Již po čtvrté jsem se účastnil Krkonošského survivalu.
Tentokráte jsem si ale hezké počasí ani málo sněhu nevymodlil. Poprvé čistě
v mužském týmu. Co mne všechno na tomto závodě již potkalo a překvapilo a
na co se můžu opět těšit? Jediné, co mi dodává trochu klidu, je parťák Martin a
jeho kamarád Honza. Zbytek mě spíše zneklidňuje. Budou půjčené běžky
s šupinkama v pohodě? Jak moc bude pršet? Vadí, že jsem si zapomněl
goretex bundu doma? Nezabiju se na běžkách? Snažím se na to nemyslet a chystám se
na závod.
Už při nastupování do autobusů, které nás dovezou na místo
startu do Vrchlabí, se kazí počasí. Snažím se na to nemyslet. Hned při prologu
přišla na řadu pláštěnka, ale ani ta nám nepomohla stihnout šibeniční čas dvou
hodin. Následný „výběh do kopce“ nám jde a divíme se, kolik pomalejších týmů je
před námi. Dobře nám to odsýpá až do chvíle, kdy se dostáváme k běžkám,
kde dochází k největší botě celého závodu. A můžu za to já. Bota je to
doslova. Při chystání běžkařských bot před závodem jsem omylem zaměnil svoje
půjčené 47 boty za druhé Honzovi 42. A jaký byl výsledek? Pár puchýřů a
nejspíše dva nehty. Já jel v Martinových botách o dvě čísla menších,
Martin jel v Honzových botách o tři čísla menších a Honza si liboval pěkně
ve svých. To nám ale na zápalu neubíralo, spíše naopak jsme chtěli běžkařskou
část co nejrychleji zvládnout. Já se stále cítím spíše jako běžec než běžkař, a
tak sjezdy v hlubokém sněhu a po sjezdovce byly pro mě velké poprvé.
Klukům jsem dával čas si vydechnout a správně namapovat. Naštěstí na
předposlední zastávce běžkařské časovky jsme správně vyhodnotili, že o pár
minut nestíháme a už jsme se nehnali. To nám ušetřilo pár vrásek, čas a síly.
Při svítání si Martin samou radostí zlomil hůlku.
Vzhledem k tomu, jak jsme toho měli plné brejle, jsme
se rozhodli prioritně pro určité disciplíny. Tak jsme to švihali, že jsme na
benzinku (místo odevzdání běžek) dorazili ještě před limitem. To byl impulz dát
si teplou snídani. Na Bejkárnu pana ředitele se nikdy netěším, protože brodit
se do půlky stehen v řece a pak vybíhat do kopce, to není zrovna můj šálek
čaje. Jakmile prošlapeme cestu až k disciplíně, proběhne kolem nás tým
Salomon – Suunto. Kluci jsou odvážní a k lanu se ani necvakají. Když ale
vidím, jak se postupně celí noří do řeky a bojují s proudem, začíná ve mně
vzrůstat adrenalin. Myšlenka na brodění pouze do půlky stehen je jen vzdálená
prosba. Nejdříve s brodem bojuje Martin, s ním padají i veškeré
pokusy o lepší napnutí lana. Honza volí odvážný přeskok. Já se vykoupu ještě,
než dorazím do největšího proudu. Tam se nějak divně seknu a nemůžu dál. Když
mě už nebaví glgat vodu z řeky, tak se pouštím. Naštěstí visím na smyci,
díky které pak nacházím potřebnou oporu a vyškrábu se na břeh. Louhoval jsem se
jako čajový pytlík, nic příjemného. S tímto brodem získala Bejkárna nový
rozměr. Celí promočení doběhneme na kontrolní bod, kde se převlékám aspoň do
suchého trička a mikiny. Nasáklá softshelka je těžká a v tuto chvíli už
neusušitelná. Povinný postup svahem proti proudu potoka je dost pruda. Dokonce
mě to tak prudí, že si přitom málem vypíchnu oko. Tohle je správný survival.
Orienťák nestíháme, i když jsme na Bejkárně byli první. To je docela na prd.
Jak ale později zjišťujeme, tak limit na orienťák byl nesplnitelný, takže
dobře, že jsme se na něj vybodli.
Náš další postup vedl do Rokytnické hospody. Běhat na
kontroly, které jsou ztracené v hlubokém rozbředlém sněhu, se nám
nechtělo, a tak jsme čekali, až se nám otevře poslední disciplína. Nejlepší věc
z Krkonošáku jsme objevili na pánských záchodech, a to pořádnej fukar.
Sušit se u něj byla slast, i když procházející se na nás docela podezíravě
dívali. Po necelých dvou hodinách opět vyrážíme do terénu. Tentokrát už ale
v apartních termofóliích a pláštěnkách. Na poslední disciplíně Thermopily
se to jen hemží hlídkami. Tady všichni jsou! Po krátké, ale intenzivní,
taškařici už nechceme objevovat krásy okolí, ale co nejkratší cestou si to
namíříme do cíle. Potkáváme i pár fajnšmekrů s běžkami, kteří nestihli
předání. Po devatenácti hodinách a 15
minutách dorážíme za drobného deště na chatu Kara, kde je cíl.
Letos to bylo opět velice intenzivní a jak organizátoři sami
tvrdí, snaží se dělat tento závod výjimečný, a to doopravdy je. Letos měl můj
anděl strážný plné ruce práce a já doufám, že zase delší dobu bude mít klídek.
Parťáci byli skvělí a i díky tomu jsme obsadili celkově šesté místo.
