poslední přípravy a odchází se na start.

Když vyjdu ven a ovane mě večerní větřík, tak začínám pochybovat, že závodit jen v tričku byla dobrá volba. V batohu mám pro jistotu ještě bundu, ale velkou důvěru v tento komplet nemám. Je odstartováno a všichni se dáváme do běhu. Plán držet se Filipa hned opouštím a raději běžím s Aničkou. Na stovkách je zkušenější, tak proč si nenechat ze začátku poradit s tempem a tak. Běží se nám dobře a po cestě si povídáme. První pořádná akce začíná až při vstupu na pastviny krav. Kde na nás už čeká splašené stádo, které s námi soutěží v běhu kolem cesty, po cestě a všude možně kolem cesty. Je to docela divočina. Jsem rád, že od nich odbíháme a na oslavu, si zarazím klacek do boty a vystřihnu si krásný saltíčko. Od té doby se mi v pravé botě, díky díře tak na prst, vyměňuje voda o něco rychleji. Je to ale jedno, protože promáčené boty už mám od teď asi na dalších osm hodin pořád. Skupinka se trhá a já zůstávám tak nějak osamocen. Občas kolem někdo proběhne, ale nedokážu s nikým sladit tempo. Stále běžím na hranici prochladnutí, ale díky tomu, že se hýbu, je mi dobře. Trasa je v noci dobře značená reflexkami, popřípadě občas mrknu do mapy. Taky asi polovinu trasy znám z jiných závodů, takže pohoda. Stoupání na Šerák mi dává dost zabrat a prsty na rukách mrznou, až to bolí. Na Šeráku vyměknu a beru si bundu. Na Keprníku si užívám krásný východ slunce a je mi dobře. Taky se těším na Vozku, kde jsem už dlouho nebyl. Po sněhu se mi ale dost blbě běží, tak zpomaluji jen na chůzi, protože vyčerpávat se klopýtáním po sněhu se mi nechce. Seběh z Vozky dolů musel být docela zajímavý a napínavý pro ty na čele závodu, protože ostatní to myslím jen scházeli. Aspoň já si nedokážu představit, že bych to sbíhal. Cesta na Červenohorské sedlo probíhá hladce, akorát jsem už dlouho nikoho pořádně neviděl a začíná mi být smutno, tak si zaběhnu na autobusovou zastávku vytáhnout aspoň mp3. Během té chvilky kolem mě proběhnou asi čtyři závodníci a já vůbec nemám ponětí, jak se tu vzali. No nic, beru mp3 a první písnička, co na mě vybafne je country. Netuším, jak se tam vzala, ale byl to přehrávač kamaráda a takových písniček tam bylo bohužel víc. Tož v rytmu country songů jsem vyběhl na Švýcárnu a dál k Ovčárně. Tajně jsem doufal, že tam bude občerstvovačka. Ale nebyla. Já toho měl už plný brejle, žaludek se mi vzpíral, nohy bolely a oči pálily. Existenční přestávka v restauraci byla jediná volba. Horká čokoláda a teplá voda mě rychle spravily a já mohl pokračovat dál. Běh přes Vysokou holi a dál po červené se mi moc líbil. Čekaly mě pěkné výhledy a začínalo se až nebezpečně oteplovat. Nakonec jsem byl docela rád, že běžím jen v tričku a netahám sebou kupu oblečení. S přibývajícími kilometry mě čím dál víc tahají úpony na nohách a všechno bolí. Sen, že závod zaběhnu pod patnáct hodin, se v tuhle chvíli rozplynul. Abych si to ke konci užil, tak tělo přestalo přijímat vodu a já se cítil, jako bych žvýkal prach. Ani tyčinku si nemůžu sníst, protože ji v ústech nedokážu rozmělnit. Vedro je na zabití a k tomu se kleštičky na poslední kontrole záhadně někam vypařily. Říkám si, že je to třeba ještě nějaká poslední bojovka před finišem, a tak ještě prohledávám Skalní město. Nikde nic a tak vyrážím na poslední úsek cesty. To, že je tam ještě odbočka na tajnou kontrolu, už moc nevnímám. Běh se postupem času změnil v klus, ten v chůzi a nakonec jen šourání. Do cíle jsem se došoural za 16 hodin a 47 minut. Přes to všechno to byla parádní akce a jsem moc rád, že jsem si právě tuto stovku vybral jako svou první!