Ještě v úterý před závodem jsem o existenci tohoto
závodu neměl ani tucha. Krišpulda mi poslala odkaz s tím, že by to mohl být
fajn sobotní program. Mě fest bolelo lýtko a počasí vypadalo taky na pěkný
peklo, tož jsem souhlasil. Duatlon jsem ještě nikdy nejel, tak to aspoň bude
zajímavá zkušenost. Z Valmezu je to jen kousek, a tak cestu na závod
absolvujeme na kolech, abychom se předem trochu protáhli. Slunce už začíná
peklit a bude hůř. Člověk si říká, co to bude za závod, když je to
v takové malé vesničce, ale výsledek mě příjemně překvapil. Kvalitní zázemí,
ochota i připravenost. Je vidět, že to nejsou začátečníci. Na rozdíl ode mě J. Schází se nás tu přes
sto závodníků ve všech možných kategoriích. Jsme tu víc jak s hodinovým předstihem,
tak máme čas si v pohodě odvést kola do
depa a pořádně se zavodnit. Při lehkém rozklusu před závodem už sluníčko pěkně
peče. Odhadujeme, jak to asi půjde, a já mám tušení, že to moc nepůjde. Pořád
mám dost strach, že zakřečuju, protože poslední týden s tím dost bojuju.
Největší strach mám ale ze sjezdu. To je přímo noční můra. Pak si
s Krišpuldou říkáme, co tady vlastně děláme, jak by nám bylo dobře někde u
rybníka :-D Odbije dvanáctá hodina a my se vrháme vpřed na poledním slunci.
Tempo rozbíhá štafeta a největší blázni se jich drží. Já se snažím taky držet,
ale dokážu to jen chvíli. Běh mi moc nesedne a ke konci mě dobíhá i Kris.
Nakonec se ve mně vzedme chlapský ego, a tak do depa dobíhám před ní :-D Tam
jsem ale totálně vyřízenej. Nějakým způsobem se vyhrabu na kolo. Dojíždím Kris,
co mě v depu předběhla. Na kole mi to sedne, po rovině a do kopce mi to
jde. Začínám předjíždět lidi a dostávám se do rytmu. Pak přichází první prudký
sjezd a já „posraně“ přibržďuji. Tak nějak jedu spíš sám, než že bych se někoho
držel. Celá jízda probíhá tak, že do
kopce a po rovině občas někoho předjedu já a z kopce občas někdo předjede
mě. Což mě fakt štve. Asi si budu muset na příště odmontovat brzdy, jinak nevím
J Příjemné jsou
občerstvovačky, kde lijí organizátoři studenou vodu za krk. Vedro je strašlivý
a voda přijde vhod. Sjezdy jsem zázrakem přežil bez úhony a druhá zastávka
v depu byla mnohem rychlejší. Tak rychlá, že jsem se zapomněl osvěžit a
rovnou jsem vyběhl na trať. Hlava chtěla běžet, ale nohy ne. Nevím, co se dělo,
ale bylo to fest slimáčí tempo. Tož jsem zatnul zuby a nějak to doklusal.
 |
| foto: obec Kunovice |
Za nějakých 6 minut po mě dorazila i Kristýna. Někde ve
sjezdu chytla lišaj, tak se na ni zdravotníci v cíli vyřádili. „Mokrý“
koutek je v tuto chvíli nejvíc nejlepší. Je potřeba se pořádně ochladit a
doplnit tekutiny. Za odměnu si dávám gulášek a jsem spokojený. Při vyhlašování
výsledků se jdeme ještě smočit do nádrže, když vtom slyšíme naše jména. Jen tak
na boso si vybíháme na rozpálené stupně vítězů a bereme první místo v párech.
Medaile hřeje u srdce a kovový stupínek pálí do noh J Počkáme do konce vyhlašování
i tomboly, pak to se mnou šije, že by bylo dobré odlovit tu wherigo keš, co tu
je. Je to jenom na hoďku, tak si nemá cenu brát s sebou ani vodu, vždyť za
chvíli jsme zpět. Akorát jsem se blbě podíval, tak po více jak třech hodinách
běhání po lese a schovávání se před německými vojáky za II. Světové války jsme
keš odlovili. To byl akorát čas vyrazit navečer zpět do Valmezu.
 |
| foto: obec Kunovice |
