Outward Bound byla původně škola přežití pro vojáky britského námořnictva. Termín "Outward Bound" charakterizuje v námořní angličtině loď opouštějící jistotu přístavů a vydávající se na moře s mnoha riziky.
 |
| foto: Marie Kozmová |
Denča rok kvůli zranění pořádně netrénovala, Kuba nikdy nic
podobného nejel. Přesto nás tento závod moc lákal. Vyzkoušet si, jak dokážou
tři kamarádi namíchat koktejl vytrvalosti, zkušenosti a trochu šílenosti. OTOB
je netradiční ARko na tři dny a dvě noci pro tříčlenná družstva, kde hlavní
disciplínou je kolo a na startující čeká devět povinných disciplín. Devět
disciplín ve stylu Prázdninové školy Lipnice, takže se můžeme těšit na spoustu
kreativity a zážitků. Na výběr byly pouze kategorie repre a rekre. Parťákům
jsem na výběr nedal.
Menšího závodu jsme se nedobrovolně zúčastnili hned ve
čtvrtek, protože jsme se nevešli do vlaku ze Světlé nad Sázavou. Prvních 22 km
si tedy dáváme na rozehřátí a jako přípravu sedací části na nadcházející
událost. Na základně poblíž Chřenovic už přípravy vrcholí. Směle se do nich
zapojujeme, ale překreslit celou mapu nestíháme. Zjišťujeme, že naši ultralight
variantu, kdy nebereme karimatky, ani spacáky, nezvolilo moc týmů. Neplánujeme
moc spát a ve váze je rychlost. Na předzávodním meetingu zjišťujeme hlavní
zásadu a to N.K., neboli Buď člověk. Při výkladu pravidel se už značně
ochlazuje, půjde do tuhého. Ve čtvrtek po osmé večer startujeme. První
disciplína je závod do vrchu. Trochu protočíme pérka, zakyselíme lýtka a díky lehkému
nákladu vyhráváme tuto disciplínu. Když dojíždím k vysílači, Kuba už
obkresluje při čelovce mapu. V klidu si pořádně prostudujeme mapu a pak
s mírných neklidem vyrazíme na sever přes celou mapu pro žolíka. Je zde
totiž netradiční systém zapisování kontrol, kdy do tabulky 7x7 přesně
zapisujete kategorii a číslo. Například rozhledna 4. Čím více máte stejných
čísel, případně více polí v kategorii, tím více máte bodů. Kuba furt
přemýšlí, které kategorie a čísla budeme sbírat. Já tuším, že se pokusíme zaplnit
skoro všechna políčka, tak je to jedno. Cesta na sever vede převážně po silnici
a jen občas projedeme někde terénem. První hodinu i potkáváme jiné týmy.
 |
| foto: Marie Kozmová |
Je
fajn, že na dohledávky můžeme použít mapy v mobilu. To na klasických
Adventure race závodech je zakázané. Bez problémů se dostáváme k žolíku u
kostela sv. Jana Křtitele. Jediný problém, který nastal a stále se stupňuje je
ta nepředstavitelná zima. Už máme skoro všechno náhradní oblečení na sobě. Mě
hřeje mládí, láska, vzdor, dvoje rukavice a přesto mi mrznou prsty jak cip.
První, co skutečně mrzne je voda v bidonech. Po našem bajkovém
dobrodružství kolem Čejkovic nám namrzají ráfky, tudíš brzdy vypovídají službu.
Nakonec trochu tuhne i úsměv na rtech. Vše překonáme a já dokonce na odbočce ke
kontrole nalézám na zemi mobil. Parádní trofej. Na druhou stranu mi spadne
řetěz mezi pastorek a rám a já ho musím vyrvat. To pocuchá moje nervy a taky
články řetězu. Potkáváme několik spících týmů. Představa, že musíme vstávat do
takového mrazivého rána no brr. Kolem šesté ráno objevujeme ve Světlé otevřenou
pekárnojídelnu, kde si dáváme držkovou. Měníme v bidonech ledovou tříšť za
tekutou vodu a razíme pomalu na disciplíny. Představa, že přijedeme na
disciplínu o více jak 15 min později a budeme diskvalifikovaní, nás dost děsí.
Aby toho nebylo málo, tak můj řetěz to už nebaví a raději se trhá. Kuba se mění
rázem v mechanika a za chvíli můžeme pokračovat. První dorážíme na
orienťák, říkám si, že ten by nám mohl jít, takže ambice tu jsou. Slepá mapka
České republiky nás mile překvapila. Nikdy jsem podobný orienťák neběžel, ale
přesto jsme slušně naběhali posloupnosti. Šanci na úspěch tak trochu spálil
Kuba, který si myslel, že na konci časového limitu už nesmí cvakat, ale nemusí
být v cíli. To nás stálo 6 minut a spoustu ztracených bodů. Trochu
demoralizovaní se vydáváme na lana. Všechno jsem bez problémů až na překážku,
kdy se podlézá stůl. Denča to zkouší několikrát, ale marně. Já s Kubou
jsme marní i bez zkoušení. Raději sedáme na kola a vyrážíme dál. Několik týmů
zapluje do hospody v Lipnici, my jen spočítáme počet obrubníků a
pokračujeme. Na hospůdku nemáme nárok. Skoro hromadně se přesouváme na další
disciplínu, a to je transport raněného. Los tomu chtěl, že jsme byli
v silném týmu, který vymyslel trochu jinou taktiku, než všichni ostatní. I
tak byl seběh a výběh sjezdovky fakt nářez. Jak člověk ale předbíhá týmy do
kopce, tak mu to dodá sílu. Příjezd k Zahrádkám je plný očekávání. Vůbec netušíme,
co to bude. Stylizovaná hra do 46. roku před zatopením vesnice Zahrádka jsme
vážně nečekali.
 |
| foto: Marie Kozmová |
Já z toho byl tak v šoku, že jsem si hru pořádně
neužil. Nedokázal jsem se vcítit do role. Zvlášť, když jsem od Denči dostal
dvanáct otázek a ať chodím a ptám se lidí. To mě teda vůbec nebavilo. Nedokázal
jsem přepnout z režimu závod. Později jsem měl problém se zase do tohoto
režimu dostat. Ještě hodinku dvě po Zahrádkách jsem z toho byl takový
vyjukaný. Z letargie mě vytrhlo až hledání kontroly u vrcholu nad Kamennou
Lhotou. Hledáme dlouho a důkladně, avšak marně. To na náladě moc nepřidá.
Všichni se už těšíme, jak si v Ledči dáme večeři. Tento nápad nemáme
jediní, a tak se v restauraci potkáváme s dalšími týmy. Pan vrchní to
bere sportovně, jen se trochu divně dívá, když si pod stolem mažu vazelínou
nohy. Na noční „šichtě“ objíždíme kontroly v okolí. Rozhodně to není po
rovině a rozhodně to není zadarmo. Hlásí se u nás spánek a tak zastavujeme na
autobusové zastávce v Pavlově, kde si vybíráme první půlhodinovou pauzu na
spánek. Hezky zabalit do termofolie a lehnout na zem. Spánek je naštěstí
silnější než zima. Noční jízda ubíhá celkem v poklidu, dokud se
nerozhodneme sjet po zelené turistické značce k řece. Nejdříve nás zbrzdí
v půlce sjezdu polom, po polomu nás zastaví totálně zarostlá stezka bez
značky. Vůbec netušíme, kudy cesta může pokračovat. V tomto pytli
necháváme hodinu času a spoustu energie. Taky získáváme zkušenost, že né
všechny turistické pěšiny jsou sjízdné. Noc naštěstí není tak mrazivá, jak se
předpovídalo, a na disciplínu ve čtyři ráno dojíždíme s předstihem.
 |
| foto: Marie Kozmová |
S takovým, že se opět balíme do termofolie a za neustálého šustění si
dáváme patnáct minut spánku na divadelních židličkách. Disciplína, kdy se
svezeme vlakem na další zastávku a zpět musíme doběhnout, nám sedne. Denča se
sice málem upeče pod množstvím oblečení, co má na sobě, ale dobíháme první. Trochu
jí to upeče, a proto si dává spánek navíc, zatímco já s Kubou plánujeme další
postup. Vyzvedáváme žolíka a nejkratší možnou trasou, kdy se dají pobrat
všechny kontroly dojíždíme na další disciplíny. Naše pětiminutová rezerva nám
moc klidu nedodala, ale hlavně, že jsme stihli. Následuje zhruba 6 smyslových
soutěží, kdy spolupracují vždy dva týmy. Mě se zdá, že se nám docela daří, ale
spíše jsme takový průměr. Všichni se pak přesouváme přes kopec, kde nás čeká předposlední
disciplína. Los nám přiřadil zdánlivě slabší tým. Naštěstí tato hra nebyla jen
o rychlém běhu, ale taky o správné strategii.
 |
| foto: Marie Kozmová |
Podařilo se mi rychle vymyslet
velkofarmu na čápy a i ostatní si nevedli špatně. Díky tomu tuto hru vyhráváme.
Únava je na našem týmu znát. Než se rozkoukáme, tak jsme na louce jediní. Ještě
pár kontrol po cestě do cíle chceme pobrat, tak musíme pohnout. Docela nás
překvapuje, že některé týmy ještě zastavují v hospodě na pivko. My už na
to nemáme. V jednom sjezdu se poprvé přistihuji, že se mi chce spát a
nedávám pozor. Naštěstí mentolový plátek od Nutrendu to spravuje a můžeme
vesele pokračovat dál. Kopce už doopravdy bolí a my se šineme pomalu do cíle.
Potkáváme stále více týmů a to je vždy dobré znamení. Jsme v cíli, ale to
ještě není konec. Čeká nás Dothlon. Sice víme název, ale vůbec netušíme, co to
je. Snad jen, že nás čeká disciplína na totální zrušení závodníků. Spíše jsme
vzrušení, když se dozvídáme, že se bude běhat. To by nám mohlo jít.
S Kubou za to vezmeme a ke konci nám pomáhá už i Denča. Pro nás rozhodně
nejlepší finální disciplína. Že jsme ji vyhráli, bylo pro mě tedy překvapením,
pro Kubu prý ne. Však jsme běžci.
Na
konci závodu nevíme co dřív. Jít do sprchy, pořádně se najíst a nebo jen ležet.
Postel na chatce vypadá tak lákavě. Postupně využijeme všeho toho luxusu,
abychom po večeři mohli převzít putovní pohár Outward Bound. Díky pořadatelům
za skvěle zorganizovaný závod. Čekal jsem od něho hodně a byl ještě suprovější.
Díky parťákům, že mě vzali s sebou a vydrželi to se mnou.
 |
| foto: Marie Kozmová |
Žádné komentáře:
Okomentovat