Toto je jeden z mála vícedenních trekových závodů ve
dvojicích. Poprvé jsem si tohoto závodu všimnul vloni a hned se mi ho podařilo
vyhrát. Po loňském těsném vítezství jsem se letos více připravil, abych
prvenství obhájil. Jako parťáka jsem si zvolil Romana a pod vlajkou Moravských
vrabců uvidíme, co se bude dít.
V pátek v noci dorážíme na základnu ve Zbyňově,
kde nás vítá už většina závodníků spolu s Jairem a bečkou místního piva.
Příjezd zapijeme, pozdravíme se s loňskými účastníky a zjišťujeme, kolik
nás vlastně bude startovat. Dohromady osm týmů, což je míň než vloni a to je
rozhodně škoda. Tento závod si zaslouží větší účast. Nikomu se nechce stavět
stan, protože by ho měl do závodu mokrý, a tak uléháme na zem v útrobách
místního fotbalového zázemí.
Probouzíme se do prosluněného rána. Čas startu je ještě
daleko a nakonec i ten se trochu posouvá. Jairo ještě ráno šel klást nějaké
lampióny. Proto se startuje až před jedenáctou. Mrknem na všechny body na mapě,
zhodnotíme čas a říkáme si, že je možný dát všechny kontroly. S tímto
rozhodnutím se pouštíme za ostatními. První vrchol-vysílač je hned na dohled.
Překvapivě k němu běžíme asi jediní. Při stoupání k druhé kontrole
zjišťuji, že naše mapa je nějaká zastaralá. V posledních třech letech se
urodila v okolí spousta naučných stezek a my v mapě nemáme žádnou.
Sbíráme kontroly a potkáváme ostatní dvojce. Některé s batohy, kde mají povinnou
výbavou, jiné bez batohů. První pořádný seběh absolvujeme kamenolomem, protože
se nám nepodařilo najít stezku. Naštěstí místní kamenoborec nás varuje před psem
hlídajícím u sýpky. Psisko nám pak pomůže do kroku. Nad námi se tyčí zřícenina
hradu Lietava a my si říkáme, jaká je škoda, že tam není kontrola. Trochu
pocitově si myslíme, že jsme v pomyslném čele závodu. Probíháme Lítavou
sviní (Lietavská svinná) a máme z toho srandu. Kontroly se nám daří hledat
bez problémů a běží se taky dobře. Oříšek na naší mapě má jméno Budzogáň. Za
prvé nevím co to je a za druhé tam nevede cesta. Teda až do chvíle, než uvidíme
naučnou stezku mířící k tomuto bodu. Problém je vyřešen. Obíháme i
poslední dva body v mapě a na tábořiště se dostáváme s dvouhodinovým
předstihem. To nikdo nečekal, takže tam ještě nikdo z pořadatelů ani není.
Zhruba čtyřicet minut za námi dobíhá druhá dvojice a pak další a další. Stavíme
náš stan, který je spíše dětskou verzí stanu. S Romanem a všemi věcmi se
do stanu stěží vlezeme. Večer máme ještě jednu bojovku, a to dopíjení včerejší
bečky a dnešních lahví vína. To se nám obstojně daří a po večeři a toustech na
ohni jdeme spát.
V šest ráno se do mokré trávy nechce nikomu vstávat.
Slunce se na nás ještě neusmálo a my balíme mokrý stan a narychlo snídáme. I
tak nejrychlejší dvojíce odcházejí o čtvrt hodiny před námi. Jairo to chtěl
udělat trochu těžší, a proto ke včerejším kontrolám přidal nové dvě. Díky
časovému limitu, který je o dvě hodiny kratší než v sobotu, váhám, jestli
je možné to všechno stihnout. Rozhodně to zkusíme. Sice je škoda, že budeme
obíhat místa, která už známe a nepodíváme se pořádně nikam dál, ale na druhou
stranu nemusím skoro vůbec vytahovat mapu. Za mě bych raději více nových
kontrol. Dneska není času nazbyt, a tak obíháme body na mapě v opačném
pořadí. Po cestě potkáváme ostatní dvojice, které vynechávají některé kontroly.
Nakonec se na řadu dostala i zřícenina hradu Lietava. Jen škoda, že nebylo více
času na ní posedět. Ženeme se vstříc poslednímu stoupání a už víme, že tohle
vítězství obhájíme. To nám dodává sílu i na poslední kontroly. Naše putování
končíme opět na vysílači, kde jsme předchozí den začínali. Závěrečný sprint do
cíle s dalšími dvojicemi si užíváme. Krom jediného ženského týmu všichni
stíhají časový limit. Holky se asi více kochaly. V cíli si všichni dáváme
odměnu v podobě guláše. Dokonce i na chvíli rozbalím hamaku. Vládne pohoda
a nám se nikam nechce. Pomalu balíme a malou návštěvou Rajeckých Teplic končíme
náš výlet na Slovensko.
Odkaz na závod: ZDE
