Na stránkách
Czech Adventure race je psáno: Nejtěžší dobrodružně expediční outdoorový závod
pořádaný v ČR, kde startují čtyřčlenné smíšené týmy, na které čeká trať
dlouhá přes 550km a časový limit 75 hodin. Vloni jsme ho jeli poprvé a krom
posledního místa celkově, jsme si odváželi fůru zážitků, zkušeností a třeba u
mě taky touhu tento závod opakovat. 
Už to skoro
vypadalo, že závod budu muset vynechat, protože Moravští vrabci nesložili tým.
Týden před startem mi však zavolal Martin, kapitán týmu Běhal v dešti, že
jim odpadl člen a jestli se k nim nepřidám. Vzpomněl jsem si na loňský
ročník, kdy jsme spolu bojovali o poslední místo, a souhlasil jsem. To by bylo.
Teď jen narychlo pošéfit vybavení, vyzkoušet si kajak a seštelovat brusle. Moc
infa před závodem nemám, takže jsem dost nervózní, že jsem na něco zapomněl. Do
kempu Kokořín dorážím akorát na výklad trati kolem osmé večer. Seznamuji se
více s týmem. Přeci jen krom Martina jsem zbytek týmu viděl akorát vloni,
když jsme zrovna předjížděli my je a nebo oni nás 😊 Po briefingu už jen toustujeme.
Toustujeme, tedy jsme 😊 Ještě si tak nastřelíme časový harmonogram a
zjišťujeme, že všechno stíháme jen taktak. Hlavně, že nám to vychází. Chystat
se chceme až ráno, přesto jdeme spát až po jedenácté. Všichni si pro jistotu
vypnuli budíky do práce, ale nikoho nenapadlo zapnout si budík na zítřejší
ráno. Proto se budíme po haluzi o půl osmé a už není času nazbyt. Naštěstí
nejsme žádní zelenáči a všichni ví co dělat, nebo se aspoň tak tváří. Já si pro
jistotu poraním před startem palec na ruce, ale o půl desáté stíháme na pohodu
focení týmů. Ve zbylé půlhodince, kdy Víťa hledá marně startovní číslo na
kolo, zvládáme potlach s ostatními týmy.
Ve středu v deset hodin ráno je
odstartováno. Závod začíná krátkým prologem ve formě orienťáku v okolních
skalách kolem kempu. Pak už začíná regulérní závod. První etapa má kolem 110 km
a přes den je vedro jak cip. Podle našeho časového plánu jsme lehce
v předstihu a to mě nabíjí optimismem. Plni odhodlání se vydáváme do okolí
Kokořínska. Většina kontrol, bohužel pro Martina není u rodných domků někde
v údolí, ale právě naopak. Vyhlídky a vrcholy jsou naším cílem. Občas nás
nějaký tým předjede, ale nenecháváme se tím rozhodit. Mapování nám jde lépe než
samotné šlapání, ale to se časem snad rozjede. Mapuje Martin a já mu pomáhám.
Postupem etapy se trochu dostáváme do skluzu s naším plánem. Ale plus
mínus hodina nehraje v tomto závodě roli. Navečer se vracíme do kempu, kde
zahazujeme kola a bereme si kecky. Čeká nás noční 35km dlouhá treková etapa. Během
etapy se potkáváme s polským týmem adventuresport.pl, který vloni skončil druhý a
víceméně až do našeho Konce jsme se s nimi přetahovali.
Z noční etapy
si odnáším trochu zklamání ze Skalního města. Speciální mapa přímo na Skalní
město ušitá nám přinesla noční zápletku, avšak od města samotného jsem čekal
trochu víc. Kolem čtvrté ráno náš tým vypadá spíše jako ze seriálu Živý mrtvý,
proto si dáváme půl hodiny spánku, abychom se probrali k životu a pomáhá
to. Už za světla docházíme do kempu, abychom opět sedli na kolo. Šlape se nám
celkově lépe a i počasí je lepší. Přesto jsme už pár hodin za naším časovým
plánem a to mi radost nedělá. Stejně tak i předpověď počasí na noc a další den.
Během bajku nás čeká návštěva několika vyhlídek a vrcholů. Jediný, na který si
zvlášť pamatuji je Lysá skála, protože tam byla tak miliarda mušek. Prostě hnus. O
další zpestření etapy se postaral přelet přes řídítka, prasklá duše a skoro
usnutí na kole. 
Konečně jsme se dostali do druhého depa, bylo pozdní odpoledne
a my se snažili z našich pomalejších dep udělat jedno rychlejší. Marně.
Víme, že večer nebo v noci bude pršet, ale nějak nás to nezneklidňuje.
Možná mělo. Seznamujeme se s řekou Ploučnicí, která je díky rychlejším
meandrům a porostu úplně na jiném stupni, než řeky z předchozích let. Dává
nám dost zabrat. Jedeme se světlem co to dá a když už světlo odchází, přichází
déšť. Nejdříve varovné přeháňky, které ignorujeme a pak průtrž, kterou
ignorovat nelze. Přichází pro mě asi jeden z nejsilnějších zážitků, kdy
jsme trochu ujeli Martinovi s Víťou a celý promočení jsme tahali na břeh
v jedné zátočině kanoi. Strašlivě pršelo a my si vytahovali z loďáku
naše suché nepromokavé oblečení. Zbytek batohu totálně promočený a pro jistotu
se do loďáku Petře vylil ještě celý camelback. Prší, všude kolem je vody víc
než je zdrávo a my přemýšlíme co dál. Zatím nám je teplo a pod bundou je sucho,
to se ale může každou chvíli změnit. Nedlouho potom se naštěstí objevuje Martin
s Víťou, kteří mají jasný plán. Doplujeme k prvnímu mostu, který je
zhruba dvě hodiny cesty a pak nejspíš na to „serem“. Uvidí se u mostu.
Následující dvě hodiny jsou pro nás mokré peklo. Hledání cesty pomocí čelovky
v dešti, kdy člověk hledá křoví, kudy teče řeka, aby se následně prodíral
houštím je jen jedna z mnohých libůstek této řeky. O spadených stromech ani
nemluvě. Někdy kolem jedenácté se dostáváme k mostu u Brenné. Prší a my jsme
docela hotoví. Představa, že v tomto nečase plujeme dalších 8 hodin mě
radostí nenaplňuje. Během chvíle k nám připlouvá ještě tým Leopard. Ti
jsou celí zababušení v Goretexu a jsou odhodlaní pokračovat. Respektive
přespí v kostele a ráno pokračují. S námi to tak slavné není a padne
konečné slovo, že vzdáváme. Přichází zároveň malá úleva i veliké zklamání.
Pokračovat by ale znamenalo hazardování se zdravím. Je rozhodnuto a tím hasne
naše šance na vykosnutí na řece, pořádné dodření z mokrých bruslí,
ukrutnou únavu, ale taky na dokončení závodu a ten slastný pocit potom. Do
peřin uleháme něco před čtvrtou hodinou ráno. Kolem osmé jsme už vzhůru a
přemýšlíme, co jsme mohli udělat jinak. Ideální řešení neexistuje, jen spousta
různě špatných. Když nic víc, tak aspoň zážitky a zkušenosti si z tohoto
závodu odvážíme. Taky pocit, že by to do budoucna mohlo jít, pokud vypilujeme
chybky, na které jsme letos přišli. Tento závod je rozhodně top v ČR a
těším se, až se příští rok opět postavím na start. Smekám všem, kteří tento
závod dokončili, jsou to borci.
