Na tento závod jsem se těšil,
ale zároveň i obával. Vloni se nám tu podařilo senzačně zvítězit v mixech
a celkově jsme obsadili druhé místo. Proto letos byly ambice minimálně stejně
vysoké. Abychom nic nenechali náhodě, tak ještě v pátek večer po
registraci, zaplujeme do hospůdky zafandit našim hokejistům. Těm se moc
nezadařilo, jako nám se nezadařilo usnout před půlnocí. Pořád měla jedna slečna
tendenci povídat něco na hlas. Buď chtěla zítřejší závod pojmout jako
procházku, nebo nevím. Budíček v pět ráno je přísný, ale nějak se
vykopeme. Nevím, co se děje, ale letos nemáme žádné problémy přijít včas na
výklad trati a normálně odstartovat. Žádný prasklý camelback, žádná flaška co
teče, prasklá tkanička, ztracená buzola. Už bych pomalu řekl, že to k nám
patří, že by konečně příjemná změna?
V šest ráno je
odstartováno. Během poklusu si všímáme soupeřů a zdá se nám, že se tu letos
nějak přemnožili Sparťani. Tak uvidíme. Běžíme tedy v čelní skupince za
Sparťanama z Vyškova. Říkám si, že jako místní asi vědí, kudy nejkratší
cestou na první stanoviště. Za hřbitovem jsem pojal podezření, že tomu asi tak
nebude a raději si beru do ruky mapu. Po čase se raději oddělujeme a běžíme
svým směrem na první kontrolu.
Tam už luští šifry několik týmů, co běžely hned
podle mapy. Hold naše chyba. S některýma šiframa si docela slušně lámeme
hlavu. Nakonec vyhoříme jen na jedné, která nám byla hned od začátku jasná, ale
neuvědomili jsme si, že loď se zvedá zároveň s hladinou. Několik týmů je
před námi, a tak se je vydáváme stíhat. Při dalším rozhodování, jestli běžet za
skupinkou vlevo či vpravo, raději volíme variantu středem přímo do křoví. Sice
to nebylo nejšťastnější řešení, ale bylo naše. Loupání slupky jablka byla jen
drobná zdržovačka. Předbíháme další týmy a snažíme se smazat ztrátu
z doby, kdy jsme se ještě neřídili mapou. Taky je ještě chladno, tak je to
fajn. 
Za Rychtářovem na nás čeká stanoviště s vlajkami. Naštěstí se jede
podle návodu. Vymýšlet si vlastní signály by bylo o stupeň jinde. Ani zrcadlově
obrácené vysílání nás nezpomalí a od této doby už běžíme celou dobu jen sami,
aniž by jsme někoho z V50 potkali. Jednu z dalších kontrol
v podobě poznávání kytiček mám v mapě zakreslenou už z loňska.
Nechce se mi to brát nějak přímo terénem od kontroly ke kontrole, raději volím
variantu po turistické okolo. Je to sice delší, ale běhatelnější. Do kopce nám
to už moc nejde, ale rovinky a s kopce se nám stále daří běhat. I přes Denčinu
alergii na všechno co kvete. Pere se s tím statečně. Až na překážkové dráze,
kde je jeden slepý a druhý blbý, získáváme první trestné minuty. Hold někdy to
přijít muselo. Mimo značení, skrz les, pokračujeme na další známý bod, a to
jsou lodě.
Příjemně nás překvapily kajaky, i když projet se za jednu bójku, za
kterou jezdili všichni, bylo trochu slabší. Stanoviští přibývalo a kilometrů do
cíle ubývalo. Věděli jsme, že ještě bude někde před námi vědomostní test a
první pomoc. Představa, kolik kurzů první pomoci máme za sebou a že by jsme
První pomoc nedali za plnej počet bodů, mě trochu děsila. Nakonec se z vědomostního
testu vyklubala spíše typovačka ohledně rozkladu odpadů. Škoda jen, že jsme
nezjistili správné odpovědi. Minimálně po cestě jsme to mohli ještě probrat.
První pomoc nakonec nebyla tak přísná, jak jsem čekal. Jediná nečekaná situace
byla, když jsem zraněnou položil do trávy a z dotyčné se vyklubala
alergička na trávy. Aspoň si s Denčou mohla podat ruku. Poslední
disciplína nás čekala za parkem u stadionu. Nejsme místní, takže jsme byli
docela překvapeni z lezecké stěny. Naštěstí limity nebyly nikterak přísné
a Denča vylezla většinu cest, já jen dorazil potřebný počet bodů. Po třetí
hodině odpoledne jsme v cíli. Moc nevíme kolikátí jsme, protože jsme se
zamíchali do třicátníků (ti, kteří startovali na 30ti km trať).
Co teď? Bohužel nemůžeme
zůstat na afterpárty, i když vloni jsme si ji užili. Denča musí odjet do
Šumperku a já mám další den maraton v Praze. Jediná černá tečka celého
závodu přichází až na konci. Někdo ukradl Denče kabelku z tělocvičny. Čert
vem peníze, ale klíče a doklady jsou největší peklo. To nám kalí dobrou náladu
a dobrý pocit ze závodu. Hodinu po doběhu už sedím ve vlaku i já a V50 je pro
mě již vzpomínkou. Na jednu stranu jsme si závod hodně užili a moc nás bavil,
ale na druhou ta černá tečka na závěr je hnus. Za to organizátoři ale nemohou.
Pozdě v noci jsme se
dozvěděli, že se nám podařilo obhájit. První v mixech a druzí celkově.
Bomba výsledek a těšíme se příště.
VÝSLEDKY
